5. listopadu 2006, Eva Beranová (Felis catus urbanicus) část druhá
4. Všední den kocoura městského
Mydlík žije životem městského kocoura, který nemůže volně chodit ven. Byt se stal jeho územím. Netuším, jak se dívá na nás, ale každopádně my tam „byli dřív“, a tak se nemíníme svým teritoriálních práv vzdát.
Různé drobné úpravy v bytě nám velkoryse trpí. Pro něho je to zdroj povyražení. Konzervativní je pouze v dodržování zaběhnutého ranního režimu. Když někdo z nás musí vstávat dřív, dost ho to vyvede z míry. U snídaní nás má rád „pod kontrolou“ ve stejnou dobu.
Pokud někdo zazvoní, stojí u dveří první. Nedivím se – má čtyři rychlé nožičky a obvyklou kočičí zvědavost.
Jeho hračky – míčky, hopíky, kostičky, tužky, kolíčky na prádlo, malé zvonečky, nacházíme na těch nejnemožnějších místech, jako jsou skříně, boty, květináče, škvíry mezi matracemi na gauči, pod kobercem, dokonce i pod postelí! Rád hraje s námi fotbálek, míček mu „přihráváme“.
Také je kdykoliv ochoten sebou „plesknout“ na místech rozhodně nevhodných – na papírech, kde zrovna něco píšu, na rozečtených knihách, časopisech, novinách – a vyžaduje masáž. Labužnicky mhouří oči, slastně se protahuje, natahuje, kroutí se jak had, a ty člověče, abys měl nejmíň osmero rukou, jinak musíš několikrát denně kočičí masáž opakovat.
Bydlíme s ním tři roky. Za tu dobu prodělal tři šokující situace – dva pády z okna v 1.poschodí a kastraci. Ze všech těchto „šoků“ vyšel bez újmy na zdraví. Pod okny je naštěstí tráva. Už nepadá, protože je opatrnější a navíc máme u obou oken, která vedou na ulici, přidělané sítě.
Po kastraci, která ho doslova na pár hodin změnila v šedočerný zmačkaný „hadřík“, jsem mu krátkou rekonvalescenci zpříjemňovala tím, že jsem ho trpělivě nosila v náručí. Držel se mě tlapkami za rameno. Chodila jsem s ním po bytě a říkala mu samé pěkné věci.
Nošení „za uchem“, jak tomu říkám, se mu tak zalíbilo, že od té doby neustále číhá na příležitost, aby mi skočil do náruče a nechal se chvíli nosit.
Kočičí řeč, to pravé „mňoukání“ vůbec nepoužívá. Domlouvá se s námi jen nějakým tím „kviknutím“ a „vrnknutím“. Spíš se dorozumívá očima a pohybem těla.
5. Kocour bankéřem
Mydlík má volný pohyb po celém bytě – kromě spíže. Vyspává na různých místech, asi podle momentální nálady. Je-li doma sám, domnívali jsme se ještě donedávna, že podřimuje někde stočený do klubíčka a čeká, až někdo z nás přijde domů. Ale není tomu tak.
Všechno začalo tím, že jsme nemohli najít klíček ke schránce na dopisy. Kdysi bývaly dva, nebo dokonce tři, ale během let se poztrácely. Ten poslední nikdo z nás u svých klíčů nenosil, zůstával pověšený na věšáčku za dveřmi, kde visívají málo používané klíče od sklepa, půdy a plno dalších klíčů, ke kterým už „chybějí dveře“, jak se smíchem často říkávám.
Jeden druhého jsme odezírali, že klíček od schránky ztratil právě on. Zezadu se musel u schránky vytáhnout drát a vybírali jsme ji vysazením dvířek. Pak jsme je zas nasadili. Bylo to o něco složitější, než schránku rovnou odemknout – ale momentálně nebylo čím … Zapomněli jsme se zeptat toho třetího, který tu s námi „bydlí“.
Potom se nám začaly nápadně ztrácet mince z misky na stole. Máme takový zvyk, že vždycky „přihodíme“ do misky pětikorunu, desetikorunu, dvacetikorunu. Pětikoruny jsou aspoň při ruce, když se spěchá na autobus jedoucí do centra. Dvacetikoruna je zas dobrá pro případ, když má člověk doma jen tisícikorunu a potřebuje rychle koupit třeba pět housek nebo dojet někam blízko autobusem. Podávat řidiči tisícikorunu a čekat, že nám s úsměvem vrátí 980,- Kč, to zavání buď provokací, nebo naopak duševní naivitou. Proto ta miska u nás na stole.
Mince začaly rychle ubývat. Jeden druhého jsme se neptali, na co v poslední době potřebuje tolik drobných. Jaksi se to nehodilo, vypadalo by to, že si nedůvěřujeme. Zase jsme se zapomněli zeptat toho třetího, který tu s námi „bydlí“.
Prozradil se sám. Nechala jsem omylem doma nějaké důležité papíry a vrátila jsem se. Kocour mě, jak bývalo jeho zvykem, tentokrát nevítal za dveřmi. Byl asi zaneprázdněn čímsi důležitějším. Cvrnkal něco po linu.
Tiše jsem se plížila k pootevřeným dveřím kuchyně. Mydlík si cvrnkal… desetikorunou! Pak skočil na stůl a shodil pětikorunu. Obě mince zasunul pod pohovku. Znovu skočil na stůl a vybral dvacetikorunu.
„Mydlííí!“ zavolala jsem. Dvacetikorunu „šoupnul“ pod sedačku a vzal mě na vědomí. Vesele se mi otíral o nohy a jeho šibalský pohled jakoby říkal: „To jsem šikovný kocourek, viď!“
Večer jsme pohovku odsunuli a Mydlíkovu banku vybrali. Našli jsme celkem 185,- Kč. Ze samé radosti, že jsme našli peníze, které jsme už dávno oželeli, řekli jsme si, že se vypravíme naproti do non-stopu na dvě deci vína.
„Počkej, musím si vzít nějaký lepší boty,“ povídám. V koupelně za závěsem máme polici s botami, které se nosí jen občas. Sáhla jsem po černých lodičkách na nízkém podpatku, skočila do nich - a vykřikla:
„Au! Co to mám v tej botě?!“ Vyklepu ji – a vypadne klíček od poštovní schránky.
„No, teda, Mydlo?!“ obrátím se na kocoura. Seděl u dveří a kdybych nevěděla, že kočky grimasou neumějí vyjádřit smích, dušovala bych se, že se mi ten kocour smál. Ale on se smál – očima.
Náš kocour mě taky něco naučil… Naučil mě nepohazovat prstýnky, hodinky, řetízky, sponky, rtěnky, propisky jen tak po stolech, ale hned je uklízet do zásuvky. Sebekriticky přiznávám, že jsem to potřebovala „jako sůl“…
Odkaz na "Část první"
|
