Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Co vypráví kocour Mourek na bezince II
 3. listopadu 2007, Alice Oppová


Povídání 2.

Já a ti druzí
Zpočátku jsem obýval pouze svůj vlastní pokojík se sprcháčem, kterému tady říkaj karanténa, a s komůrkou, kde byl takový klacek omotaný špagátem, prý sisálem, po kterém se skvěle brousily drápky a lezlo do poliček, kde jsem měl super schovávačky. Mourek sekretářem Prostě hotový apartmá, ale ven do zahrady, to mě pustit nechtěli, že prej bych se zaběhnul anebo popral s kočkama, no, bůhsuď jak na takovou pitomost přišli? Přece kocour, co prožil celej život na ulici, si na starý kolena setsakramentsky váží tepla, jídla a pohodlí! A navíc mám tady tu důležitou funkci, beze mě by se žádná kočičí společnost neobešla, to dá rozum, ne?
A tak jsem se snažil být co nejpracovitější a nejhodnější, jen abych se dostal ven a seznámil s těma druhejma kočkama, který jsem cítil a po setmění i vídal, jak se producírují před oknem mýho apartmá. A že jich bylo požehnaně, řek bych víc, než těch mejch kámošů od kostela! Jenže mě nejvíc zaujala taková pěkná želvovinová kóčka, na kterou ti moji každej večer volali, Pepíno, Píno, Píničko, papáníčko, ale vona asi byla hluchá, protože na ně nereagovala i kdyby si plíce vyplivli.
Vánoce v apartmá Velikonoce v kanceláři No, abych to zkrátil, Vánoce jsem teda oslavil ve svým apartmá, načež jsem byl vpuštěn do kanceláře společenstva, kde jsem oslavil Velikonoce. Ostatně obé oslavy byly vyfotografovány se mnou, významným sekretářem a tak jsem se stal slavným i na internetu, což jsou takový obrázky koček a psaní o nich, se kterým teď právě pomáhám.
A ven mě pustili až někdy v červnu, prej, že sem zchoulostivělej, tak abych nenastyd. Povídali, že mu hráli, kdepak bych se nastyd? Dyk já přežil i –40°C tam u kostela! To ta moje strašně moc opatrná, že by z ní jeden vylít z kůže, ale s tím holt nic nenadělám.
Válení na trávě Hra s myškou Právě jsem zblajznul pavouka

Sekretář na stromě Hlavně, že jsem se dostal ven a můžu lozit po stromech, lovit motýly, brouky, pavouky a leckdy se i zadaří úlovek opravdické myšky. Kromě toho se můžu vyvalovat na trávě, vyhřívat na sluníčku a chodit na procházky kolem řeky a pozorovat kachny. Ale pozor neplašit, ty sou totiž tady středem pozornosti, prej z káčat vypiplaný, ochočený a fest chráněný. Seznámil jsem se i s papouchy, nalezenci-anduláky Ríšou a Barčou, jenže se na ně nesmím dlouho koukat, protože hned začnou řvát a já dostanu vynadáno. To samý s dalšími ptáky, víte, je to tu jak obří voliéra, všude krmítka, čiřikání, vyzpěvování, randál až běda, to aby jeden starej kocour oslepnul a ohluchnul, aby si tý pernaty nevšimnul. Ale já jsem si už na ně zvyk a můžou mně bejt ukradený.
Pepina von Vírek Horší je, že jsem se doposud osobně nesetkal s těma kočkama, ovšem kromě tý Pepiny, která mě tak zaujala. Jenže to setkání dopadlo šeredně. Jednoho letního večera, kdy kočičí dáma zrovna odpočívala na svém oblíbeném křesílku, jsem se konečně odvážil a připlížil se k ní s láskyplným vrkáním v domnění, že bude seznamovačka. Jo, to sem si ale dal! Vrhla se na mě jak lítá saň, syčela, prskala jak kobra, celýho mě počůrala, vyrvala hromadu chlupů, hnali jsme se v jednom chumlu po baráku a pak ven. Kóčky to vám byla rvačka a toho řevu! Hnedka přispěchali naši, nemohli nás odtrhnout a vod tý doby mám utrum, zákaz vstupu do komnat tý pitomý baronky, Pepiny von Vírek a navíc zákaz vycházení po setmění, kdy tu důru pouštěj ven.
Mé oblíbené křeslo s polštářkem Takže s těma místníma „perchtama“, jak jim říká ta moje, pořád komunikuju jen skrze okno kanceláře společenstva, pod kterým mám svý oblíbený křeslo s „mourčím polštářkem“. Jo, a ten polštářek sem dostal od moc hodný paní Káji, která je teď strašně nemocná a tak se za ní pořád modlím ke kočičímu bohu Felinaurtimu, aby jí co nejdřív uzdravil a vás všechny kočky a kočkomily prosím o totéž. Nechť Pánbu-čili Příroda, ochraňují naší Káju, mňau, mňau. Kocour Mour, sekretář První společnosti, vlastním drápem podepsaný.
Pokračování zas někdy příště.

Povídání 1.
Povídání 3.



Zpět