Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouří prázdniny a boj s kočkem
20. září 2008, Jana Petrželková
Kocouři si letos prázdniny doopravdy užili jaksepatří. Sice nebyli ani u moře ani na žádném poznávacím zájezdu, ba dokonce ani v žádných proslulých lázních, ale na chatu jsme je tentokrát odvezli už v červnu a z chaty nás vyhnalo zas až nestydatě studené počasí v půlce září. Takže by se dalo říct, že až na pár dnů, strávili kluci celé astronomické léto venku v přírodě mimo Prahu, na čerstvém vzduchu, sluníčku, s lesem na odskok a s dostatkem myší, navíc se vzornou péčí a neustále ve společnosti – a tak to podle nich má být, tak je to jedině správné.
Čára s Matějem byli zpočátku jak utržení ze řetězu. Nevěřili tomu, že na chatě vydržíme delší dobu, pořád čekali kdy je zase pochytáme a vložíme do přepravek a převezeme minimálně na týden do Prahy a tak se snažili užít co možná nejvíce. Když však zjistili, že oni nikam nejedou, to že jen vždycky někdo z nás lidí odjíždí a zas přijíždí podle potřeby, uklidnili se. Nabyli dojmu, že jsme se patrně na chatu odstěhovali už nastálo, že to je teď náš nový domov a byli rádi. Začali považovat Černošice za vysněný kočičí ráj. 
Všechno ale nebylo zdaleka tak růžové, jak si chlapečkové mysleli. Matěj hned zpočátku dostal jaksepatří nabančeno od místního divokého kočka (doposud nezjištěno, zda jde o kočku nebo kocoura, názory se liší), který si přes zimu zabral naši kůlnu a hlavně naši zahradu a pak udatně a pochopitelně bránil svoje teritorium. A protože to cizí divoké kočko nebylo rozmazlené půlročním povalováním se na gauči a polštářích a servisem vybraných lahůdek až pod nos a naopak bylo zocelené naprosto nezáviděníhodným životem a bojovalo o svojí existenci, tak lehce a jasně zpráskalo našeho dadánka a ukázalo mu zač je toho loket a zač je v Pardubicích perník a ještě navrch jak se mačkají ve Strakonicích dudy, zkrátka kdo je tady pánem. Matějíček přišel domů jak zpráskaný pes a zalezl pod gauč, kde si lízal rány – i když ty byly všechny duševního rázu, protože namísto těla utrpělo zejména sebevědomí toho našeho rváče a suveréna, ale zato měrou strašlivou.
Čára nedošel žádné úhony, protože zavčas utekl z místa činu a zaujal bojové postavení na palandě za peřinou, jako ostatně vždycky. „To jsi ale hrdina z Drtína“ domlouvala jsem Čárovi, „utéct a bráchu v tom nechat! To ať je Matěj jakej chce, tak tě vždycky bránil! Vzpomeň si jak skočil vloni doprostřed rvačky když po tobě šel silnější kocour a jak prohnal toho psa co zas proháněl tebe“ domlouvala jsem mu a kocourek klopil uši, protože si dobře vzpomínal. Pak ale po mě otočil zas ty svoje krásný velký oči a mňouknul „Když já se nerad peru, vždyť to, Jano, víš. Já už jsem těch rvaček na ulici zažil a nechci se prát dál, já chci žít s každým v míru“, no a kdo by odolal takovýmu krásnýmu kocourovi s ještě krásnějším světovým názorem, takže jsme si dali tlap a pusu a zase bylo všechno mezi náma jasný. 
Nic jasného ale nebylo Matějovi. Pořád ne a ne pochopit, že se musí o zahradu podělit s dalším příslušníkem svého rodu. Skutečně mimořádně nevrle sledoval, jak nandavám každý večer štědrou porci jídla nejenom pro ježky, ale i pro toho, jak on říkal „drzého cizáka“ a prostírám mu pod rododendronem. „Proč to děláš?“ hučel naštvaně. „Já bych nikoho v žádném skotáctví nepodporoval. A ještě si ten drzoun začne myslet, že jsme mu tady otevřeli restauraci, protože se ho bojíme“ argumentoval. „Jaký skotáctví, jakou restauraci a kdo se koho bojí?“ užasla jsem a dál chystala pro toho kocourka co nikomu nepatřil stejné lahůdky jako pro naše chlapečky aby také něco dobrého a výživného oblízl a do jisté míry byla naopak moc ráda, že tady to zvíře je. Samozřejmě že mi bylo líto Matěje když dostal několikrát za sebou nařezáno, ale na druhou stranu to pro mě znamenalo klidné večery. Ono totiž to kočko přes den mizelo kdovíkam, takže Čára s Matějem ve svých činnostech nebyli nijak omezovaní a přicházelo až se soumrakem a to Matěj pro jistotu běžel honem domů a necoural nikde po nocích až do rána a já ho nemusela volat a hledat a čekat na něj, protože patřím k těm bláznům, kteří dokud nemají svoje děti v pořádku doma a napapané, tak nejdou spát, protože by strachem neusnuli. 
Nakonec dopadlo všechno jinak. Úplně. Matěj postupně nabíral svoji výbornou kondici a mrštnost, cpal do sebe jídla jak za 4 kocoury a ješitnost ho poháněla jak motorek. A když pak jednou se setměním nepřišel domů ani po několikerém volání a naopak jsem z lesa slyšela divoký kočičí řev a zvuky rvačky, bylo mi jasné, že se šel vědomě postavit nepříteli tváří v tvář a že se odehrává velmi důležitá bitva. Na moje nervy trvala příliš dlouho, i když ve skutečnosti…. Nakonec se stín protáhl dírou v
plotě vedle vrátek a trávou k verandě se neplížil, ale klusal sebevědomý Pan Kocour s ocáskem nahoru postaveným. Bylo mi jasné, že ten náš trouba to vyhrál a bylo mi z toho veselo za něj a smutno za to cizí kočko – je to prostě těžké. Naštěstí se snad nějak během té rvačky stačili domluvit i jinak – já jsem dál dávala porci navíc pod rododendron a Matěj dál chodil domů poměrně včas a nechával prostor i pro někoho dalšího, jen už z něj nebyl zádumčivý kocour jako předtím. A mezitím léto pokročilo, začaly opravdové prázdniny a dovolené a
chaty kolem nás se začaly tak různě plnit lidmi a psy a pořád bylo rušno – a to bylo na našeho návštěvníka (či spolubydlícího, chcete-li) přece jenom moc a tak se odstěhoval na pole za osadou a hlavní stan si zřídil v chatě do které nikdy nikdo nejezdí. A do restaurace „Pod rododendronem“ 2x přišel a 5x nepřišel a tak jsem nakonec začala dávat jídlo jen na jedno místo, ale za to hóóódně a rozmanité, aby bylo pro ježky i pro kocoura a nevím pro koho ještě. A co nezmizelo přes noc, dojedli ráno ptáci – kosové, sýkorky, vrabci a drozdi, ale také hrdličky a sojky a kavky. No zkrátka úplnej cirkus.