11. listopadu 2006, Jana Petrželková
I když jsem kocourům oznámila, že jejich chatařská sezóna letos skončila 1. října, zase jsem úmysl nedodržela. Ačkoliv noci už byly studené a nepříjemné a večery začínaly hodně brzy, dny byly krásné, slunečné a nadobyčej teplé a kluci kočičí jsou Mistři v žadonění a slibování. Jakmile zjistili, že mluvíme o chatě, dožadovali se svých „cestovních pasů“ tj. oboječků na krk s jménem, adresou a telefonem a žebronili: „Vezmi nás sebou, budeme hodní, nebudeme večer courat a před vstupem do chaty si očistíme tlapky“ a aby situaci jaksepatří zdramatizovali, uchýlili se i k citovému vydírání : „Umřeme tu steskem a jestli nám Lukáš zapomene dát najíst, tak i hlady!“ Koukla jsem skepticky na vypaseného Čárlíčka a přemítala, kolikrát by mu Lukáš musel zapomenout dát najíst, aby to na něm bylo vůbec vidět, ale protože pravda je taková, že bychom ve skutečnosti během plánovaných 5 dnů steskem po kocourech spíš umřeli my, navíc v obavách jestli je všechno v pořádku, kývla jsem a šla sundat přepravky ze skříně. Čára s Matějem zatím radostí tancovali.
Ani my jsme se na zahradě tanci nevyhnuli, kolik bylo všude práce. Tancovali jsme skočnou při česání jablek, rejdováka při rytí záhonků, českou besedu s hráběma při hrabání listí a ploužák s kolečkem, kterým jsme to listí odváželi a navrch ještě valčík se sekačkou při posledním letošním sekání trávy. Kocouři pomáhali tak zdatně, až to bylo k zbláznění. „To je práce“ naříkal Jirka, když mu do každé nahrabané hromady listí Matěj s Čárou vbíhali a znovu listí vířili, jako by nestačil vítr. „Zkoumáme, jestli jste omylem neshrabali i něco důležitého a to je moc potřebná práce“ omlouval to nadšený Čára. „A ještě se tahat i s kocourama“ stěžoval si zase Jirka, „jakoby váha mokrého listí nestačila“ hořekoval, když při každé jízdě s kolečkem plným listí navrchu trůnil jeden z kocourů, případně oba. „Huš, jedete, pacholci“ zaháněla jsem ty pomocníky a Matěj na mě upřel uražené oči: „My to listí přidržujeme vší silou, aby cestou nepadalo, ale když vám to není dost recht…“. Pak se kocourci sebrali a odešli do lesa, kde je nikdo nenapomínal.
Kromě pomáhání měli Matěj s Čárou ještě spoustu další, vlastní práce.
Museli oběhat všechna svoje místa a všude zanechat značky, museli naposledy rajtovat po verandě a prohrabat záhony, museli ještě prolézt kůlnu, pořádně dopředu pozlobit psa Čerta, zkontrolovat okolí ze střechy a vylézt znovu na všechny stromy a dobrousit si na nich drápy. Na švestce došlo mezi kocoury k prudkému rozkolu. Nevím proč, nejsem kocour, snad jeden druhému vyfoukl oblíbenou větev, možná si Čára dovolil vlézt výš než generál Matěj, možná došlo k vzájemné kritice lezeckého stylu, ale je fakt, že najednou na sebe začali kocouři na stromě syčet a prskat a pak se k sobě začali přibližovat s ušima staženýma dozadu a přilepenýma k hlavě a vztekle mrskali ocásky. Byli přitom hodně vysoko, v těch nejtenčích větvičkách o kterých bych nikdy neřekla, že je můžou unést. „Matěji, jedeš, nech Čáru být“ snažila jsem se okřikovat toho většího rváče. A ještě „Čárýčku, pojď, půjdeme si dát tyčinku“ lákala jsem toho kocourka, který myslí hlavně na jídlo, ale bylo to zbytečné. Kocouři neviděli, neslyšeli, veškerá jejich pozornost byla upnutá jen na ztrestání toho druhého. „Neboj, oni se navzájem nezabijou“ smál se mi Jirka. „To já vím, ale praskne s nima to roští a může se stát leccos“ vyjadřovala jsem svoje obavy o naše ňuňánky a litovala, ze nenosím zástěru - mohla bych je eventuálně do ní chytat, jak hasiči do plachty. „Jestli chceš, skočím do kůlny pro česáček a očešu je do pytlíku jako maxišvestky“ smál se Jirka dál a byl tak klidný, až mě rozčiloval. Kocouři se mezitím začali nad námi šermovat pacičkami. Grrr grr grr vrčel strašlivě Matěj a přikrčil se, jako by chtěl každou chvíli vyběhnout. Čára zamával předníma a vrazil mu z každé strany jednu pořádnou po hlavě. Matěj by byl za jiných okolností pravděpodobně strnul vzteky, ale neměl čas, protože tenhle Čárův manévr rozhoupal tenké větvičky natolik, že se museli oba držet zuby nehty. To je vzpamatovalo do té míry, že šli svůj spor dokončit řádně na trávník, i když to chvíli trvalo, protože žádný z nich nechtěl potupně strom opustit jako první.
Pozdě odpoledne, když už se začalo stmívat a byla zase zima , přišli pokaždé kocouři sami od sebe domů ještě dříve než jsem je začala volat a ulehli kolem roztopených kamen. Naladilo mě to vždycky velmi pozitivně a tak jsem jeden večer řekla Jirkovi a kocourům: „Víte co, kluci, máme plno jablek, upečeme si k snídani štrůdl“. Sice jsem nepočítala s tím, že by kocouři štrůdl jedli, ale jsem zvyklá mluvit ke všem najednou a za hodinu jsem položila na desku kuchyňské linky plech se čtyřmi nadýchanými upečenými „nohavicemi“. Matěj se přišoural z
pokoje: „Co něco do žaludku, nebylo by?“ dožadoval se svého práva na masíčko. Koukla jsem na hodiny a kocourek měl pravdu, v tuhle dobu už bývali obvykle dávno po jídle. „No jo, kluci, vždyť já úplně zapomněla na vaší večeři“ spráskla jsem ruce a vzápětí jsem je mohla sprásknout podruhé kvůli Čárovi. Ten do té doby spokojeně pospával, ale jakmile zaslechl to kouzelné slůvko večeře, okamžitě se probudil a probudil se v něm také vlčí hlad a tak vystartoval a skočil na kuchyňskou linku, aby byl u toho, až budu dávat do mističek a aby to mohl okamžitě začít ujídat ještě dříve, než to do těch misek vůbec dopravím. Na lince ale ležel nešťastný štrůdl a Čára skočil přímo na něj. Rozhamtnul ho na všechny strany a začal poskakovat, protože ho horká jablka pálila do tlapek – bylo to zkrátka moc teplé i na kočky. „Jedeš“ vykřikla jsem a praštila jsem s kočičím jídlem do dřezu, abych si uvolnila ruce. Čára se lekl a ve zmatku ještě několikrát po štrůdlu poposkočil sem tam, ale pak už jsem ho drapla a hodila na zem. Mezitím situaci nezvládl Matěj a v obavě, že podřízený kocour Čára bude u jídla dříve než on, dominantní kocour Matěj, skočil na linku zase on. Šlo to jak na drátkách, jak na kladce - jeden kocour směrem dolů, jeden kocour směrem nahoru. Jeden kocour ze štrůdlu, jeden kocour na štrůdl. Jiná možnost ani nebyla – ta kuchyňská linka je totiž je kvůli rozměrům chaty tak malá, že se na ní o moc víc než jeden plech nevejde. Matěj se tedy také řádně proskočil po mém výtvoru a když se situace uklidnila, koukali na mě kocouři omluvně: „My za to nemůžeme, nevidíme z podlahy plochou věc položenou nahoře“. To jsem musela uznat a tak jsem se nakonec i malinko zasmála, i když zdaleka ne ta bujaře jako Jirka – ten se pomalu chytal za břicho. „No jo, za všechno můžu já, jako vždycky“ bručela jsem si svůj oblíbený slogan, porovnala jsem trochu to nadělení a přemístila štrůdl na stůl. Ještě jsem ho překryla utěrkou, aby na něj nešly mouchy nebo nedej bože myši. To byla, jak se později ukázalo, zásadní chyba. Večer pomalu ubíhal, my koukali na televizi, četli a povídali si a drbali ty kluky kočičí a když jsme se jim přestali věnovat, dali se kluci do honičky po chatě. Mají to už vyzkoušené. Jirka šel za chvíli do kuchyně vařit čaj. „Tak se pojď podívat, jakou radost ti kluci připravili“ volal na mě vzápětí. Šla jsem já a šly na mě i mrákoty. Zase ten štrůdl! Kocouři nikdy po věcech nešlapou pokud mají možnost výběru, ale v té honičce nějak přestali rozlišovat co je ještě ubrus na stole a co už je utěrka, pod kterou leží nějaké pošlapané placky…zkrátka a dobře se nejméně 50 tlapiček přes moučník znovu přehnalo. „Jděte mi k šípku“, zlobila jsem se na ty zbojníky, „ráno dostanete zástěrky, válečky, mouku a jabka a upečete nový štrůdl, už si pomalu začněte vykasávat kožichy“. Matěj se mi smál drze do očí, ale Čárýček vypadal vyděšeně a tak se ho Jirka zastal: „Jano, nezlob se, ale je to tvoje vina, nemáš to tady takhle nechávat“. Měl pravdu, ale to mi stejně nebránilo v tom, abych nezačala brblat „No jo, vy chlapi, abyste nedrželi při sobě! Teď už to udělám jinak“. Použitelný štrůdl jsem nakrájela na kousky, nacukrovala, vložila ho do vysoké mísy, překryla prkénkem a odnesla ho do pokoje. Zbylou drť a chlupatou jablečnou kouli jsem dala na talíř a podala to Jirkovi se lžící: „Ochutnej, jak se povedl“.
Ráno jsem se probudila, nasadila si brýle a přesto jsem nevěřila svým očím. Na malém stolku, vedle mísy s tím zatraceným prokletým štrůdlem seděl Čára. Prkénko bylo shozené na zemi a kocourek měl boule za ušima a moučkový cukr na fouskách. „Čáro, to snad ne!“ zaúpěla jsem a Čára na mě bezelstně pohlédl: „Já myslel, žes to pekla k snídani?!“ Padla jsem zpátky, přetáhla si peřinu znovu přes hlavu a uvažovala o svém trudném údělu v této rodině.
A to že Čára snídal sladké je pravda pravdoucí. Matěj k ničemu takovému ani nečuchne, má od koťátka správnou kočičí výživu a je jen na maso a sem tam sýr, pribinák, tvaroh, vajíčko apod, ale Čárýček, který na ulici asi zažil moc a moc hladu, sní nebo alespoň ochutná cokoliv co je kde k jídlu a je nesmírně vynalézavý v tom, jak se k jídlu dostat. Přestože je u nás už víc než rok a má všeho stejně (ne-li více) jako Matěj, přesto v něm trauma z hladu přetrvává. Tak mu držte se mnou palce, aby to brzy překonal.
|
