První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. prosince 2007, Ludmila Funklová

Byla pravá vánoční atmosféra, všade spousta sněhu, který se na slunci nádherně třpytil, mrzlo až praštělo a lidé se chystali na příchod Ježíška. Byli doma v teple, se spoustou voňavých dobrot a hromadou nachystaných dárků pro své blízké.
V tento vánoční čas si jedna paní řekla, že když jsou ty vánoce, přilepší všem zvířátkům v okolí ať se mají taky trochu líp. Do krmítka ptáčkům nasypala slunečnici, do blízkého lesa zavezla seno, žaludy a kaštany, které nasbírala na podzim. A nezapomněla ani na opuštěné kočičky

z nedalekého kravína o kterých jí vyprávěla jedna známá. Do tašky naložila všechny možné dobroty a vyrazila. O tom, že jsou vánoce jsme neměly ani tušení, pro nás to byl den jako každý jiný - snažit se sehnat něco k jídlu, najít místečko, kde by bylo aspoň trochu teplo a nefoukalo na nás...
V tom se otevřely vrata a tam stála paní s taškou a představte si - volala nás!!! Nejdřív jsme nevěděly co to má znamenat, ale zvědavost a hlavně hlad nás přinutil přijít. Z tašky se linula nááádherná vůně, které nešlo odolat. Bylo to něco úžasného.

Když za námi to sváteční odpoledne přišla, zažily jsme opravdové vánoce, přinesla nám spoustu dobrot a my se mohly poprvé dosyta najíst. Přály jsme si aby vánoce byly každý den.
Většina z nás se najedla, ale babička nechala ještě další jídlo pod vozíkem, to pro ty kočičky, které neměly tu odvahu přijít a bály se jí. Když odcházela, bylo nám smutno i ona se na nás tak smutně dívala a měla při tom slzy v očích. Moc jsme si přáli aby přišla zas.
Ale druhý den se stalo něco neuvěřitelného, ta hodná paní přišla a zase nám přinesla hromadu jídla. Řekla nám, že to, co tady včera viděla, jí naprosto šokovalo.
Viděla před sebou nás - třicet vyhublých, nemocných a otřesnými podmínkami naprosto zbědovaných koček.
Většina z nás tady žije od malinka, měly jsme sice kdysi domov a maminku, ale lidé nás nechtěli a jako malinká koťátka nás odnesli sem. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že se kočkám v kravíně daří dobře a že se tam o ně postarají. Ale kdo a jak?!!
To, že je zde špína, plíseň, prach, průvan a hlavně neskutečná zima, už nikoho nezajímá, nebo si to snad ani neuvědomí.
Ale tahle paní slíbila, že nás v tom nenechá. A my si tůůůze moc přály, aby svůj slib dodržela.

Té hodné paní jsme po čase začaly říkat „naše babička“.
Od toho osudného vánočního odpoledne za námi babička chodí dennodenně a to dokonce i 2x.
Ze začátku nás na zavolání přiběhlo strašně málo, babičce dalo velkou práci přesvědčit většinu z nás, že nám nechce ublížit, že chce pro nás jen to nejlepší. Ale nevzdala to i když trvalo několik měsíců, než se nás mohla jen zlehýnka dotknout.
Vzhledem k otřesným podmínkám jsme byly téměř všechny nemocné, oči a nosánky plné hnisu nebyly žádnou vzácností, hodně z nás mělo i průjem a další jiné neduhy, ale babička nám začala dávat jakési tabletky, otírat a čistit totálně zalepené nosánky a kapat kapičky do očí. Náš zdravotní stav se začal pomalu zlepšovat.
Přišlo jaro a s ním další problém - volání přírody. Rodily se koťátka, ale prakticky žádné nemělo šanci se dožít alespoň pár měsíců. Když jsou rodiče zesláblí a nemocní, tak to snad ani jinak skončit nemůže. Babičku to moc mrzelo, pro každé koťátko, které umřelo se velice trápila a hodně brečela. Vždycky ho někam odnesla. Až později jsme se dozvěděly, že pro všechny doma na zahradě udělala hrobeček.

A potom řekla dost! Začala nás jednu po druhé odchytávat a odvážet na takové zvláštní místo, kde jsme usnuly a probudily se až u babičky doma. Tam nám řekla, že nás odvezla k panu doktorovi na kastraci a že teď se nám bude žít daleko lépe. Po pár dnech jsme se vrátily zpátky na náš kravín. Trvalo to přes půl roku, než babička dokázala všech 21 kočičích slečen nechat vykastrovat. Kdyby sem lidé neodkládali další a další koťátka, tak tu už dnes žijí samí dospěláci.
Když se stalo a některá z nás hodně moc onemocněla, vzala si nás babička domů, kde se nám s velkou trpělivostí a láskou věnovala. Hodně jsme se bály, že až se uzdravíme, budeme muset zpátky a tak jsme chtěly být nemocní pořád. Ale stalo se něco úžasného, babička si nás nechala a my měly konečně domov. Za těch pět let se nás takto přestěhovalo přes dvacet. Přesto nás pořád 17 zůstává v těch otřesných podmínkách, ale babička se snaží, dělá co může, aby i pro nás našla domov. Aby každá z nás měla domov, teplý pelíšek, misku s jídlem a hlavně někoho pro koho bychom znamenaly všechno na světě, pro koho bychom nebyly ty škaredé, nemocné a méněcenné kočky – kočičí odpad z kravína, zkrátka někoho, kdo by nás miloval stejně jako ona.
Chápeme, že si nás babička nemůže vzít všechny, možná i proto, že ten pán co s ní bydlí, nemá kočky rád a tak to s ním nemá vůbec jednoduché. My tomu sice moc nerozumíme, ale prý je ta péče o nás a všechno co sníme hrozně drahé a tak se s tím pánem často hádá. Ale prý se nemusíme bát, protože nás za nic na světě nedá, protože jsme prý její sluníčka, která jí přináší světlo do života.
Hrozně jsme si na ni zvykly, chodí za námi vždy v určitou hodinu a tak na ni vždycky čekáme. Sedíme u vrat, ale jsme moc opatrní, máme natažené krčky a když vidíme paní s taškou, která už z dálky volá, tak si řekneme fajn, je to ona a všichni jí běžíme naproti. Nikdy nezapomene a se všemi se pomazlí, všechny pohladí a každého zvlášť pozdraví. Představte si, každý máme svoje jméno a ona si je všechny pamatuje.
Společně jdeme jíst a když se najíme, přijde to, na co se vždycky nejvíc těšíme. Babička vytáhne z tašky láhev plnou teplého mlíčka a každému nalije do mističky. Je to úplný koncert jak si všichni na mlíčku pochutnáváme a nahlas mlaskáme. Možná se divíte proč nosí mlíko do kravína, když jsou tam krávy? Ale těm lidem, co tu pracují je náš osud naprosto lhostejný, žádné mlíko nám nedají a když už dají, tak je to mléko vyřazené od nemocných krav – tedy mléko zkažené. Když to babička vidí, tak se zlobí a hnedka ho vyleje. A takhle to jde den co den už pět let.....
Ten kouzelný Štědrý den, kdy si Ježíšek vzpomněl i na nás a dal nám ten nejkrásnější dárek, naší babičku, bez které by většina z nás by tady už tu nebyla, se stal před pěti lety.
Tak a to je konec pohádky o naší babičce a kouzelných vánocích.
Šťastné a veselé Vánoce Vám přejí

kočičky z Poličky

PS: a když jsou ty Vánoce, moc prosíme všechny lidi o pomoc té naší babičce, je nás totiž moc.
PROSÍME POMOZTE. Více se o nás dozvíte na www.opustenekocky.estranky.cz/

Zpět