První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

28. října 2006, Nicole Wowesná

Moji milí čtenáři, jistě vás zmátl ten neobyčejný a naprosto se ke kočkám nevztahující název, ale pozor, právě o myš nebo ořech tady jde především. Nejde o žádný srdcervoucí horor, spíše řekněme o úsměvnou komedii sem tam s prvky morbidity.

Kočky odjakživa loví myši, že? Toto je nepopiratelný fakt, který asi těžko někdo vyvrátí, i když věřím, že mi leckdo namítne, že ta jejich kočka nebo ten jejich kocour tedy rozhodně myšiska neloví nebo alespoň, že ho ještě nikdy neviděli. Pokud se týče mě, musím se vám svěřit s tím, že moje zkušenosti jsou zcela odlišné a o to víc překvapující.

Víte, žijeme na okraji Prahy v takové větší vísce, kde má každý domek svůj sklepní prostor a také se to jen hemží sýpkami, ať už bývalými nebo ještě funkčními, tudíž je jasné, že kdejaká myš nebo hraboš nebo rejsek jistě dostal od svých kamarádů echo, že u nás je to super. Tudíž dnes si taková myšiska v bývalých sýpkách vytváří své squoty poměrně často a posléze jsou drzá na naše poklidné spoluobčany a ještě se diví, když je chce příslušník městské policie odsud vykázat, protože to přeci není jejich soukromý pozemek! A člověk by čekal, že tomu tedy všudepřítomné chlupaté číči učiní přítrž a alespoň je postraší, když už ne přímo uloví. Jenže, tento přepoklad tak nějak neplatí, kočiček je hodně a hlodavců ještě víc. Teď mě napadá, zase abyste si nemysleli, že kam se kouknete, tam nějaká myš. Jsou to vypočítavé bytosti, ve dne je moc člověk nevidí a v noci zase neprolézá každý kout v ulici, aby lapil hlodavce. Ale podle obecného mínění a informací od dalších občanů je myší skutečně dostatek.

Nikdy jsme si nepořizovali kočičky na to, aby lovily myši. Ale pravdou je, že už Felíšek, ten nejstarší, započal tuto tradici velice zdatně. Již za raného mládí skotačil na polích a v cizích zahradách (jakoby mu ta naše nestačila!) a vždycky se přikradl s nějakým úlovkem. Pravda, měl to jak se tak říká „vychytané“, neboť pokud kořist ulovil ve dne, někam si jí šikovně schoval a když se setmělo, doslova si jí nacpal do tlamičky s nadějí, že jí pronese skrz domovní dveře bez povšimnutí a hezky na koberci ji pak s mlaskáním spořádá. Jenže to se milánek náš, velice spletl. Moje maminka je velice přísný celník, který nikomu nic neodpustí, a tudíž po několika takových snahách, kdy – promiň mi to, Felíšku – opravdu nešlo přehlédnout ten čouhající ocásek z tlamičky vzdal tuto vysilující snahu a hlodavce spořádal na posezení na terase. Ovšem, i tak se s ní neopomněl pochlubit a zamávat nám s ní několikrát přes dveře, abychom pochopili, jaký je to pašák.
Na tuto tradici posléze navázaly všechny naše další kočičky – některé úspěšněji ( i když pro koho vlastně ?) a některé spíše s laxnějším přístupem. Ovšem ten, kdo z toho těžil nejvíce jsme byli my, jejich člověčí opatrovníci, protože někdy prováděly takové kousky, že by je vzali i do cirkusu. Mám takový nápad, pojďme si představit pár modelových situací, kterých jsem byla svědkem.

Situace č. 1 – „myš zmizela“
( Charakteristická pro: Felíška )

Ano, i to se stává, a to poměrně často. Felíšek je dnes totiž již starý pán, občas ho přepadne sklerotický záchvat a on neví, kam si tu ulovenou myš schoval. Někdy je v květináči oleandru na terase – no jo, ale v kterém, jsou tam tři a všechny vypadají stejně, někdy je zahrabaná ve spadlých větvičkách v malé aleji tújí a někdy dokonce u sousedů mezi lískami s jablky. Felíšek pak chodí a smutně kouká a čmuchá a hledá, když dlouho nic nenachází, pomalu se ho zmocňuje vztek a odnese to nejčastěji maminka, jelikož je identifikována jako jednoznačný viník. Felíšek se zřejmě domnívá, že maminka mu myšku snědla a ani ocásek mu nenechala. To si ho pak musí udobřovat hodně dlouho.

Situace č. 2 - „vždyť tu ještě před chvilkou byla!“
( Charakteristická pro: Černé kotě )

Kdo mi tvrdí, že kočky nedokáží nonverbálně komunikovat, je vedle, jak ta jedle. Tento případ začíná celkem nezajímavě, proběhne číhání na myš (většinou před garáží, kde máme složené dřevo, což poskytuje úžasnou možnost se schovat a vykukovat za větším polínkem), dále výskok a povětšinou úspěšný odchyt. Dále přenesení kořisti na terasu nebo balkónek a posléze hrátky. To je samozřejmě velice únavné, a proto si Kotě musí opodál na chvilku odpočinout. A to je naše chvíle. Každý jistě pochopí, že ani my – obrovští milovníci kočiček – nechceme mít všude kolem domku vyrovnané řady myší a rejsků a že nás vůbec netěší, když musíme uklízet hlodavcovy pozůstatky dvakrát denně. Tudíž vezmeme pytlík a rukavice a hurá na věc a s myší do pytlíka. Toto číslo máme celkem nacvičené, takže netrvá déle než půl minuty. Mezitím se Kotě opět zotaví ze své krátké únavy a šup k myši. Tedy, spíše šup tam, kde myš byla! A ouha! Myš tam není! Myš tam není ?? Jak je to možné ?? V obličeji Kotěte lze v tu chvíli číst částečné zmatení, částečný údiv a částečné pevné odhodlání tu zatracenou myš přece najít! Následuje kočičí skřek vyjadřující zřejmě bojový pokřik před akcí a poté divoké funění a pobíhání z kouta do kouta. I když po takové čtvrt hodince pochopí, že to nemá smysl a že je lepší si ulovit novou myš, stále ještě má v obličeji ten úžasně nechápavý výraz.

Situace č. 3 – „když se dva hádají, třetí se směje“
( Charakteristická pro: Černé Kotě, Žofku a Fazolku )

Situace velmi jednoduchá a z pohledu člověka naprosto jasná, ale hlediska chlupatých lovců největší hrozící nebezpečí. Odchyt kořisti probíhá podobným způsobem (snad s výjimkou lokality – složené dřevo se zamění za sousedovic sklep) a již ulovený hlodavec putuje v tlamě Černého Kotěte k nám na balkón. Tam se s ním přes okno pochlubí, my ho hlasitě pochválíme, čímž ho totálně vykolejíme a Kotě si položí svou večeři způsobně na zem, aby nám mňouknutím poděkovalo. V tu chvíli vyrazí zpoza rohu Fazolka, která Kotě sledovala celou dobu, hlodavce drze ukradne a pádí pryč. Jenže, Kotě není včerejší, vyrazí dychtivě za Fazolkou a začnou se honit kolem dokola na balkóně. A co se nestane, sem tam myš upadne, ale než to obě lovkyně zpozorují, naše Žofka – ano, ten milovaný bulíček, který je vždycky všude poslední a pozdě – skočí na balkón, jedním krokem uzme myš a druhým už je na zahradě! Kotě s Fazolkou pak nemohou už nic dělat, tak jen bezmocně lomí pacičkami a pod vousky si nadávají. Ale kdybyste viděli ty jejich překvapené obličeje, co na nás dělají…

Situace č. 4 – ořech nebo myš
( Charakteristická pro: Sněhulku alias Šmudlíka )

A nyní se dostáváme k situaci, která vlastně dala název celému příběhu. Ale nejdřív si uděláme malý test. Otázka: Přinesla vám někdy vaše kočka v tlamičce ořech? Jestliže odpovíte ne, pak čtěte dál, Jestliže odpovíte ano, odpovídáte nepravdivě a vraťte se k otázce znova a odpovězte podle skutečnosti.
Asi před dvěma týdny – byla zrovna neděle - jsem si lebedila na pohovce v obýváku a najednou slyším zvuk. Takový…podivný zvuk. Znělo to, jako když nějaká věc spadne na plech a chvilku se tam vrtoší. Hm, co to asi je, říkám si a odhrnuju závěs a co nevidím…no ořech. Obyčejnou půlku vlašského ořechu ještě s jádrem, jak na mě kouká ze země. No, podivila jsem se, kdeže se tam tak najedou ořech vzal – přece nepřišel po svých, říkám si. A jak tak nad tím uvažuju, došlo mi, že ho musela přinést nějaká kočka. Ten ořešák totiž stojí na zahradě u sousedů, kteří jsou od nás nejvíce vzdáleni, takže ta skořápka přece nemohla spadnout až k nám na balkón do prvního patra. Nu, druhý den ráno se mi dostalo odpovědi. Když jsem vstala a šla ke dveřím na zahradu vpustit domů tu svou chlupatou smečku, všichni přišli až na Sněhulku. Volala jsem jí, ale nepřišla. Uplynula asi hodinka a najedou povídá manžel „hele, už víme, kdo nám to sem nosí“ a ona Sněhulka za oknem na balkóně a v tlamičce obrovský kus ořechu i s jádrem. Smála se na mě a když jsem jí otevřela, tak ořech upustila a to byl onen podivný zvuk, který jsem v tu neděli slyšela! Takže zatímco ostatní kočky uloví myš nebo rejska, naše Sněhulka loví ořechy. Jen aby je pak sousedi nechtěli vrátit…

Zpět