První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

20. října 2007, Jana Petrželková

Tak vám teď posílám další zprávu o té kočičí holčičce. Kotě teda má pořád stejnou adresu jako naši kluci kočičí, jenom je víc nóbl a bydlí ve vyšších sférách, teda v prvním patře, nad námi. Kdyby kočičí panstvo chtělo, mohlo by si docela snadno zřídit potrubní poštu. Občas tu kočičku vídám z ulice poskakovat za jejich oknem a vždycky, když ty nové páníčky potkám, se samozřejmě vyptávám. Tak jsem se kupř. dozvěděla, že kotě suverénně celému bytu velí a všichni se podřizují. A že je to hotový drak a děsná rošťanda. A že s jejich původní starší kočičkou je to všechno báječné - ona ji totiž přijala za svoje kotě a má k ní láskyplný vztah a strašně pečlivě se o ni stará a všechno ji učí a kdyby chtěl někdo kotěti ublížit,

musel by si to nejprve rozdat s ní, milující matkou. A ten obrovský černý pes je z ní také celý pryč a nechá si od ní všechno líbit a ještě u toho poblafává blahem. A aby nebylo jednoho psa málo, aby kotě mělo ještě víc společnosti a zábavy, vzali si k sobě ještě druhého pejska. Takového středního, jak se říká "pouliční směs nejhoršího druhu", už postaršího, který se tady taky několik dnů zoufale a bezcílně osaměle toulal a hledal zbytky a úkryt. Je to taky ohromný dobrák a navíc neskonale vděčný pes a kotě s ním prý rovněž cvičí až až. Často slýchávám, jak se celá ta banda kočičí a psí nad námi honí a jen přemýšlím, zda jsou stropy dost silné, nebo zda mám jít chystat o 4 misky víc. Tuhle mě ale sousedi zastavili. S dotazem, jestli bych jim nemohla pohlídat kotě.

Budou v bytě dělat nějaké úpravy, vrtačka, bourání cihel, nové zdění - vůbec si to nedokážou s tím malým rajstajblíkem představit, ruch bude po celém bytě, budou se přenášet věci - a zavřít jejich milovanou holčičku do přepravky na celý den aby nepřekážela nebo nepřišla k úhoně???!!! To vůbec nepřichází v úvahu! Tohle jsem samozřejmě chápala, na to jsem slyšela, kromě toho mě potěšilo že bychom zas měli doma kočičí miminko a tak se kotě i s mističkou stěhovalo k nám. Kocouři zírali. Kotě vlastně taky, ale nijak ustrašené nebylo. Přátelský Čára se hned snažil kotě "přečíst" a pak se skamarádit, ale Matěj byl naštvaný.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že kotě u nás nebude napořád ale jen do 7 hodin do večera a že správný hostitel se tak jako on nechová, ale věřte mi, s naštvaným kocourem je těžké pořízení. Alespoň ale šel z cesty, neútočil a syčel jen z povzdálí. Kotě na něj kašlalo, nějaký Matěj mu byl úplně volný (dělá to dobře, ženská). Tak nám ubíhal den docela dobře, holčička je mazlivá a nejpozději při třetím pohlazení spustí motorek. Kromě toho je zvědavá jako každá kočka a tak prozkoumávala byt horem dolem i prostředkem, kam mohla vlézt tam vlezla (a občas vylezla i od pavučin, ach já bordelářka, kdy jsem naposledy vlastně uklízela za lednicí?) a Čára všude za ní, jak chůva.

Později se pak spolu trochu dohadovali o jídlo - to je věc, kterou Čára prozatím nepřekonal a jak vidí jídlo, zkrátka ho musí sníst, ten strach že bude hlad v něm sedí pořád i když už je u nás přes 2 roky v relativním nadbytku a tak v mžiku snědl kotěcí oběd dřív než jsem se stačila otočit, ale i to jsme vyřešili a zase byl klid. Já si taky uvařila po jídle kafe, Lukáš seděl u PC - no jak obrázek vystřižený z rodinného štěstí. A najednou jsem si uvědomila, že jeden kocour spí na okně, druhý v křesle a kotě je kde? Kotě prostě nebylo. Teda bylo jasné že v bytě je – neotevírali jsem ani žádné okno ani dveře na chodbu, čili muselo být v bytě, jenže ať jsem hledali jak hledali, ať jsem volali jak volali, kotě prostě nebylo. Určitě si někde dávalo dvacet - po obědě a dopoledni plném zážitků a nových dojmů. To jsme chápali, takže jsem kotě nechali spát aby byl klid. Jenže pak už bylo 18 hodin, kotě u nás mělo být do 19 - pořád nic, kotě nikde. Představovala jsem si, jak si majitelé pro kotě přijdou a já jim vysvětluju, že jsme jejich miláčka ztratili a že jim ho vrátíme až ho zase najdem. Jsou hodní, ale přece jenom.... Tak jsme znova hledali a hledali, volali a dělali trochu hluku třeba s televizí nebo zvonkem od dveří aby se kotě vzbudilo a vylezlo, zkoušela jsem chrastit suchým krmením v misce (Čárovi už zase tekly sliny) - ale pořád nic a čas letěl. Nedalo se nic dělat - zpytovali jsem horko těžko paměť v které místnosti jsme kotě viděli naposledy a pustili se do superdůkladného hledání.

Když jsem potom v obýváku horko těžko a se značnou námahou odstrčili obrovskou sedačku od zdi, konečně jsme uprchlíka našli. Holčička ležela na koberci, sladce spala, všechny 4 tlapky nahoru, slastně s rozvalovala na zádech. Nijak jsem jí nerušili, resp. ona se nenechala rušit. Vyndala jsem jí, očistila od prachu a kočička utíkala k misce. Přišopupli jsem sedačku zpátky – a v tom se ozval zvonek u dveří. Čas návštěvy končil. Vyšlo to akorát.
Tak řekněte, co tomu kotěti chybí ke štěstí? Mělo štěstí v neštěstí, jsem moc ráda že má nové páníčky, že je o něj postaráno a že se má dobře.
A posílám pár fotek - ale jsou jen z mobilu, snad budou použitelné. Jenom mě hodně překvapilo, jak se koťátko změnilo - když bylo u nás jako nové, nalezené, bylo opravdu bílé, nejméně z 95% a jen docela malilinké černé flíčky. Užasla jsem, jak moc se jí ty černé flíčky zvětšily. Je to vůbec možné?

Tak ahoj, Jana a kocouři

Začátek

Zpět