Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak ke kocourům přibylo kotě (a zase ubylo)
1. září 2007, Jana Petrželková
Bylo nádherné léto, vedro a tak jsme si užívali na chatě. Čára, Matěj, Jirka a já. Všechno bylo v nejlepším pořádku až do dne, který byl celý nějak nazadrmo a kdy Matěj chytil ptáka, já mu ho sebrala a Matěj měl domácí vězení a pak pokousal Alici. Aby nebyl všemu konec, večer telefonoval syn: „Mami, našel jsem kotě a vzal ho domů, je strašně malé, co mám dělat?“
Spráskla jsem ruce nad tím nadělením, protože instruovat dvacetiletého klacka co má dělat s kočičím miminkem když ani nevím jak moc je miminkovaté je trochu těžké. Pomocí mnoha dotazů a vcelku nic neříkajících odpovědí jsem zjistila, že kotě se samo napilo vody. Oddechla jsem si - sláva, už to není kojenec. „Jdi do večerky a kup tatru mlíko, jakýkoliv, ale hlavně prosím neslazený“ dodávala jsem pro jistotu, protože....no znáte to. „A kup nějakou junior kapsičku nebo junior konzervu a dej od obojího trochu do mističek. Nebo spíš na talířky, do mističek kluků by kotě nemuselo dosáhnout. A jestli nebudou mít nic junior, tak vezmi od našich kocourů kapsičku whiskas a posekej jí na menší kousky“ snažila jsem se instruovat syna. „Jak mám posekat kapsičku?“ dostalo se mi odpovědi. „Ježiš ne kapsičku jako takovou, ale masíčko z ní, to jsou pro kotě moc velké kousky“. „A kde máme nějaký sekáček?“ dotazoval se dál Lukáš a já jen protočila panenky. „Sekáčkem jsem tě měla vzít já už dávno se mi zdá. Vyndej prostě z kapsičky pár kousků masíčka, dej je na prkýnko a každý nožem překroj křížem na 4 díly, když to neumíš jako když se seká pažitka“, vzala jsem to zgruntu. „A nedávej tomu kotěti moc jídla najednou, jen malinko. Nevíš jak dlouho nejedlo, tak aby nezvracelo. A zkus mu ukázat kde je kočičí záchod. A dej pozor abys ho nezašlápl. A v noci, kdyby plakalo, tak k němu vstaň. Ustel mu v kočičím domečku a ten domeček si vezmi k sobě do pokoje, ale nech otevřené dveře k vodě a k záchodu“ rozjela jsem se s instrukcemi. „Ráno přijedeme, nenechám tě v tom, ale teď se musíš postarat ty.“ Lukáš jen vzdychl, prohlásil že udělá, ale že doufal, že mu řeknu kam má to kotě odnést a s tím jsme hovor skončili. Pomyslela jsem si, že to bych taky ráda věděla co dál s kotětem, protože je vyloučené abychom si ho nechali, a obrátila se na Jirku a kocoury.
„Tak kluci, balíme, ráno jedeme domů, máme tam kotě“ . To byla bomba. Jirka a přátelský Čára se začali na koťátko těšit. Ale Matěj nijak nadšený nebyl. I když má Čáru moc rád a jsou to opravdoví bráchové, přesto mu dlouho trvalo než se vyrovnal s tím že už není jediný opečovávaný v rodině a ještě déle mu trvalo než mi odpustil - a teď dokonce malé kotě, které bude potřebovat plno péče a strhne na sebe veškerou pozornost - ať už bezmocností nebo roztomilostí. Chvíli o tom přemýšlel a pak se přiloudal:
„Hele, Jano, že mu zítra najdeš nějakou novou rodinu, viď? Kdybys to udělala, mohli byste zase pozítří přijet zpátky sem na chatu a já tu na vás zatím počkám,“ navrhoval a tvářil se u toho jak chytrá kmotra liška. Naplánované to měl dobře, ale musela jsem ho zklamat. Nenechala bych to tady samotného ani den a kdoví jak všechno bude. Kotě bylo nádherné. Celé bílé, jen černý flíček na hlavičce mezi ouškama jak čepičku, stejný flíček na konci tělíčka kde zádíčka přecházejí v ocásek a další dva stejné ještě na pravém a levém boku, ale blíž k páteři - naprosto souměrně, takže vypadalo jak sluníčko čtyřtečné. A protože to byla holčička, dostala pracovní název Beruška. Báječně se k ní hodilo. Beruška ale byla opravdu malinká, poloviční než byl Matějíček když jsem si ho přivezla domů a hubeňoučká, že by se mohla za nití převlékat - kdyby teda chtěla. A byla by to potřebovala, protože měla kabátek celý ušpiněný a uválený a samý drápek z bodláků a ještě navíc na nosíčku přischlý asfalt. Jinak však byla očividně čilá a spokojená. „Beruško moje, kdo tebe mohl vyhodit“ spustila jsem takové ty ženské řeči nad kotětem a vzala ho do náruče.
Okamžitě začalo příst
a Lukáš vysvětloval: „Takhle přede od té doby co jsem ho přinesl. A v noci se ode mne nehnulo. Vyškrábalo se do křesla, z křesla přeskočilo do postele a já se celou noc nevyspal, protože jsem se bál, že ho zalehnu. A pořád přede“. „Jseš mladej, spát nepotřebuješ, něco musíš vydržet, kočky ti budou vděčný a kromě toho to můžeš brát jako trénink do budoucnosti“ chlácholila jsem ho a dotazovala se co a jak bylo. A dozvěděla jsem se, že kotě běhalo po ulici a mňoukalo a tak tak ho nic nezajelo a pak ho nějaký pes zahnal pod auto, odkud ho Lukáš vylákal.......Mezitím se ale začali kluci kocouří ozývat z přepravek v předsíni - ze samé zvědavosti jsme je nějak v první chvíli zapomněli vyndat. Když jsme je vypustili, vypadali proti kotěti obludně velcí, jako obři. Držela jsem Berušku v dlani, celá se mi tam vešla a schovala a kocouři se zvědavě přibližovali. Čára dřív. Chtěl si Berušku očuchat a „přečíst“ a stavěl se přitom velmi přátelsky, ale Beruška se naježila a začala prskat a syčet a přitom zatínala drápky do mé ruky tak, až jsem já pro změnu zatínala bolestí zuby. Jen jsem žasla, kde se to v takovém malém kotěti bere. Čárýček se zastavil a začal dávat po kočičím najevo že má jen přátelské úmysly, ale Matěj se ke kotěti rozeběhl, zasyčel a zaprskal na něj sám, čímž říkal : „Hele, mladá, dej si na mě pozor, nepleť se mi pod nohy a neotravuj mě“ a pak šel a svalil se do křesla a byl klid. Kotě umělo chodit na kočičí záchod a samo pilo a jedlo s velkou chutí, jako by v životě nic tak dobrého neochutnalo a bylo by snědlo víc než jsem byla ochotná mu s ohledem na jeho zdraví dát najednou a to všechno bylo pozitivní. Také se nijak nebálo lidí, naopak bylo strašně spokojené v naší společnosti - snad se tedy někomu ztratilo. Berušku jsem opatrně houbičkou umyla a vytahala jí z kožíšku všechnu nečistotu a šla se ptát po domě a okolí, jestli se někomu neztratilo kotě. Lukáš mezitím začal vyrábět na počítači lístky s oznámením o nálezu. Naděje byla sice malá, ale nešlo ji opominout. Majitele jsem samozřejmě nenašla, ale dozvěděla jsem se, že několik lidí jí pozorovalo už 2 dny v areálu naproti našemu domu. Schovávalo se tam v trávě před psy, navíc zídka byla pro kotě moc vysoká a nemohlo jí přeskočit. Až mi z toho zatrnulo, protože to znamenalo, že tam někdo kotě přes plot sprostě zahodil a tohle kotěcí miminko tam bylo 2 dny ve velkých vedrech bez jídla, pití a úkrytu a několik lidí jí pozorovalo - A NIC. Ven se Beruška dostala patrně proto, že někdo nechal pootevřená vrata. Tak jsem byla při vší té bídě aspoň vděčná tomu kdo tak pospíchal až nezavřel a náhodě, která Lukáše přivedla na správné místo ve správný čas. Byla to opravdu náhoda, protože z našeho přízemního bytu za plot vidět není - dohlédnout tam jde jen z oken bytů v patrech.
A tak u nás Beruška strávila další den a další noc. Čára se snažil ze všech sil: chodil za Beruškou kam se hnula, ale nedorážel. Jemně mňoukal a lehal si a ukazoval bříško a dával jí zdvořile přednost při krmení, takže se ho nakonec Beruška přestala bát. Matěj byl ale stále zatvrzelý a nerudný, i když kotěti nijak neubližoval. Na další den jsem naplánovala návštěvu veterináře. Chtěla jsem nechat kotě pro jistotu prohlédnout a také bylo zapotřebí odstranit z nosíčku přischlý asfalt. Lukáš měl začít ráno roznášet po okolí vytištěné letáčky.
Nic z toho se ale nekonalo. Hned ráno u nás zvonil soused z prvního patra. Dozvěděl se o tom, že jsme našli kotě a přišel se zeptat, jestli si ho chceme nechat nebo jestli bychom mu ho nedali. Soused je rozvedený, žije s dospělým synem a jsou oba pěkně vypasení, takže mi bylo jasné, že u nich by kotě hlady rozhodně netrpělo. Kromě toho mají doma Psa Ohromného jak mu říkám - je nejen ohromný vzrůstem, ale i ohromný dobrák. A kromě psa mají i dvouletou kastrovanou kočičku, pro kterou právě soused hledal kamarádku. A protože jsem věděla, že i soused je dobrák a jeho zvířata mají podobný režim jako naši kluci, tedy ježdění na chatu a dost péče i volnosti a navíc další zvíře nebude pro souseda žádná finanční zátěž, dlouho jsem neváhala. Naoko sice ano, aby to nevypadalo že se chci kotěte stůj co stůj zbavit a dám ho prvnímu kdo přijde, ale ve skutečnosti jsem byla ráda. Tohle bude dobrá rodina pro „naši“ Berušku. A tak jsem Berušku spolu se spoustou rad a vytištěných pokynů a seznamem doporučených veterinářů a odkazy na kočičí stránky předala protokolem sousedovi a dohodli jsme se, že se na ni přijdu několikrát podívat. Všichni jsme se rozloučili - já a Lukáš jsme si kotě pochovali, Čára se o něj otřel nosíčkem a Matěj jen mávl packou, očividně šťastný. Nám se ale začalo stýskat jen co se za nimi zavřely dveře.
Soused jel s kotětem k veterináři ještě to dopoledne - bylo v pořádku a vrátilo se bez asfaltu na nose, se strongholdem za krkem a termínem k očkování. Další den mi to nedalo a šla jsem se na kotě podívat. Soused se ani nedivil a v předsíni mě kromě něj vítal i obrovský černý pes, kterému sedělo na hlavě bílé kotě. „Byla to oboustranná láska na první pohled“ ujišťoval mě vesele soused, ale s kočkou to bude asi nějaký den trvat, ale nebojte“. Tak jsem se nebála a do týdne bylo všechno v pořádku. Kotě se má bezvadně, roste jako z vody, nabralo na sebe masíčko a ještě má zvířecí společnost.
Tak jaký lepší konec si můžete představit? Asi žádný. Můžeme si jen přát, aby všechna opuštěná zvířata dopadla stejně báječně. Tak já vám ale ještě řeknu, že Beruška se teď nejmenuje Beruška, ale Bleška. A víte proč? Protože jí našli první den v kožíšku jednu blechu.