21. července 2012, (Radka Beranová, dobrovolnice depozita Žikov)
Jednoho dopoledne se paní Špačková s manželem vydali autobusem do Sušice vyřizovat cosi ohledně elektřiny žíkovského depozita a nakoupit. Já je pak odvezla k nám domů, kde se paní Špačková podívala na e-maily a stránky společnosti, (vše pozorně pročetla), protože v depozitu internet nemají. Ale hlavně jako správná kočičí sociální pracovnice řádně zkontrolovala moji péči o Blekbendy.
Kontrola dopadla dobře, Kulda ani Jendulka mi nebudou odebráni, chichi:-)!!! Oba se s ní mazlili jako se starou známou a předváděli, jak si mne s mužem otočili kolem tlapek a dovolují nám s nimi sdílet společný pelíšek!!! Sehráli a zamňoukali divadlo jako, že jsou neustále hladoví, nemazlení a vopuštění, i když jejich váha, bezprostřednost a přítulnost tomu teda nenasvědčuje.
Předvedli se i na balkoně, kde to mají senza zařízené a běda mi, když si tam dovolím pověsit prádlo, hned pomňoukávají „no co sis to dovolila“. Zrovna tak, když něco zdemolují nebo provedou a já hudruji a vyhrožuji, že je vrátím do útulku.
S údivem na mne kouknou nevinným pohledem a mňouknou „nech si ty zbytečný řečičky, to my přece neudělali, to samo“! Zato když mi není dobře, vždycky vycítí, že se něco děje a jsou báječní, neustále mi strkají své moudré hlavičky pod nos, nenechají mne tupě zírat do blba, stále mne nutí k aktivitě. A tak s nimi lezu po čtyřech, snažím se mňoukat, honím myšky, házím pingpongáče (máme jich v bytě asi 300, ale vždy najdu leda tak tři). Nejraději mne "votravujou" při hře na skovku a pohihňávají se, že je nemohu najít. Nechávají mne je hledat na všech možných i nemožných místech, a když je konečně najdu, smějí se mi, že to tak dlouho trvalo. Nejsou ti naši, jak nadneseně říkám, “teroristé“ úžasní? No, a vidíte, pak, že vše špatné není k něčemu dobré. Kdyby se z Jihlavy nepřestěhovali na Žikov, v životě bych se s nimi nepotkala a neobohatili by mi život svou moudrostí a láskou:-).
Pak jsem paní Špačkovou a jejího manžela odvezla do depozita, který je od Sušice 5 kilometru. Je mi tam moc dobře. Když přijíždím, jsou naskádaní v zasíťovaných oknech. Myslím si, že poznají zvuk auta a vyhlížejí, co dobrého jsme přivezli. Všechny místnosti, teda spíš obýváky jsou zařízené křesílky, sedačkami, škrabadly, hračkami a vypulírované, kam se hrabe lecjaká lidská domácnost. Je vidět spousta práce a péče nejen té citové, ale zejména fyzické. Ono udržet víc jak 20 záchůdků, nespočet pelíšků a mističek v čistotě a každé ráno uklízet po nočních rejích šelmiček, protože to tam po noci vypadá, jako když se přežene tajfun, je pěkná dřina.
Vzpomínám si, když jsem se před dvěma roky, po odchodu mé mourovaté milované 15-leté Kryšpínky, poprvé přijela jen podívat na Žikov, rozhodnutá, že dalšího kočičího mazlíka domů už nikdy. Jak všechny kočičky a kocourci zalezli, zmizeli a já stála v prázdných místnostech úplně sama. Ukázala se jen 3-letá Baruška, černá smutná kočička s bílým flíčkem na krku, teď 5-letá dáma Jenůfka, která mi nabídla tlapičku, vylezla si do klína a bylo rozhodnuto, odjela s námi:-).
Po měsíci, kdy už jsme s manželem do depozita jezdili pravidelně, vyskočil tehdy 5-letý Kulíšek, černý jako bota, nyní 7-letý princ manželovi na záda, mudlil se… a odjel s námi taky:-).
Teď už jsou v útulku přítulní a zadaptovaní téměř všichni, jen pár plašánků mne zpovzdálí opatrně pozoruje, ale aspoň nezdrhají do úkrytu. Dokonce je už rozeznám a pamatuji si jména, akorát ti černí se mi občas popletou. Prostě je tam znát kus práce a lásky, vždyť sami víte, co je to za makačku se postarat o tolik opuštěných chlupatých sirotků.
Takže z útulku vždy odjíždím s vědomím, že jim tam je s paní Špačkovou a její rodinou dobře, ale taky trochu smutná, že si do našeho 1 + 1 + 2 kočky + 1 manžel nemohu vzít dalšího, jako třeba Samantu, Týnu, Zachýska, Julínka, Montyho…?
Ach jo:-(
|
