První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

16. května 2009, Alice Oppová

Sekretář Mourajz si totiž uhnal sepsi v levé pacce a tím pádem i velké trápení pro sebe i pro nás, když honil ježky od jídla. Hamoun jeden! Jakoby už zapomněl, co to je mít venku hlad a shánět něco do kručícího žaloudečku.

Ale pěkně od začátku: Jednoho krásného májového rána Mourajz spal na svém mourčím křesílku jak dudek, ačkoliv nás normálně budí kolem páté. Skáče nám po hlavách, šlape mléčným krokem, dělá rambajz, přesně jako Simon´s cat a řve „hned mě pusťte vééén“. Což celí mátoživí provedeme, jen abychom tomu teroru unikli. Načež kocour vyletí ze dveří jak neřízená střela, zkontroluje svá rozsáhlá teritoria, vyčůrá se, ukousne pár stébel planého

ovísku a za cca hodinu vrznou dvířka furtolezu a mourovaný milostpán se dožaduje snídaně. Vstávat v 5 je sice martýrium, ale člověk si zvykne na horší věci a navíc nepotřebujeme budík. Jenže tentokrát jsme zaspali a probudili se až v 8. První hrůzyplná myšlenka byla, krindypindy co je s Mourajzem? „Nepustil´s ho na noc ven? Kdepak, nepustil! Tak mi řekni,

kde teda je? Asi chrní. No, to by musel bejt zraněnej nebo nedejbože mrtvej! Jéžišmarjá, to zas bude nadělení, v sobotu má začít s třetí dávkou interferonu “. Zkrátka, po další výměně názorů a invektiv, že se mi ne nadarmo říká „Lady Katastrofa“, jsme se pustili do hledání kocoura. Spal v kanclíku vedle svého mourčího polštářku, nikde žádná krev, dýchal klidně, vypadal úplně normálně. Spadl nám kámen ze srdce, hurá sláva, naše zlatíčko žije! “Mourku, co je s tebou, kdo bude papat

snídaničku?“. Otevřel oči a zívnul. „Honem papat Mourečku, pojď pěkně nahoru, máš tam přichystané kuřecí masínko“. Divné bylo, že si místo obvyklého úprku na snídani začal lízat pravou přední tlapku. „Tak jo, nejdřív hygiena a pak snídaně“ usoudili jsme a spěchali po svém s tím, že je vše OK. Ale nebylo. Po značné době se Mourajzníček přikulhal k mističce, pravou packu držel zvednutou, ujedl pár kousků masa, a než jsme se vzpamatovali z leknutí a chytli ho, neočekávanou rychlostí

zdrhnul furtolezem ven. Na zahradě jsme ho naštěstí chytli snadno, a pak jen letmo mohli prohlédli packu která byla oteklá až běda, protože si ani za boha na ni nenechal sáhnout. Takže honem s Mourem do přenosky, nastartovat auto a rychle na veterinu k MVDr. Skalovi. Celou cestu nevrle a ublíženě umňaukával, chtěl si stěžovat světu, ale nebylo komu – my byli tvrdí a neúprosní, k doktorovi se muselo. Nebyli jsme objednaní, ale měli jsme štěstí - v čekárně bylo jen pár lidí. Nemuseli jsme dlouho čekat, Mourajz se v přenosce choval vzorně, přímo ukázkově. Zato v ordinaci! Vyváděl jak smyslů zbavený.

Držely ho 2 sestřičky, Jirka a já, Mour řval jak tur už při vyšetření, strašlivě se s námi pral, chtěl nás všecky zadávit a zdrhnout... Pan dr. Skala zjistil, že se jedná o strašný abces nad palečkem pravé packy, buď od kousance ze rvaček či bůhvíčeho? A že mu hrozí sepse, protože otok rychle postupuje výš, že má zvýšenou teplotu a že to musí vymačkat bez anestézie, protože narkózu Mour nesmí kvůli nálezu ledvin a místní umrtvení zas kvůli alergii. Nařídil „držte ho fest!“ Drželi jsme seč to šlo, Mour se zmítal, zuby, drápy bojoval jak o život. Dr. Skala mu z rány vymačkal spoustu hnisu s jednou ježčí bodlinkou. Mourajz řval, jako když ho na nože bere. Lidi, kočky, kocouři, takovej ryk jste ještě neslyšeli! Zvířátkům i lidem v čekárně tuhla hrůzou krev v žilách, co tam s tím nebohým kocourem provádíme, slabší jedinci možná i odešli, tak strašlivé to bylo! Pak Mourajz dostal Synulox – antibiotika proti infekci a Tolfedin proti bolesti a my 2 injekce Synuloxu sebou s tím, že další dostane na veterině, zároveň s třetí dávkou interferonu. My jsme pro sebe žádali po přestálé scéně a výhledu do budoucna léky na nervy, ale nebylo nám vyhověno.

Moureček se cestou domů zas uklidnil, po návratu velmi ožil a hned hurá na beziny. „To tak, žádné šplhání po bezinách, musíš odpočívat, fofrem domů, najíš se a do pelíšku“. Na jídlo se nechal odlákat, napráskl se jaksepatří a v nestřeženém okamžiku zdrhnul pootevřeným oknem ven. Stmívalo se, perchťulínky už čekaly na jídlo, ale kocouřisku otrnulo, zaboha se nenechalo chytit a zavřít doma, jak je to u nás zavedené. Poprvé jsme šli krmit s tím, že Mourajz zůstal venku potmě skoro celou hodinu. Ta hrůza, že se zraněnému kocourovi, který má odpočívat v klidu, něco stane! Naštěstí se nakonec, po strašlivém halekání „Mourečku, broučínku, honem domů, papáníčko, ňu ňu ňu ťu ťu ťu …“, se milostpán uráčil ve zdraví vrátit. Zhltnul misku kuřecího, byl zavřen v ložnici „a už ani na krok ty pacholku, jsi nemocný, máš zaracha, musíš odpočívat a hotovo!“ Jenže to neznáte sekretáře Moura! Demagogicky použil svou nemoc proti nám a strašně tam mňaukal „jsem nemocný, opuštěný, chudáček, potřebuju hladit, mazlit, pečovat, hned mě pusťte k vám“. Kdo by odolal zraněnému kocouřisku? Otevřeli jsme dveře „pojď zlatíčko, pojď Mourínku, pofoukáme bolístku, budem hladit Mourínečka až do úplnýho vyhlazeníčka…“. Jo, čudlajz hlazení, ten mourovanej parchant zase zdrhnul furtolezem ven a ne a ne se nechat chytit. Do 5 ráno jsem ho lovila, lítala v noční košili v dešti, v mokrý trávě, v kopřivách, v křoví, mokrá jak myš a zmrzlá jak preclík, než se mi ho podařilo čapnout, a to jen díky tomu, že uvízl v sousedovic plotě. Táhla jsem ho domů, lamentovala, kázala a slibovala domácí vězení, aby se konečně mohl v klidu začít léčit. Kocour po mně ale otočil udivené a uražené oči: „Kam mě to táhneš a proč, v 5 ráno přece chodívám kontrolovat svoje teritorium, hned mě pusť, to není fér!“

Nepustila jsem, byla jsem tvrdá. Snad se Mourajz poučil, že nemá být lakomý a že nemá zdrhat.

Zpět