Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Můj Den opuštěných zvířat
2. září 2006, Markéta Holečková
Den opuštěných zvířat, který jsem letos slavila poprvé, sem si doopravdy „užila“. Na pomoc jsem si vzala alba fotografií a obrázků a všude rozestavila spousty svíček. Někomu by se snad mohlo zdát, že jsem na to „slavení“ byla sama, ale opak byl pravdou. Byly se mnou, alespoň v mé mysli, všechny zvířecí dušičky, které doposud prošly mým životem.
Defilovaly před mýma očima pěkně v průvodu od nejmladšího k nejstaršímu. První ze všech šel kocouří elegán Samuel, který je teď opravdu ztracený, protože se před třemi měsíci ztratil a doposud přes veškerou snahu nenašel. V duchu jsem ho pohladila po jeho hebké hlavě a téměř jsem slyšela jeho okamžité hlasité vrnění a hned jsem si připomněla, že Samík je vlastně ztracený a opuštěný už podruhé – poprvé byl opuštěný, když jsem ho našla na ulici spolu s jeho sestřičkou Márinkou jako docela mrňavounká, napůl mrtvá kočičí batolata. „Samíšku,“ přísahala jsem, „neboj se, pořád tě hledám, určitě se už brzy zase setkáme, počkej na mě“. 
Hned za Samuelem šel vláčným krokem kocour Rupík Velký učitel, který byl rovněž opuštěný nalezenec a o kterém jsem již psala. A za Rupíkem poskakovali a vesele se smáli všichni čtyřnozí přátelé mého dědečka a babičky, všichni ti kočičí i psí kamarádi, kteří prošli jejich i mým životem.
Ti všichni mi dali plno své lásky a doufám, že i oni jasně cítili moji lásku k nim.
Další vzpomínání už tak veselé nebylo. Vzpomněla jsem si na nespočet opuštěných a hladových karlovarských koček, které jsem vídala v době svého pobytu v lázních a které s výjimkou několika málo spřízněných duší nemají žádné zastání. Znovu jsem v duchu viděla například nemocnou plašanku s pobíhajícími koťátky okolo sebe u vily Úřadu vlády a vily Charlotta vyčerpanou neustálými porody a nedostatkem tepla a jídla, vzpomněla jsem na opuštěné a vyděšené bytové kočky po zemřelé p.Javornické přebývající ve zbytcích „shozeného“ domu v ulici nad kostelem sv. Máří Magdaleny, kterým občas někdo přinesl jídlo, které hltavě jedli. Vzpomněla jsem si na umírající kočičku, kterou jsem se snažila chytit, přesto našla poslední síly v sobě, aby ode mne utíkala hrdá i ve svou poslední chvíli a nedůvěřující už nikomu jen kočičímu Bohu. Trochu mě hřálo vědomí, že i za krátkou dobu svého pobytu se mi podařilo zachránit čtyři kočičí sourozence
báječné a svérázné kočičky Růženky u vily Chopin, z nichž tři byli umístněni u hodných nových majitelů v Praze a ta čtvrtá, Zuzanka, se stala nakonec mým dalším „dítětem“. 
Znovu jsem plakala vzteky nad chováním lidí a zoufalstvím nad utrpením kočičky, která podle novinové zprávy byla nalezená přimrzlá k ledu, předtím ztýraná a napůl upálená a která hned po odvozu soucitným mladíkem na veterinu odešla do kočičího nebe. Myslela jsem na všechny pejsky a kočičky tísnící se v útulcích a zoufale čekající na nový domov, na novou rodinu a musela obdivovat tu jejich víru v lidi a laskavost, se kterou zapomínají a odpouštějí všechno to zlé, čím museli projít a hledí do budoucna nezatrpkle. A nemohla jsem nemyslet na ta zvířata, která doposud neměla ani to štěstí, aby se dostala do útulku pod střechu a k plné misce, nebo která aspoň nemají svého „anděla“, přicházejícího každý den jim naproti s plnou miskou. A vzpomínala jsem i na ta zvířata, která sice svého „pána“ mají, ale vlastně by jim bylo na ulici lépe. V duchu jsem k nim promlouvala a po tvářích mi jak staré želvě tekly slzy, za které se nemusí žádný soucitný člověk v žádném případě stydět.
 |
 |
 |
Motto:
Bože, dej mi,
sílu, abych přijal věci, které nemohu změnit,
odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu,
a moudrost, abych je uměl od sebe rozlišit!
Paul de Kruif