Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kdepak, jedna se nezavděčí
6. prosince 2008, Jana Petrželková
Psala jsem tuhle Alici mail a ten jsem končila: „Už musím Alice běžet, kluci se rvou zas jak koně a doopravdy, ne jen tak ve hře, uši dozadu, mlátěj ocasama, oči vyvalený, vzteklý, syčej a prskaj a koušou se, věci lítaj a padaj, já už se z nich fakt zblázním, to je teď pořád. Jdu pro stříkačku s vodou, ahoj, zase se ozvu“. A pak jsem teda šla sjednat pořádek a nastolit zase klidnou domácnost.Odpověď od Alice přišla téměř obratem a mezi jiným mi kočičí vědma odpověděla : „Kluci se rvou protože se nudí a protože si s nima s chudáčkama nehraješ“. Zírala jsem na tu větu v úžasu. „Teda Oppová, tos přehnala, JÁ že si s nima nehraju?!!!“ pomyslela jsem si značně neuctivě. Rozhlédla jsem se po bytě. Každá návštěva by řekla, že je u nás pěkný nepořádek a snad by i měla pravdu. V rohu pokoje kočičí škrabadlo: dole boudička, pak sisálový kmen a z něj jedno sedátko a druhé sedátko a ještě tunýlek. Na škrabadle přivázané hračky do kterých jde bouchat pacičkami a omotávat je kolem kmenu. Další škrabadla přimontovaná na křeslech. Po zemi míčky, rolničky, myši pletené, kožešinové i látkové, s peříčky i bez peříček, tiché i se zvuky. Žlutá kačenka, která pípá jakmile se s ní pohne. Myš na péro, která jezdí po linoleu v kuchyni. Podložka se čtyřma myšma na pružinách. Měkkounké kočičí iglů. Rukáv kterým se dá prolézat. Nespočet hůlek s třapcem apod., prostě škrdlátek. Noviny poskládané do vějíře a na šňůrce. Kus zauzlované prádelní šňůry notně roztřepené, potvora s měkkounkými dlouhými bodlinami co mění barvu když se s ní hýbne, jojo, zmuchlané papírky, ořechy, velké dřevené korály, špulky od nití, a navrch krabice různých velikostí a různých tvarů. Interiér pak ještě doplňují deky a polštářky na okenních parapetech aby snad těm klukům nemrzl zadek když zírají z okna a z dveřních rámů na provázcích zavěšené různé špunprnákle za kterými jde skákat do výšky a snažit se je servat. O kočičí stezce po skříních prakticky po celém bytě ani nemluvě. Značnou část dne trávím tím, že to všechno uvádím do pohybu, šermuju s tím kolem těla mého i kočičích, za stolem a pod židlí, bábrle z novin na provázku mívám přivázené za poutko u kalhot když konám domácí práce a z každého nákupu
přinesu poctivě novou krabici a ještě je nechám vlézt do tašky – nejdříve k nákupu, pak do prázdné. Také dohlížím na to, aby Lukáš řádné plnil své povinnosti vůči nim, tj. pohrál si s nimi ráno než jde na VŠ, pak když se vrátí a večer před spaním. A pokud přijde na návštěvu Jirka, nedostane kafe dřív, dokud si s nimi aspoň 10 minut nehraje. A pak že mají toho hraní málo!!! Kromě toho je chováme všichni až do úplného uchování, dělíme se s nimi o křesla a postele a já ještě navíc s nimi i vařím a myju nádobí a peru a šiju, což je teda někdy fakt o nervy. Hajzlíci rozmazlení to jsou, žádní chudinkové. Co by dělali, kdybychom chodili všichni do práce, tak jako v ostatních rodinách? Jediná chudinka jsem tady jasně já. Nicméně kočičí expert je kočičí expert a autorita a tak jsem se při nejbližším telefonickém hovoru s Alicí zeptala, jakže si to teda s těma chudinkama kocouříma mám ještě hrát, aby nebyli nešťastní a netrpěli ze mě depresemi a nemuseli mě udávat Spolku pro ochranu zvířat kvůli týrání, jak mi Alice prorokuje. Dostala jsem radu jak hrom: „Musíš si něco nového vymyslet, musíš být kreativní“.
Když kreativní, tak kreativní. Vzala jsem plastové umyvadlo, spíš takový škopek, hodila do něj ořech a zakoulela s tím sem tam. Ořech lítal po obvodu jak kulička v ruletě, poskakoval a dělal randál. To Matěje přilákalo. Chvíli seděl a sledoval kroužící ořech. Pak natáhl tlapičku, ořech napoprvé zachytil a přidržel, skočil do škopku a na ořech si sedl. Pak se na mě podíval a bylo jasné že si myslí : „A co bude dál? Nebo to je jako všechno?“. Vzdychla jsem, kocour po mě ještě jednou mrsknul pohledem, pak ořech ze škopku vyhodil aby ho netlačil a ustlal si. Svoje mínění dal jasně najevo tím, že se ke mně obrátil zády. Ani vidět mě raději nechtěl. Nenechala jsem se zdeptat. Vzala jsem tubus na výkresy, odstranila jsem z něj uzávěry takže vznikla roura a tou jsem na tyčce prostrkovala střapec z vlny. Podle rady Alice jsem tu papírovou rouru položila do pokoje ke dveřím, sama jsem se s tyčkou schovala za roh do druhé místnosti a jen tak očkem se snažila zjistit jak to jde. Šlo to dobře. Matěj přišel, chvíli koukal na střapec a na rouru, pak naklonil hlavu jak je jeho zvykem když přemýšlí a vzápětí šel a za tím rohem mě kousnul do ruky, ve které jsem držela tu slavnou tyčku. Prostě mi řekl :“Hele, Jano, z koho prosím tě děláš hlupáka?“. Kousnutí bylo jen tak výchovné, žádné zranění, takže jsem posbírala poslední zbytky nálady a kreativity a z látky jsem nastříhala úzké dlouhé proužky. Ty jsem oboustrannou lepící páskou přilepila na jojo a začala před klukama jojovat. Jojo lítalo nahoru a dolů a proužky látky nádherně vlály. To kocoury na
chvíli zaujalo. Seděli vedle sebe a byli jak hráči na tenise, jenom namísto vlevo-vpravo-vlevo-vpravo konali pohyb hlavičkami nahoru-dolů-nahoru-dolů. Tak teď snad konečně moje kreativita slaví vítězství radovala jsem se, jenže ne moc dlouho. Matěje to vzápětí přestalo bavit a odešel si lehnout na gauč vedle plyšového medvěda Hajáčka, který má přišitý pod hlavou polštář. Položil si hlavičku k němu, objal medvěda packou a svět pro něj přestal existovat, už tam byli Hajáčkové dva. Hodnému Čárýčkovi se mě zželelo. Ještě chvíli sledoval to poletování joja, pak natáhl packu a do joja strčil a to přestalo jojovat nahoru a dolů a začalo se na rozmotaném provázku kývat jak kyvadlo. Čára ještě ze slušnosti párkrát po kyvadle hrábnul, ale pak také pokýval hlavou a šel si raději sednout na okno a sledoval co se děje na ulici. Bylo to zábavnější. A tak je to pořád. Kluky prostě hračky nebaví. Jak je má zajímat nějaká hloupá plyšová myš, když oni lovili čtvrt roku živé myši? A jak je má ohromit nějaká žlutá kačka která vřeští ale jinak se ani nehne, když oni sledovali v lese ptáky? Jak je má bavit škrabadlo v rohu pokoje, když byli zvyklí šplhat po opravdových stromech? A co to je za zábavu číhat u papírové roury na střapec vlny, když číhali u děr na myši a krtky?! Je to prostě problém. Jediná hračka která obstojí aspoň chvilku je koule s dírkami na kočičí bonbony. Do koule se nacpou bonbonky, kočičky si koulejí tou chrastící a vonící koulí a když se pěkně snaží, za odměnu jim tím největším otvorem – žádným jiným - vypadne bonbon. Jenže zase: chytrý a k tomu generál Matěj ke kouli Čáru nepustí, protože podle jeho mínění je pouze jeho, Matějíčkova. Pak si kouli pořádně prohlédne ze všech stran a už jen cíleně a soustředěně koulí, co otočka to bonbon venku a za minutu je po bonbonech. Pak už kouli milostivě přepustí Čárovi, protože ho víc nezajímá. A Čára chudák má zas vyplašený a ustaraný pohled, protože ví, že z koule ani neoblízne – čili buď musím dát bonbonky Čárovi extra zatímco Matěj koulí, nebo musím Matěje vyhnat z pokoje, aby si pokoulel za odměnu i Čára. Jenže kolik těch bonbonů můžou sníst a také kde je mám pořád shánět, aby měly tu správnou velikost?
Takže vidíte, že já se opravdu nezavděčím. Kluci prostě mají o zábavě jinou představu. Matěj celý večer a v noci chodí a ne mňouká, ale řve jak tur „vééén, vééén“ a otírá se o nohy mě i Lukášovi, prostě se nás snaží ukecat a škrábe na okno. Čárýčkovi se zase tuhle povedl husarský kousek: když přišla paní listonoška s doporučeným dopisem, proklouzl nám mezi dveřmi (přestala jsem dávat pořádně pozor, už to neudělal skoro 2 roky) a hurá do sklepa. Za 10 minut byl zase zpátky sám od sebe, ale zřejmě to považoval za úžasné dobrodružství. Od té doby prosedí valnou část dne u vchodových dveří a čeká až někdo z nějakého důvodu otevře a on zas poběží do sklepa. Jenže protože u nás žádný velký provoz není a také si už zas dáváme setsakramentský pozor , tak smutně žebroní jemným mňoukáním. Je mi jich kluků líto, ráda bych jim vyhověla – jenže to zkrátka nejde, jsme v Praze kde není pro kocoury
bezpečno jinde než doma. Takže mě opět stíhají smutné i nenávistné pohledy a zase se nezavděčím.Proto tohle povídání končím inzerátem:
Hledám silnou a laskavou kreativní osobnost v bezpečném prostředí se sklepem a výběhem do zahrady a lesa k dočasné výchově dvou kocourů. Značka „do jara“.
Nabídky prosím do administrace této stránky.