Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Vzpomínka na Matýska, aneb záhadné propojení
18. srpna 2007, Alice Oppová
Matýsek byl nestor mých plachých perchtiček. Narodil se před 16 lety kočičce Žofince. Maminka, sestřička Elsička a bráška Simba,
byli přítulníčci a tak jsou už dávno umístění, zatímco Matýsek byl od malinka neuvěřitelně plachý kocourek. Bál se koček, psů a nejvíc lidí. Bál se i mě, která ho dennodenně krmila, láskyplně s ním mluvila, snažila se ho aspoň prstem dotknout. Ale kdepak, hned uskočil a kolikrát utekl i od jídla. Takže zůstal jen verbální kontakt, Matýsek přibíhal na první zavolání a pokaždé odjinud. Nebohého bojíska odevšud místní lidé i kočky vyháněli, chudáček žil jako psanec, pořád na útěku. Krmila jsem ho tím nejhodnotnějším, aby si ten bídný život alespoň trošínku osladil. Denně snědl velké množství jídla: 300 dkg syrového 4 dny zmrazeného masa
(kuře, srdíčka, žaludky, játra, hovězí na střídačku), svačinku nebo kapsičku s pilulkou B-komplexu, lžíci Bobíka či kousek Lučiny nebo Apetita a vždycky vypil misku mléka. Mléko přímo zbožňoval, zato do čerstvé „Dobré vody“ nenamočil ani jazýček. Byl pravidelně odčervovaný, odblešit se však nenechal, protože se fyzického kontaktu bál. Papal za 3, u jídla chyběl max. 6x ročně, nikdy viditelně nestonal, ale přesto pořád vypadal jak z kozy duch. No, já také nejsem nejtlustší a tak jsem měla radost, že aspoň baští. Jenže 5.6.07 se přišoural k památníku, stěží vyskočil na obrubník, k misce s kuřecím masem jen přičichl, snědl trošku Bobíka, napil se mléka, těžce seskočil a poodešel doprostřed silnice. Seděl tam jak hotové neštěstí a tak divně dýchal. Rychle jsem vyházela všechno z krmící tašky a pomalinku se k němu přiblížila s tím, že ho čapnu, vrazím do tašky a odnesu domů. Jen jsem se zlehýnka prstem dotkla zádíček, vyrazil jak střela a byl v trapu. Následující dny se neobjevil, ač jsem ho volala a čekala na něj do půlnoci. Přišel až 10.6., stěží se vlekl, chrčelo v něm, trvalo dobu než se vyškrábal na své místo na obrubníku, z očí mu teklo, pusinku otevřenou, v obličejíčku výraz strašného utrpení, srst matnou, spečenou a tak zrychleně dýchal. Kočky z něj byly celé zaražené. „Prokrista, Matýsku, co se ti stalo, musíš jít se mnou, broučínku“. Rychle jsem rozdala jídlo kočkám, nečekala až dojedí, abych mohla odnést talířky, vyházela všechno z tašky a s tlukoucím srdcem jsem se ho poprvé lehýnce pohladila po zádíčkách. Neprotestoval, tělíčko mu žnulo horkostí, vzala jsem ho do rukou, uklidňovala, „neboj se, půjdeme domů, budeš mít svůj pokojíček a zítra tě pan doktor vyléčí“. Položila jsem ho do tašky, binec nechala na zemi, ale jen jsem ušla pár kroků, Matýsek z tašky vyskočil a vběhl rovnou do roury kanalizace, která odvádí dešťovou vodu z příkré ulice od Třebotova. Z roury se ozývalo děsivé chrčení. Běžela jsem domů pro přenosku, naštěstí byl můj muž Jirka doma a tak jsme šli spolu. Od nás je to ke kostelu cca 2 km, celou cestu jsem drkotala mantry a modlitby, aby Matýsek z kanálu vylezl a nechal se chytit. Když jsme došli na začátek ulice Komenského, odkud zbývá cca 500 m ke kostelu, náhle jsem v pravém uchu slyšela tichounký zvuk Matýskova zrychleného dýchání, ale nikoliv chrčení se kterým jsem ho opouštěla. Na tak velkou vzdálenost jsem dýchání slyšet nemohla, napadlo mě, že slyším vlastní dech, přestala jsem dýchat, ale Matýskovo dýchání jsem slyšela pořád. Říkám Jirkovi: „slyším jak Mates zrychleně dýchá, teď hlavně aby vylezl a nechal se chytit“. Ten neslyšel nic a nejspíš si myslel, že mně přeskočilo. Mezitím jsme dorazili k památníku a tudíž i k té rouře do které vlezl Mates, dýchání jsem už neslyšela. Všude ticho, bylo kolem půlnoci, hospoda zavřená, místní spali, nikde ani živáčka. Skloněná k rouře volám dovnitř „Matýsku, Máťo, prosím tě vylez, já vím, že tam jsi, nesu dobroty, chci ti pomoct, honem vylez…“. Zpočátku se nedělo nic, zmocnil se mě strach, že tam snad umřel, ale za pár vteřin se ozvalo zase to jeho tichounké zrychlené dýchání, stejný zvuk, který jsem slyšela cestou k památníku. Spadl mi kámen ze srdce, hned říkám Jirkovi „Mates je tam, slyším ho dýchat, jdi kousek dál, připrav přenosku a ani nedutej“. Volám Matýska, „papat, Máťo, Matýsku, honem…“ a poodcházím k památníku, kde byl zvyklý jíst. Vzápětí Jirka tiše volá „už vidím hlavičku, vylézá z kanálu…“. A opravdu, Matýsek vylezl, vydrápal se na silnici a vrávoravě ji přecházel směrem k památníku, nečekala jsem ani minutu, okamžitě ho čapla a šup s ním do přenosky.
Nebránil se, byl příliš zesláblý. Spěchali jsme s ním domů, přenosku uložili do sprcháče, který je součástí pokojíku-tzv. karantény pro plašanky po kastraci. Rychle mu tam dali WC misku, misku s vodou, nádobku s trávou a prostornou krabici vystlanou svetrem s otvorem na prolezení, aby se do ní mohl schovat a měl pocit bezpečí. Však si tam také hned zalezl, dýchal klidněji a my jsme konečně shltli pozdní večeři a šli spát s blaženým pocitem, že ho máme doma a že ho veterinář vyléčí. Ráno Matýsek vypadal lépe, dýchal sice zrychleně, ale nechrčel, ulízl trošínku konzervy, pil vodu, čůral i kakal na bedýnku. Evidentní zlepšení. Oddechla jsem si v domnění, že se jedná o prochlazení, že ATB pomůžou a hned jsem volala Evě K., aby mi poradila dobrého veta. Téhož dne byla Eva objednaná na vet. kliniku na Zbraslavi U Malé řeky 625 k MVDr. V., kterému velmi důvěřovala a tak mně nabídla, že vezme Matýska sebou. Požádala, abych jí ho přinesla. Jenže Mates ožil, na pokus o dotek reagoval zděšeně ba dokonce výhružně, stáhl ouška dozadu, syčel a vrčel, utíkal nebo zalézal do krabice. Nedokázala jsem ho násilím chytit a požádala Evu o pomoc. Eva-super profík ho čapla takřka okamžitě, vrazila do přenosky a s ostatními kočičkami odvezla na vet. kliniku. MVDr. V. diagnostikoval zápal plic, hrudník naplněný hnisem, kritický zdravotní stav, nabídl dvě možnosti, buď uspat, nebo velmi nákladnou operaci s prognózou 6% úspěchu. Souhlasily jsme s operací. Doktor určil termín operace kolem 18. hod. Kocour dostal infuzi, já termín volat za hodinu, jak operace dopadla. Volala jsem x krát marně (obsazeno nebo to nikdo nebral), ve 20 hod sestra sdělila, že kocour je stále na infuzi, že mně pan doktor zavolá jakmile bude po operaci. Volal po 21. hod s tím, že kocour je na infuzi, operovat ho bude v noci, že ráno 12.6. zavolá jak to dopadlo. Jenže nevolal, ale od Evy K. jsem se dozvěděla, že kocour jde na operaci dopoledne a že mám zavolat kolem 11. hod. Volala jsem, sestra mně sdělila, že je kocour po operaci, všechno OK, dr. V. je zaneprázdněný a že ho mám zavolat za hodinu. Kolem poledního mně doktor sdělil, že kocour operován nebyl, je stále infuzi, že ho bude operovat hned a více mi sdělí odpoledne. Volala jsem cca ve 14 hod a dr. V. mi sdělil, že mu odsáli sekret z hrudníku, ale prognóza je špatná – max. 10 dní života, protože se nejedná o hnis, který by mohli odvádět drenem, nýbrž o cosi, co mohlo být způsobeno FIP či jinou infekcí (rozbor nedělali). Dále, že kocourovi našli parazity v konečníku. Parazity lze vyléčit, ale infekci, která se bude i nadále hromadit v sekretu hrudníku vyléčit nelze. Navrhla jsem zda by nepomohl interferon omega, homeopatie či léčitel? Homeopatie a léčitel v žádném případě, interferon není všemocný a navíc je nákladný, raději využijte finance na léčbu zvířat, která mají větší šanci na uzdravení. Závěr zněl, aby kocour netrpěl nemocí i stresem v zajetí, doporučuji euthanazii, zavolejte mi za 1 a půl hodiny, jak jste se rozhodla. Rozhodnout jen tak po telefonu o smrti milovaného zvířete, které notabene den předtím vypadalo, že se mu daří lépe, to skutečně nejde! Kromě toho bez mojí přítomnosti bych nikdy nenechala žádné zvíře uspat. Mimoto jsem se tam už nedovolala, protože bylo stále obsazeno anebo to nikdo nebral, dtto jako den předtím. Co teď? Jirka odjel do práce pánbuví kam, poté co nám sestra sdělila, že operace dopadla OK. MHD z Černošic na Zbraslav veškerá žádná, navíc záda a nervy v háji, pěšky bych nedošla a stopem by ubrečenou ženskou nikdo nevzal. Volala jsem Evě, tou dobou byla v Pze, vzala si taxíka a jela na kliniku se podívat na Matýska. Dorazila tam po 16. hod, kocour byl na infuzi, dýchal, ale doposud se neprobral z narkózy. 2 hodiny po časově nenáročném odsání sekretu z hrudníku, když nález ledvin a srdce byl OK, je dlouhá doba. S Jirkou jsme dorazili na kliniku po 20. hod. Dr. V. pracoval, čekali jsme do 21. a vyslechli to samé, klinika udělala všechno co bylo v jejích silách, v sekretu není hnis, nelze zavést dren, doporučuje kocoura uspat. Požádala jsem zda se na něho můžu podívat. Sestra mě odvedla do tzv. hospitalizace, kde bylo pár (asi 4-5) klecí v nichž byly 2 kočičky a 1 jezevčík, na podlaze stály 2 přenosky, v jedné černá kočka otrávená přípravkem proti blechám a v druhé ležel bezvládný Matýsek s vyholenou srstí na hrudníčku, těžce dýchal, ale jiné známky života nejevil.
Všechna „hospitalizovaná“ zvířata byla na infuzích a komunikovala, jen Mates nereagoval, ačkoliv od operace, tedy údajného odsátí sekretu z hrudníku uplynulo už 6 hodin. Matýsek sebou co chvíli škubnul, dýchal těžce, nepravidelně a občas měl takový třes. Prostě z něj za pouhých 24 hodin pobytu na klinice byla úplná troska. Domnívala jsem se, že je to způsobeno tou, podle veterináře, náročnou operací. Důkladně jsem si prohlédla celý vyholený hrudníček, ale nikde jsem nenašla žádné známky operace či vpichu jehly, kterou údajně měli vysát ten sekret. Oholená pokožka byla zcela netknutá, to může potvrdit i Jirka, který Matýska ukládal do krabice
ve které jsme ho pochovali do hrobečku na zahradě. Pan doktor se sice omluvil, že, pro něj udělali co bylo v jejich silách a odpustil nám poplatky za operaci, hospitalizaci a výplach konečníku od parazitů, ale nám nešlo o úsporu, nýbrž o záchranu trpícího plašánka a v tomto ohledu klinika selhala.
Pokládáme veterinární kliniku na Zbraslavi za eticky nepřijatelnou, neboť tam nechali nebohého plašánka Matýska celý den čekat a dusit se stresem při kontaktu s ošetřujícím personálem, místo aby mu hned odsáli sekret z hrudníčku, což není časově náročná operace! Než taková veterinární pomoc, kocourkovi by bylo lépe, kdybych ho ponechala na ulici a odešel k Velké kočce ve svém vlastním prostředí, třebas i v kanále!
Odpusť Matýsku, spinkej sladce, broučínku mourovaný.