Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Co vypráví kocour Mourek na bezince I
 13. listopadu 2006, Alice Oppová


Povídání 1.

Kde jsem se tu vzal?
Po pravdě řečeno ani nevím. Naposled si pamatuju, že jsem běžel od kostela k památníku čekat na tu paní, co nám nosí jídlo a najednou bác a utrum. Vzbudil sem se až v takový smradlavý místnosti pod nějakým přístrojem, který mě fotografoval či co a někdo mě držel, asi abych neutek. Ale to jsem stejně nemoh, po předních to nešlo a zadní se mi vůbec nejhejbaly. Bylo mi pod psa, celý tělo bolelo, hlava se mi točila, skoro nic jsem neviděl, ležel jsem tam bezvládný, vydaný všem na pospas a tak sem z posledních sil zasyčel, zavrčel a prsknul, aby viděli, že se přesto všechno dokážu bránit. A náhle slyším „sláva Mourajz žije, když vrčí, prská, tak snad nebude tak zle…“ a hnedka doufám, že mě zas odnesou zpátky, zalezu si do pelíšku na hřbitově, vyspím se z toho a budu zas OK. Jenže to jsem se moc mýlil. Ten pán v bílým plášti přinesl obrázky mých zadních nožiček a prohlásil, že je tam nějaká fraktura či co a že operace bude drahá, rekonvalescence či co dlouhá, a že prý zvíře bude kulhat a když se jedná o tuláka - teda asi o mě, tak že doporučuje rovnou uspat. Vo uspávání koček mi povídala maminka, že to není žádné spinkání, ale konec po kterým už není nic. Tak jsem se strašně moc vyděsil, zesílil syčení, vrčení a prskání na toho uspávače a tý paní, která mě pořád hladila, jsem ducal hlavičkou do ruky, jednak aby si nemyslela, že syčím na ní a druhak aby mě odtamtud odnesla zpátky, že už se z toho ňák dostanu sám. Naštěstí to pochopila, bílému plášti dala jakési papírky, vzala si ty fotky, položila mě do tašky a nesla přes celý Černošice a pak po lávce-prý domů, kdepak zpátky na hřbitov, to jsem poznal hned podle neznámých pachů a zvuků. Strachy jsem ani nedutal a proklínal se, že jí skrzeva ty nemohoucí zadní nohy nemůžu zdrhnout. No, donesla mě do takového domku, kde si, jak my kočky říkáme, lišky dávaj dobrou noc, nikde auta, všude stromy, tráva, pole… No a pak mě položila na deku v malé místnůstce a řekla „Morku, Morku, Mourečku, vítej doma“. Byl jsem strašně vyčerpaný, bolavý a nemohoucí, ale přesto jsem se cítil jako v ráji a s pocitem naprostého bezpečí hned tvrdě usnul. Probudilo mě až svítání, ptačí zpěv a nutkavá potřeba se vyčůrat, zvedl jsem se na přední tlapky a nevěřícně se rozhlížel, kde to jsem? Když jsem se rozkoukal, vidím, že hned vedle mého pelíšku je velká, nízká mísa s jakýmsi pískem, tak jsem se tam honem doplazil a s obrovskou úlevou vyčůral. Koukám a na druhé straně pelíšku stojí bílá miska s vodou, tak jsem se tam přesunul, napil a říkám si, teď bych něco snědl a v tu chvíli se tichounce otevřely dveře – „dobré ráno Mourečku, nesu ti snídaničku a až se napapáš, pojedeme na výlet do Brna, kde tě uzdraví, tak to pěkně sněz, abys cestou neměl hlad“. Přikrčil jsem se do té co nejneviditelnější polohy a dělal, že tam nejsem. Však taky o žádný výlet přece nestojím, mám hlad, tak koukej vymáznout ať se najím a mohu přemýšlet jak odsud zdrhnout. Na pokus o pohlazení jsem zasyčel jak kobra, misku s vařeným kuřátkem mi položila u nosu, tiše zavřela dveře, já to bleskově slupnul a usilovně přemýšlel jak zdrhnout před tím výletem. Ze svého pelíšku na dece jsem viděl okno do zahrady zarostlé ostružinami, bylo malinko pootevřené, parapet cca 1 metr od podlahy, ale jak se na něj dostat, když zadní nožičky nefungují? A to jsem tehdy nevěděl, že ten malinký otvor je totiž zašprajcovaný, takže bych se jím ven stejně nedostal. Holt lidi jsou mazaný, vymýšlejí všelijaké vychytávky, sítě v oknech, na balkonech a udělátka, aby jim kočky nemohly zdrhnout. Dneska už vím, že to s námi myslí dobře, jenže tehdá jsem byl čtrnáctiletý mazák, který celý život prožil na ulici, a to mi věřte, že si jeden musí dát na lidi setsakramentský pozor. Prostě zdrhnout se mi nepodařilo, takže jsem chca nechca musel podstoupit příšernou cestu autem, hnusnou hlučící potvorou, do Brna, a to na zvířecí kliniku, kde mně operovali ty zadní nožičky a odkud si mě ti moji vyzvedli až za týden. Kóčky, co vám budu povídat, nebylo to nic příjemného, celý týden v kleci, cizí lidi, hnusné pachy a pořád nějaký injekce a procedury, ale vyplatilo se mi to. Za půl roku jsem byl úplně fit,od té doby můžu běhat, lozit po stromech, chytat myšky, mám domov a navíc jsem se stal pilířem kočičí společnosti, mám totiž tu nejdůležitější funkci, jsem sekretář!
S kočičím pozdravem mňau, za První společnost kocour Mour, vlastním drápem
Pokračování někdy příště.

Povídání 2.



Zpět