9. února 2008, Alice Oppová
Povídání 4.
O kachnách a kámoších
Tak vás vítám v novým roce a mám strašnou radost, že jsou ty svátky za náma. No, ale zas sem dostal spoustu dárků, plyšáků a navíc kočičí perníčky, který já strašně rád. Jenže zaslouženě, protože s tím přáníčkem a s koledou, sem si teda máknul, to vám povim a tak doufám, že se vám to aspoň líbilo? Jo a vůbec sem měl moc práce, mejlů a hlídání aby mi sem nevlezly ty perchty, takže se k povídání o těch našich kachnách dostávám až teď.
Kachen je tady až běda a sou strašně moc vážený a chráněný, nesmím na ně ani bafnout, to je hnedka řečí. Ale pěkně od začátku. Ta moje Alice mi vyprávěla, že kdysi dávno její kocour Číra přinesl od řeky 2 malilinkatá, jednodenní káčata, protože je jejich maminka kachna opustila, nebožátka se topila v řece, strašně moc naříkala a tak ho nenapadlo nic jinýho, než je odnést do pokoje, ke svejm lidem, protože to byl děsně chytrej kocour, skoro jako já. Takže se těch káčat ujala, pojmenovala je Lída ách, ách a Ferda, na zahradě jim udělala bazének ze starého dřezu, kam jim nosila potěr z řeky, aby se naučily lovit, doma pelíšek v teráriu po morčeti Sašce, ale většinou je nosila po kapsách, protože za ní běhaly jako pejsci, tak aby je nezašlápla. Krmila je patlanicí z rybího masa, tvarohu, šrotu, žloutku, kopřiv a Gritu pro papouchy, vodila k řece, kde jim obracela kameny, aby se z nich naučily jíst ty vodní potvory, kterejma se březňačky živěj. A taky musela dávat pozor, aby se mrňousci neutopili! Kachní mrňata totiž mastí jejich mámy kachny, tím, že si je nastrkají pod sebe, bez toho by ve vodě nasákly jak houba a hnedka šly ke dnu. Mazné žlázy se jim tvoří pozdějc, až jim místo toho chmýří začne růst peří. No, dozvěděl sem se toho vo záchraně kachních mimin tolik, že z toho mám hlavu jak ten velkej pařez, co si na něm brousím drápy, ale to vám teda povím, že je s nima horší piplačka než s mrňavejma koťatama. Holt néjni prostě nad kočky, že jo? A když se ty kachněcí mrňousci vypiplaj do puberty a začnou jim růst křídla, tak se musej učit lítat, vodit k řece, hlídat, pomalinku zvykat na společnost divokejch kachních puberťáků, aby se k nim koncem září mohly vrátit zpátky na řeku. Jasňačka, že se tím pipláním, staráním, krmením a hlídáním ty káčule vochočej a usalašej v bezpečí a u
setrvalýho zdroje dobrot. Jako např. Lída ách, ách s Ferdou, který od jara do června bydlej přímo na dvorku, nasnídaj se, naobědvaj, pak vodkráčej na řeku. Ale pozor, hnízdo maj vždycky a zásadně na ostrůvku, na vejcích se střídaj, ale mrňaulinkaté dětičky poprvé a s hrdostí předvádí máma Lída, zatímco taťka Ferda hlídá, když mrňousci papají houstičky a rohlíčky a jak Zorro mstitel vodhání drzý kachní vetřelce od tý svý rodinky.
Každopádně manželskej pár Lída s Ferdou se dost množí a ty svý děti učí: „ano, ano, ách, ách, milá dítka, jen tu hezky zůstaňte, protože se tady dobře vaří a vodháněj vodsajď myslivce“. Takže každý ráno za svítání, když mě ta moje pouští ven a jde naplnit ptačí krmítka (což je taky hotovej obřad, vo kterým snad jednou napíšu), tak jen vrznou dveře od garáže, ozve se vod řeky a ostrůvku mnohohlasé ách, ách, ách a už se káči slítaj na břeh a čekaj na nás a na baštu před brankou.
Jo, zdůrazňuji na nás, protože já krmení těch káč nadevšechno
zbožňuju! Jednak musím dohlížet a zkontrolovat jestli jim dala dost jídla a druhak není lepší potěšení, než na ně vystartovat, bafnout a naučit je strachu z vopravdický drsný šelmy (skvělá prevence a osvěta!) a navíc mít aspoň na chvilenku slastnej pocit, že sem Superkocour RAMBO. Jenže, vysvětlujte moje dobrý oumysly tý mý! Prej je tady ňáký nařízení o zákazu plašení zvěře, a prej mi hrozí bůhvíjaká pokuta, a eště mi propříště slibuje zaracha, zákaz asistence při krmení a utrum s číháním na fšecky živáčky. Naštěstí to pak nikdy nedodrží a zase deme druhej den spolu, ale to musím bejt jak puťka a oukropeček, ani se nehnout, ani nedutat, aby to bylo po jejím. Kurnik šopa, kdybych to bejval věděl, tak mě sem nikdo nedostal živýho ani mrtvýho! Jenže není fšem dnům konec. Protože já mám obrovský kámoše, Máťu s Čárou. Zatím si jen píšem mejly, ale až se sem kucí nastěhujou, tak to budou nejen kachny, ale fšici koukat, přímo čubrnět, protože tři takový kocouři jako sme my,
to už je síla! Já sem si myslel že přijedou už teď, protože práce je tu fakt nad hlavu, na jednoho kocoura děsně moc, nejen s těma kachnama a navíc je teď bezvadný počasí na vyhřejvání kožichů, ale vono se jim něco zhatilo či co. To je fakt škoda, protože už ve čtvrtek je svatýho Valentýna a tak sem doufal, že budeme společně něco jako 3 mušketýři
a já bych byl samozřejmě Dartaňán Mourek a kucí ať si vyberou co by byli, že bysme prostě jako byli 3 kavalíři a sfoukli tady ten slavnej svátek
společně a popřáli bysme všem místním holkám kočičím za ten náš kočičí spolek a kocoury vůbec. No ale eště je čas, tak zatím vo tom budu přemejšlet, třebas mi Matěj a Charlie pomůžou aspoň mailem. Tak du na to, zatím budu myslet na nějaký to hezký přáníčko, abych při něm nebyl zas jak šašek a moc mě to nevotravovalo a přitom se to líbilo. Tak taky né abyste vy zapomněli na Valentýna a zas někdy brzy ahój a mňau
Mourek, oficiální sekretář Společnosti
Povídání 3.
Povídání 5.
|
