První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

20. listopadu 2005, Soňa Jahelková

Není to tak dávno, co jste si na těchto stránkách mohli přečíst o Šmudlíkovi a Sarce ale přesto připomínám, že Šmudlík je šestiletý kocourek a Sarka zase čtyřletá kočička a že se spolu móóóc a móóóc milují a že bez sebe nedají ani ránu a že jsou to naše venkovní kočičky.

Sarka ani Šmudlík se sice na zimu nechystají jako veverky a nedělají si nikde zásoby myší nebo oříšků, přesto se ale na zimu svědomitě chystají. Tak například si nechávají narůst pořádně hustý kožich po kterém sníh jen sklouzne a zima jím nepronikne – nebo alespoň ne moc. A to ještě není všechno! Pod kožich si na tělíčko chystají namísto teplého spodního prádla alespoň tenoučkou vrstvu tuku, protože tak jim velí příroda a

nějaký hlas uvnitř a oni jako poslušné kočičky se tím hlasem řídí, protože vědí, že jim ještě nikdy neporadil špatně. K tomu ale potřebují naši pomoc, zejména Šmudlík, který byl v létě nemocný. Tehdy ho zákeřně přepadl tak ošklivý kašel, až musel Šmudlík jet za panem veterinářem a ten mu předepsal antibiotika a pomocí téhle medicíny Šmudlík přece jenom tu kašlající příšeru co ho tak dloubala v hrudníčku přemohl, i když zůstal trochu oslabený. A tak mu s tím vykrmováním tak trochu pomáháme a pouštíme ho do domu a necháváme ho odpočinout si v teple a aby se mu u těch kamen jó líbilo, tak mu ještě podstrkujeme různé kočičí výživné mňamky a lahůdky a kocourovi se to líbí a nikdy se mu od nás nechce. Nám to sice trhá srdce včetně osrdí, ale musíme ho vystrčit zase ven – jednak by se přece jenom mohl zchoulostivět, za druhé na chlapy musí být přísnost a za třetí a to je nejdůležitější: venku přece na něj čeká Sarinka a každá minuta kdy je Šmudlík uvnitř bez ní se jí zdá být jako hodina a každá hodina jako celý den a také je jí líto, že si její kamarád vevnitř tak užívá tepla a dobrot, zatímco ona čeká na studených kamenných schodech, A tak pokaždé kocoura vyneseme před dveře a zase si všímáme kočičky a dáváme jí ty samé lahůdky které předtím dostal Šmudlík a těšíme jí a mazlíme a Sarince už to není líto a usmívá se na nás a usmívá se na Šmudlíka a Šmudlík zase na ní,. libují si jak se mají dobře a radostně se nám oba třou kolem nohou se zdviženými ocásky.

Pokaždé ale Šmudlíka takhle rozmazlovat nejde, to si můžu dovolit jen když můj muž odjede do práce a Šmudlík to moc dobře ví a také ví sám ještě lépe, kdy může přijít, tj. „kdy je vzduch čistý“, je to zkrátka kocour všemi mastmi mazaný. Totiž můj muž si myslí, že tímhle „rozmazlováním“ dělám kocourkovi v životě jen zmatky a chaos a proto to nerad vidí, i když samozřejmě Šmudlíka také bezmezně miluje – jenže Šmudlík je jiného názoru a tak je rozhodnuto, chodí na návštěvy. A proč nechodí také Sarinka? No my nejsme tak lakomí jak si možná myslíte, ale Šmudlík je koťátko piplané doma, mazlené od narození mnou, mým mužem, našimi dětmi i vnoučaty a tak se lidí nebojí a vyhledává lidskou společnost, zatímco Sarinku vychovaly jen kočičky, maminka s babičkou a tak jí zůstal ostych před lidmi a přestože je přítulná, není tak ochočená, aby za námi zašla někam, odkud nemá možnost volného úprku. Tak proto a z toho plyne poučení, že koťátka máme chovat a chovat a pak ještě zase chovat. Mají to móóóc rádi a my lidi vlastně taky, dělá to dobře na duši všem a ještě to má tu výhodu, že když pak taková vymazlená venkovní kočička onemocní, je snadné jí chytit a nechat ošetřit a léčit ji., zatímco s plašankami je potíž.

Zatím si tedy Sarinka i Šmudlík užívají letošního krásného podzimu a dovádějí na sluníčku v listí a hrají si v zahradě se spadanými ořechy a přitom vědí, že za chvíli tady bude zima se vším všudy a s tou už mají také svoje zkušenosti a tak se jí ani nijak moc nebojí, spíš se na ni těší, protože to pro ně bude znamenat zase další alotria. Oba dva milují sníh když padá a oni mohou obrovské sněhové vločky chytat do tlamiček a ohánět se po nich tlapičkami a když pak napadne sněhu hodně a děti nadělají v zahradě sněhové bunkry a chodbičky a prolézačky a sněhuláky, tak to je teprve sněhové kočičí eldorádo – jenže oni mají to štěstí, že se pak můžou schovat do sena, kterého je pro ně připravená plná půda a kde je jim teploučko a měkoučko a voňavo a ještě se můžou jít schovat pro změnu do zazimovaného krbu (možná tam o vánocích čekají na Santa Clause s pytlem dárků) a také mohou proklouznout do kotelny a pospávat v teple tam a ještě dostanou každý den dobrou vydatnou baštu. Bohužel zdaleka ne o všechny venkovní kočičky je takto postaráno a pro ty je pak zima dlouhá a neveselá a tak všem těm kočičkám a kocourkům o které se nemůžu postarat moc držím palce aby také našli nějakou spřízněnou starající se lidskou duši a kus tepla a aby zimu v pořádku přečkali.

Tak a než jsem vám tohle dopsala, padla tma a tak jsem šla na noc ještě přiložit do kotle a trochu ho přivřít a když jsem z kotelny odcházela, co myslíte že jsem uviděla? Na okně do ložnice, kam proudí teplý vzduch z kotelny, seděli hezky k sobě stulení Šmudlík a Sarka. Koukali na nebe plné hvězd a na dorůstající měsíc a něco si spolu po kočičím způsobu špitali a možná i tak trochu filozofovali, jak už to kočky v noci dělávají. Tak jim držme všechny palce, ať jim v jejich lásce nic nebrání a ať jsou spolu takhle hezky ještě moc a moc let. Vždyť láska milenců z Verony byla přece věčná – nebo ne?

Zpět