První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

22. ledna 2006, Alice Oppová

aneb moje plašanky od kostela

Seznámila jsem se s nimi na podzim roku 1989, cestou do lesa, která vedla kolem půvabného kostelíku Nanebevzetí Panny Marie proti němuž se nalézá památník obětem 1. sv. války a za nímž se rozprostírá neméně půvabný venkovský hřbitov. Cesta pak stoupá kolem archaického statku nahoru k lesu, vlevo stavby „podnikatelského baroka“, vpravo původní a značně omšelé chaloupky s malými zahrádkami místních. Z té nejzbědovanější a nejzarostlejší všelijakým plevelem, vyběhla příšerně vyzáblá želvovinová kočička se 3 černými pětitýdenními koťátky a dvěma půlročními zrzky. Černí mrňousci bleskurychle zmizeli, ale mamča a zrzci se okamžitě přidali ke mně, otírali se o nohy, předli a umňaukávali s očima žádostivě upřenýma na tašku, ta však naneštěstí byla prázdná (šla jsem na houby). Prošacovala jsem kapsy a nabídla jim aspoň pár piškotů a granulek, bez kterých nikdy nevystrčím nos z domu, zhltli to jak malinu. Široko daleko žádný obchod, srdce mi usedalo žalem nad vyhládlými zvířaty, ze zoufalství jsem požádala dámu, která zrovna vyšla z protější rezidence volat svého psíčka, zda by nepůjčila aspoň psí konzervu pro ty hladolety. Nepůjčila, zato poskytla cenné informace, kočka prý patřila staré paní, kterou mladí z té novostavby nahoře odvezli do domova důchodců, aby měli kam nakvartýrovat holku a ta kočičí potvora se tam pak namnožila. Dáma se poté dala slyšet, že tam ty kočky nemohou ani vystát, bojí se, že od nich jejich psíčci chytí blechy a bůhvíjaké choroby, no řekněte sama, jakpak k tomu přijdeme… leze nám to do zahrad, všude hovínka a smrad, dřív by to postříleli myslivci, dnes je halt jiná doba, slušnej člověk se pořádku nedovolá…. No a bylo po lese a po houbách, rychle jsem běžela pro přenosku a dobrůtky a honem zpátky. Jenže kočičky se vyplašily, přišla jen mamča, mrňousci by bez ní pomřeli a tak nastalo ochočováníčko na dobré krmeníčko a poté postupné odchytávání, kastrování, vakcinace a hledání domovů pro přítulníčky (želvovinovou mamču Barunku, zrzečku Rézinku a černou Sazičku). Zrzavý Rézínek a dva zbývající černoušci, Ruprecht a Černuška, tou dobou již půlroční koťata, však už v odchytce vyváděli jak smyslů zbavení a co teprve po návratu z veteriny v tom mrňavém kamrlíku, který hrdě nazývám karanténa! Šíleli hrůzou jen mě spatřili, při každém krmení a čištění wc misek lítali div ne po stropě a tak jsem je musela zklidnit tabletkou Sedalinu, nacpat do přenosky a vrátit zpátky. Schylovalo se k zimě, jistě si dovedete představit moje obavy, jak tu nepohodu přežijí. Vypouštěla jsem je ven s pocitem vražednice, dočista zoufalá je prosila: Rézínku, Černuško, Rupíku, každý den vám přinesu papáníčko, masínko, dobrůtky, přísahám, hlavně se vraťte a dávejte na sebe pozor...vystřelili z přenosky a byli v trapu. Druhý den, jen co jsem nakrmila plašánky své kolegyně na Kazíně, celá nervózní běžím s taškou dobrot k chaloupce a drkotám modlitbičky k panence Marii, aby se ty kočénky v pořádku vrátily. Nestačila jsem naložit misky a z kopřiv se vyřítila jakoby nic nejdřív Černuška, po ní Ruprecht, Rézínek a po něm tam vlítnul, jak dělová koule rovnou do misek s masem, bílostrakatý kocourek, který později dostal jméno Venca.

Spadl mi kámen ze srdce, v chalupě nikdo nebydlel, na zanedbané zahrádce byly všelijaké kůlničky ve kterých si kočky udělaly pelíšky a tak jsem je každý den krmila a kočičkám se tam dařilo skvěle. Jenže neuběhl ani měsíc a přiběhly další hladové kočičky (mourinka Žofinka, rezavý Zikmund, černá Lucka, bílostrakatá Vendulka, tříbarevná Julinka, mouráčci Bobeš, Matýsek, Péťa, Peklička, Baruška a tři úplně vyplašené mourované kočičky, které jsem nazvala Perchtičky).
Nu a tak to celé začalo.

Kastrace bývaly tehdy zcela neznámý pojem, zpočátku jsem tedy vkládala do dopisních schránek místních letáky nabádající ke kastracím, tentýž leták a podrobný komentář k této problematice zveřejnila v obecním zpravodaji. Jenže k ničemu to nevedlo, hladové kočičky a upšíkaná koťátka přibývala. Pátrala jsem po vlastnících těch věčně březích mamin ve snaze domluvit s nimi kastraci a tomu málu vstřícných, leč údajně nemajetných, jsem termín operace dohodla s mým panem veterinářem a předem jim na ni dala peníze. Jenže čas běžel a všechny ty údajně vykastrované kočičky se opět okotily, leckdy i 3x a samozřejmě v naprosto nedostupných místech, takže koťátka byla plachá, a majitelé koček se dušovali, že jim to prostě nevyšlo, ale tentokrát, že je už stoprocentně vykastrovat dají...
A tak jsme se do toho pustily s přítelkyní Evou Kopáčovou samy a časem založily Společnost i útulek s tím, že Eva bude pečovat o přítulné kočky a já budu mít na starosti agendu, osvětu a plašanky – tedy perchtičky. Přítulníčci tudíž skončili u Evy, odkud snad mnozí putovali do nových domovů

zatímco ti nejstarší, jako ta údajně xkrát kastrovaná Žofinka, (která mívala koťata i 3x do roka a jejíhož posledního synka, plašánka Matýska, krmím už šestnáctý rok venku a jejíž nejstarší syn Péťa je tiskovým mluvčím všech koček útulku pí. Kopáčové,

se stali rezidenty, nyní už soukromého útulku paní Evy Kopáčové.
viz. příběh "Jak se daří černošickým kočičkám"
Plašánci byli po kastraci vráceni zpátky, ale protože chaloupka záhy změnila majitele, který kočky nesnáší, stejně jako jeho sousedé, musela jsem je odvést na klidné místo, kde by byli v bezpečí a nikomu nevadili. A tím místem se stal památník padlých před kostelem, kde je denně krmím a hřbitov za kostelem, kde perchtičky spinkají.

Zpět