Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouří prázdniny a další pohroma
18. října 2008, Jana Petrželková
Tak jsme na chatě zvládli kočku a psy a měli jsme dojem, že už je všechno v pořádku. Kluci se řádně a vzorně prázdninovali a byli moc hodní. Jenom nějak podivně změnili svoje chování, tak nekočkovsky a kdyby nenosili domů setrvale myši, musela bych si myslet, že máme 2 pejsky.
Ze všeho nejvíc začali milovat vycházky. Nejdříve nás vždycky kousek cesty vyprovázeli, pak chodili s námi delší kousek, pak s námi absolvovali celou procházku a nakonec je začali tvrdě vyžadovat. A tak jsme se stali takovými známými postavičkami v okolí. Lidé venčili svoje pejsky a my jsme venčili kocoury. Také několikrát denně. Hlavně ráno a pak před večerem. „Kocouři řvou jak strhaný, neslyšíš, chtějí ven.
Skoč je vyvenčit“ byla věta, která u nás padala najednou nějak poměrně často. Nejčastěji dopoledne, kdy já poklízela nebo klohnila nějaký oběd a kdy byl Jirka hlavní venčitel. Odpoledne jsme pak chodili oba. A tak jste mohli vidět kráčet lesem a pak po vrcholcích skály nad řekou podél stařičkých původních chat 2 lidi a kolem nich poskakovat dva kočkopsy. Kluci měli na krku fešácké oboječky a pobíhali před námi a za námi
a občas si odskočili něco „přečíst“ a vyčmuchat i mimo cestu a pak nás doháněli a my na ně občas čekali a občas na ně zavolali nebo zapískali aby si pospíšili a jindy zase čekali oni na nás, když jsme třeba obdivovali něco ve výhledu a zastavili se k tomu. A tak jsme společně obcházeli okolí a chodili také na jablka a na bezinky a pak skoro před odjezdem na šípky a já mívala často dojem, že se čas zastavil, otočil a vrátil zpět a že zas jdu na procházku s naší už zesnulou pejskovou Lindou, tak moc to bylo podobné a krásné. 
V týdnu na přelomu července a srpna za mnou přijela dávná kamarádka a Jirka odjel do Prahy – abychom prý měly dost prostoru pro „babské“ řeči. Kocourci těžce nesli, že jsme nebyly často doma, ale chtěla jsem své jmenovkyni ukázat z okolí i něco víc a tak jsme si párkrát vyjely na výlet nebo na houby a kluci museli čekat. Ono ostatně to čekání nebylo nijak strašlivé, kluci měli k dispozici zahradu, les a k tomu chatu dokořán a v ní jídlo, pití i polštáře – jen procházek zkrátka ubylo.
Poslední den kamarádčina pobytu u nás a v den kdy mělo dojít k opětovnému střídání stráží, tj. kdy se měl Jirka zase vrátit, chtěla kamarádka zajít ještě dopoledne do samoobsluhy, aby přivezla manželovi nějakou dobrůtku. Oblékly jsme se a vyšly spodními vrátky na kraj lesa. Kocouři s námi. „Kluci, my nejdeme na procházku, jdeme nakoupit,
nemůžete jít s námi“ oslovila jsem kocoury vlídně, ale oni dělali, že vůbec nerozumí a už běželi po cestičce. Vykročily jsme za nimi. „No co, až dojdeme na hranice jejich revíru, vrátí se sami domů“, usoudila jsem a šly jsme v klidu dál. Bylo vedro k zbláznění a tak jsme si pro občerstvení natrhaly cestou pár hrstí báječných žlutých rynglí, které kdo ví proč a kdo ví od kdy rostly uprostřed lesíka. Uložily jsme je do tenké plátěné tašky přes rameno a šlapaly znovu lesem do kopce. Kluci kocouří pořád kolem nás. Došly jsme do míst, kam už nechodívají. „Tak kluci, papa, utíkejte domů, za hodinku jsme u vás zpátky, ale dříve asi dorazí Jirka, tak ho hezky přivítejte na chatě“ loučila jsem se s Čárou a Matějem. Ti se při mém proslovu sice zastavili, protože i my jsme stály, ale koukali kde co lítá, drbali se za ušima, čistili si kožíšky atp., hlavně nic nedali na můj monolog. Pak se zvedli a utíkali dál směrem na Vráž. Tuhle procházku si rozhodně nehodlali nechat ujít, vždyť už přišli tenhle týden o několik špacírů a navíc jsme šly směrem, kam je nikdy nevodíme! Tak jsme šly také a já nevěděla, co mám dělat. Že nemůžu s kocourama štrádovat po Vráži mi bylo jasné – pro ně naprosto neznámé území, samá stavba, samý rachot, nesmírně frekventovaná silnice…….kamarádku jsem také nemohla poslat samotnou, ještě tudy nešla a na to vracet se do chaty a kluky zavřít do bezpečí a vyrazit znovu už nezbýval čas. Tak jsme se v tom vedru plahočili do kopce všichni 4 a já doufala, že to buď kocoury přestane bavit, nebo že potkáme Jirku, který převezme funkci velitele výpravy a odvede kluky zase zpátky dolů, do bezpečí, do našeho rajonu a do chaty. 
Jenže Jirka nešel a kocoury to také pořád bavilo a já už začínala být zoufalá, protože ke zlomovému místu, odkud už kocouři opravdu dál nemohli, zbývalo pár desítek metrů. V tom se objevila záchrana. Bílá, rohatá a umečená. Koza. Vyšla z lesa, postavila se na cestičku a koukala na nás a z tlamy jí ještě visela větev akátu, který mlsně přežvykovala. Kocourci překvapením ztuhli v půlce pohybu. Takovéhleho podivného psa ještě neviděli. Je velký, žere stromy, má rohy a divně štěká, na toho si musejí dát pozor, co kdyby byl jako ten dobrman Mufinka! My jsme Janou naopak zajásaly nadšením.
Potkat v lese krásnou bílou kozu, tomu říkáme správné léto! Utrhly jsme pár větviček a trsů trávy a začaly kozu krmit. Koza žrala ochotně až přeochotně a když Jana objevila o pár metrů dál zplanělou jablůňku, brala si od nás s chutí i malá kyselá jablíčka a nechala se od nás drbat po hlavě a pod bradou a ještě nastavovala záda, no zkrátka koza společenská. Jenže – jak se tak okolo nás ochomýtala, ucítila ryngle uložené v tašce a chtěla je taky a to hned a tak se prostě do tašky zakousla. „Necháš toho, holka, do čeho pak dáme nákup?“ nemínila jsem jí tašku vydat a začala se s ní přetahovat. O ryngle už nešlo, z těch byl v tu chvíli džem, navíc ekologicky zpracovaný. To ale bylo na kluky kočičí moc. Nejdříve ten divný hrůzný pes a teď já křičím protože mě začíná žrát od tašky! Na nic nečekali a za vydatného mňoukání se obrátili směrem k domovu a upalovali.
„Tak a mám po starosti“ libovala jsem si nad útěkem kocourů a přitom prohlížela tu zachráněnou plátěnou tašku – byla
samá díra, klidně jsem jí mohla koze dát rovnou.Za necelou hodinku jsme skutečně byly doma. Jirka seděl na verandě a mával nám. „Jsou doma kluci?“ ptala jsem se a on přisvědčil. „No jsou, ale představ si, odkud jsem je přivedl. Sebral jsem je oba v lese kousek od Vráže, Matěje ze stromu a Čára na mě mňoukal žalostně ze křoví. Ještě že to jsou chytrý kluci, poznali mě a ozvali se. Ale proč byli až tam a co je vylekalo, to teda netuším“. A tak jsme Jirkovi vyprávěli tu příhodu s výletem a kozou a Jirka litoval, že tu kozu neviděl a nehladil také. Inu, nejen kocouři jsou pražští a bytoví.
P.S. Kozu jsme pak společně ještě s jednou další viděli několikrát dole u Berounky. Chodily tam na procházku kolem vody zase s jejich paničkou. Když jsme je měli potkat, raději jsme vzali kluky do náruče. Ale řeknu vám, to je snad kraj bláznů! Venčit kocoury a kozy…….