První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

15. prosince 2007, Alice Oppová

Povídání 3.

Seznámení s kocourem Bertíkem.
Bertíka vlastně vídám, co tu jsem. Vždycky se choval jako velký suverén, baštil za tři, klíďo píďo se vyhříval na mých oblíbených místech, ale běda, když jsem si k němu chtěl čuchnout, to ste neviděli, jak po mně vystartoval. Ale protože ho ta moje krmí, tak jsem si zpočátku myslel, že patří k domu a po zkušenostech s tou dúrou Pepinou se snažil zrzounovi vyhýbat seč to šlo. Ale časem jsem zjistil, že ten zrzek bydlí u sousedů a sem se chodí jenom nažrat a vyvalovat na mý dečce na terásce. Takže jsem se fakt naštval a jednoho slunného rána si tam na něj počíhal, pěkně přikrčený v lískovém křoví, aby mě neviděla ta moje ani ten zrzavec. Za chvilku se otevřely dveře, ta moje zavolala „Bertíčku papat“, vyndala misku s masem, zrzek se přihnal jako velká voda a cpal se ostošest. A kdyby jen cpal, vona ho hladila po zádech a drbala pod krkem a celá se rozplývala „ty můj malej drobečku“, přestože je ten nenažranec vypasenej, vyhlazenej, rozmazlenej a drzej jak vopice. Žárlivostí a vztekem ve mně tuhla krev, stěží jsem vydržel než zavřela dveře a nastal sladké pomsty čas. Vyřítil jsem se z křoví a celý zježený mocně na zrzouna zasyčel. Jenže to sem si dal! Zrzek začal výhrůžně mňaučit, vřískat, houkat, ta moje to uslyšela a místo do zrzouna se pustila do mě. „To se dělá Mourečku, ubližovat kocourkům v nouzi?

Že se nestydíš ty pacholku jeden, jako bys sám nezažil co je hlad! Abys věděl ty zlý Mourku, Bertíček je chudáček, protože měl moc těžké kotětství, mnohem horší nežli ty. Někdy zjara roku 1996 se narodil opuštěný kočičce nad poštou, záhy přišel o maminku, zlé děti ho polapily, za krčínek přibily na prkýnko, naštěstí ho zachránily holčičky z černošické Lidušky a honem s ním běžely sem, ale protože jsem zrovna nebyla doma, zazvonily na sousedy, kteří se ho ujali, odnesli ho k doktorovi a pak si ho nechali. Mají ho moc rádi, spinká s nimi v posteli, probíhá se po zahrádce, ale ti sousedé jsou už velmi staří a neumí se o Bertíčka pořádně postarat, a tak ho musíme krmit, odčervovat, odblešovat a vakcinovat my, a děláme to rádi, víš Mourečku. Koukej vzpamatovat a chovat k Bertíčkovi s láskou anebo aspoň jako kámoš. Jo a nekoukej ublíženě, vždyť já vím, že syčí, prská dřív než ty, ale on za to nemůže, jednak si prožil moc zlého, druhak se tě bojí a za třetí bojuje za svý území. Ostatně, jestli to nevíš, Bertík tady byl dřív než ty, takže mu to jeho syčení a prskání musíš tolerovat a hotovo“.
Nó jo, mňau, mňau, tak ho teda toleruju, ale kdyby šlo jen vo zrzka!

Jenže, lidi dobrý, tady je těch bůhvíjakejch „chudáčků“ totiž víc. To jsou pořád samý „Bílý Ťapky, Rambajztágo, Ťap, Mourína, Andulína, Matylda, Madlenka a pořád další, a to ani nemluvě o tý důře Pepině. Jéžišmarjá, jak má jeden kocour-rezident tolik přivandrovalců tolerovat, to mi teda řekněte? Tak já nevím, ale nemít tady tu významnou funkci sekretáře, dobrý jídlo, teplo a svůj mourčí polštářek, tak bych se na to věčný tolerování fakt vykvajz a radši zůstal vůdčím kocourem perchtiček pod kostelem. Ale to bych zase neměl kamrátšoft s Lídou ách, ách, Ferdou a vůbec s těma kachnama. Kachny jsou fajn, ale vo těch někdy příště. Teď se musím chystat na Vánoce, mám za úkol napsat vánoční přáníčko. Prosím, prosím, držte mi packy, ať to nezvořu. Přeju vám fšem pěknej advent. S úctou Mourajz v.d.

Povídání 2.
Povídání 4.

Zpět