První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

11. května 2008, Alice Oppová

Milí a vážení, dovolte abych se představila, jméno mé Josefína von Vírek, ale doma mi říkají Pepina čili Pína. Narodila jsem se v květnu 1990 v chatové kolonii Na vírku. Maminka byla ušlechtilá, asi turecká angora, tatínek sice neznámý, ale jistě také šlechtic. Doma tvrdí, že to byl nejspíš tchoř nebo výr ušatý. Taková nezdvořilost, navíc kdo to kdy viděl, aby kočka počala s vejrem? Každopádně já jsem po mamince, sice nemám tak huňatý ocásek a hedvábnou srst, ale nadevše miluji česání a kartáčování, jím jen ty nejlepší lahůdky, spím v prachových peřinkách a s žádnými obyčejnými kočkami či nedej bože kocouřisky se nebavím a bavit nebudu. Jsem přece šlechtična, baronka Josefína fon Vírek.
Ale abych začala po pořádku. Dětství nic moc. Jednoho dne, zrovna když jsem se s brášky a ségrami tulila k mamince, k nám přišli cizí lidi s dětmi, které vřískaly „já chci koťátko, búú, béé…“, načež jim řekli, „přestaňte brečet a vyberte si“! Naneštěstí popadly mě a odnesly z maminčího pelíšku. Ocitla jsem v mrňavém domečku, venku řvaly děti, pořád přijížděla a odjížděla auta, hlomozily sekačky, pily – hotové peklo k ohluchnutí. Schovala jsem se do skrýše, volala maminku a sourozence, ale ty už jsem nikdy neviděla. Pak mě hlad donutil vylézt, dali mi divné jídlo, zpočátku jsem to ani neuměla jíst a bylo mi po něm špatně, ale časem jsem si zvykla jak na ty blafy a hluk, tak na tahání dětmi. Léto uběhlo, začalo foukat ze strnišť, poprchávat, citelně se ochladilo, zrána všude jinovatka a jedné, obzvlášť studené neděle lidi postavili misku s granulemi na dvorek, pohladili mě a řekli „pěkně chytej myšky a počkej tady na nás“. Nasedli s dětmi do auta a odjeli. Což o to, myšky já chytat uměla, pár kroků od nás tekla řeka, hladem a žízní jsem netrpěla, ale pak začalo pršet, posléze i sněžit a byla strašná zima. Třásla jsem se chladem a pořád doufala, že se pro mě vrátí a vezmou mě domů. Trpělivě je vyhlížela na dvorku, pod sebou vlněný hadr, který jsem si nosila sebou, abych nemusela sedět na studeném betonu. Dny ubíhaly, mráz stoupal a s ním moje zoufalství. Proboha, co si tady počnu sama, opuštěná, hladová a promrzlá?
Naštěstí se stal zázrak, v husté chumelenici se před brankou objevila paní s taškou, volala „papat, papat, na čiči…“, hned jsem utíkala k brance, hadr sebou, aby mi nezapadal sněhem, teplé ruce mě jemně popadly a strčily pod bundu. „Konečně teplo, sním, nebo bdím?“ pomyslela jsem si, blaženě usnula a probudila se v teplém kamrlíčku, misku masa u nosu, hlazení, chválení, jaká jsem to statečná kočička – želvička a že se budu jmenovat Josefína. Pak následovaly nic moc procedury, prý abych neměla blešky a červíky. Druhý den seznámení se dvěma černými kocoury - rezidenty, Čírou a Filipem, že prý na ně mám být hodná. Tak to si mohla odpustit, já, baronka fon Vírek, se přece s nikým nebudu dělit o těžce nabytý domov! Facka funus Olšany - rvačka, ti ode mě schytali drápanců a kousanců. A bylo zle, „milá Pepino, tak takhle to nejde, buď se s nima skamarádíš anebo budeš chodit ven jen na kšírkách“. Následovalo pozvolné seznamování ve víře, že si na sebe zvykneme po dobrém, ale byla to jen ztráta času. Já totiž zásadně žádné kočky ve své blízkosti nesnesu i kdyby čert na koze jezdil. Posléze došlo i na procházky na těch kšírkách a musím říct, že se mi to líbilo. Procházely jsme se po břehu Berounky a polem, seděly na mezi, pozorovaly jak dravci loví myšky, pořád mi vyprávěla, hladila a hrála si se mnou, užívala jsem si tu hodinku jen pro sebe a vůbec mi nevadilo, že pak budu zavřená ve svých komnatách. Uběhlo pár let a seznamovačka začala znovu, jenže to už jsem si zvykla na pach kocouřisek a hlavně měla jistotu, že jsem tady doma, takže jsme si rozdělili teritoria, abychom se nepotkávali. Kocouři bydleli nahoře a já dole, no a na vycházkách jsme se úzkostlivě vyhýbali. Fungovalo to skvěle řadu let, prakticky do 19. února 2004, kdy umřel ve věku nedožitých 20 let Filip na uremii a v roce 2005, kdy ve věku 20 a půl let umřel Číra na totéž. Vzpomínám na ně s úctou, neboť to byli opravdoví kocouří džentlmeni, kteří drželi slovo, nepřibližovali se ke mně a ctili mojí zálibu v soukromí. Jenže pak se tady objevil jakýsi přivandrovalec od kostela, kocour Mourajz, který byl tak drzý, že si odvážil ke mně čuchnout a nastalo rodeo. Lidi to vám byla rvačka století, vrhla jsem se na něj jak lítá saň, pokousala, podrápala a komplet ho počůrala. Od té doby se nemůžem vystát.

Musí nás držet odděleně, přes den spím v peřinkách zavřená v ložnici a Mourajz lítá venku, na noc ho zavřou dole, kde kraluje v tom svým kanclíku, však se chlubí, že je sekretář, ale přitom neumí nic ani chytat myši – nosí je do baráku, myšma se to u nás jen hemží! Mě pouští ven se setměním, zrovna když nastávají ty nejlepší noční lovy. Za svítání hupky, dupky do postýlky, mazleníčko, česáníčko, dobrá snídanička a slastný odpočinek na noční rejdy.

Zpět