Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Co vypráví kocour Mour na bezince V
5. dubna 2008, Alice Oppová
Povídání 5.Jsem sice frustrovanej, ale nedám se
Ahoj fšicky, tak sem se konečně dostal k 5. dílu vyprávění a musím vám říct ten letošní rok se zatím moc nevydařil. V únoru jsem se radoval, že přišlo jaro, váleníčko na sluníčku, lovení čmeláků (teda aby ta moje neviděla, to se rozumí) a dovádění na zahrádce, ale houbeles. Místo toho činěnice, vánice, všude sněhu, že by psa nevyhnal natož takovýho starýho kocoura jako sem já, z kanclíku jsem nevystrčil ani nos, zlobil se s myšama a snil o návštěvě kámošů Máťi a Čáry. Jako že dáme do kupy ten kocouří spolek, proženeme Pepinu a drzá kocouřiska, zkrátka, že se k nám Matějíček s Čárýčkem nastěhujou. Jenže to taky nevyšlo. Kucí se omluvili, že jednak za sebe neručej ohledně bezpečí těch myšů a navíc že mají strašně práce s výcvikem na vodící kocoury, protože Jana, jako na potvoru, prej přestává vidět, tak aby se nepřerazila, že jí musejí vodit. No, to bych teda chtěl vidět jak jí vodí, protože mně ta moje furt nadává, že se jí pletu pod nohama, že se jednou kvůli mně zřítí ze schodů a budu mít po ftákách, procházkách i žvanci. Na tyhle vyhrůžky nedám, jednak se nepletu, když už, tak láskyplně otírám o nohy a druhak se projdu a nalovím si sám. Ostatně a navíc a vůbec: od čeho je tady
Jirka, ten by mě hladovět nenechal, to dá rozum, ne? Nicméně se cítím velmi zklamanej a frustrovanej, zkrátka takové jednání jsem si nezasloužil. Dřu jako blbec, nechám se fotografovat na ty jejich přáníčka, vymýšlím koledy, odesílám mejly a vděk utek. A to ani nemluvě o tom, že na mě nemají čas, zanedbávají hlazení, kartáčování a chválení. To je pořád, „počkej chvilku, copak nevidíš, že smolím dopisy kvůliva těm liškám, že píšu stížnosti a podání kvůliva tejranejm psům a kočkám…“. A že toho letos je! Krutí brko, co je mi do lišek, psů a koček, když sám strádám nedostatkem zákonné pozornosti, hlazení, kartáčování a
chválení? Dyk já jsem vlastně taky tejranej! A jak! To už jsou na tom líp ty kachny a perchtizny, na ty si vždycky čas najde, to je pořád samé „Lído, Lído, holky papat, Bertíčku, Ťapíku, Madlenko, Lindánku, Mourinky…sem, Bertíčku, Ťapíku, Madlenko, Lindánku, Mourinky …tam“. Od rána do večera chystá jídlo cizím, se stmíváním pustí ven Pepinu, mě tady zavře, prej abych se s ní neserval a žene s taškou ke kostelu. Tak
proč tu krůtu Pepinu pouští? Pepča se venku bojí, tak tak se vyčůrá a hned běží domů, div neudělá tunel do dveří. Však jí tam taky nic nechybí, mističky s jídlem, vodou, trávu, WC bedýnku má, pořád se válí v posteli anebo čučí z okna. Holt vleževálená baronka Pepina fon Vírek musí mít fšechno a já kvůli ní mám mít zaracha? Túhle! Využil jsem zmatku se změnou zimního času na letní a kolem 19:30, když ty moji člověkové makali na zahradě, Jirka řezal stromy a Alice vysazovala kytky na hrobečky, tak jsem předstíral, že už mám strašný hlad na svojí tou dobou obvyklou večeři. Uvelebil sem se na svém mourčím polštářku a s výmluvným pohledem „tak co bude s večeří a s tím večerním klidem?“ jsem se nechal zavřít, zhltnul véču a dělal, jakože spím. Místo spaní jsem
bedlivě sledoval kudy nepozorovaně zdrhnout ven a užít si nočních rejdů. Dostal jsem je! Bylo to snadný, jak pořád lítali do garáže pro zahradnický náčiní a do sklepa pro sazeničky. Bez problému a povšimnutí jsem
proklouzl ven a hurá na svojí oblíbenou rozhlednu na pařezu od bezinky. Odtamtaď mám totiž přehled o cvrkotu jak na mojí zahradě, tak u sousedů, jejichž dva perský kocouři, Filip a Bert, směj ven jen když svítí slunce a je hic, takže se to tam myšama jen hemží. Navíc se rychle stmívalo a odevšad se ozývaly šramoty, šustění ve spadaném listí, kterým se prodírali ježci ke krmišti pod studnou, zahlíd jsem i přikrčenýho Ťapa pod tisem u hrobečků a Bílý tlapky pod smrčkem u sousedů. Teda kóčky to bylo něco! Samým rozčilením jsem nevěděl na co
číhat a koho hnát dřív. Takže jsem se nejdřív doplížil ke skalce, kde cosi fakt dost výhružně funělo, ale to sem si dal. Jednak to byl obrovskej ježek a druhak mě ta moje, která se zrovna hnala s tou taškou žrádla pod kostel, zmerčila, chytila a zavřela dom. Smůla, holt se ten letošní rok zatím moc nevydařil, ale klídek, teď vím jak na to, akorát, že ty úniky a utajení musím zdokonalit. Já jsem ale kocour fakt zkušenej a mám leccos za sebou a tak vim, že cvik dělá mistra. A Mistr, to já jsem vždycky byl, vždycky jsem a vždycky budu! Tak ahoj, váš Mourek
Povídání 4.
Povídání 6.