Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Babí léto
21. října 2006, Jana Petrželková
Babí léto bylo nakonec tak nádherné, že se z něj kocouři mohli zbláznit radostí. Rána sice byla chladná, mokrá a u nás za lesem dlouhá, ale když se konečně sluníčko kolem poledne prodralo i k nám, bylo vedro jako v létě. K tomu docela teplé večery a zejména božský klid, jaký v každé chatové osadě nastane, když skončí dovolené a prázdniny a začne školní rok. Kolem nás bylo pusto prázdno a ze všech okolních psů zůstal jen
Čert, který je sice celoroční, ale který – tedy pro Matěje – není žádný postrach, ale naopak zdroj náramného veselí, protože má z našich kocourů panickou hrůzu. My jsme užívali posledního letošního tepla a vyhřívali si staré kosti a pak si je zas chodili otužile zmrazovat do Berounky, kocouři si vyhřívali kožichy a pak nás doprovázeli k řece na louku, která stačila zase od prvního sečení zarůst tak že nebyli vidět. Kromě toho kluci kočičí čekali na sebemenší vánek a jakmile začaly padat listy ze stromů dolů, chytali je v letu a skákali po nich, nebo je zase honili po zahradě jak myši a pak s plnou tlamičkou listí cválali po zahradě. K tomu naprosté bezpečí aspoň na kilometr ze všech stran a dobré papání a super vlídné zacházení – mám dojem, že si Matěj i Čára mysleli, že se ocitli v kočičím ráji. A kocouři s tím souhlasili: Matěj se ani jednou netvářil jako vrah a ani jednou mě nekousl a zpravodaj Čárýček lítal jak zběsilý, mnohokrát za den se přihnal za námi jak velká voda, tu z lesa, tu ze sousední zahrady, tu z osadní cesty, tu kdovíodkud, s velikým spěchem na nás zamňoukal cosi co znělo jako kvikvikvikvíkvííííí a vůbec se to nepodobalo kočičí řeči a pak se otočil jako na obrtlíku a rychlostí blesku zase zmizel dřív, než jsme k tomu stačili cokoliv dodat. Nakonec jsme ho povýšili na ministra informatiky. Z Matěje se zase stal ministr přes výživu a myslivost... Bohatě využíval toho, že se začátkem podzimu všude hemží plno myší, chytal je ostošest a hrdě nosil do chaty, pyšný na to, že díky jeho loveckému umění nejsme s jídlem odkázáni jen na místní samoobsluhu „Ty jsi ale šikovný kocourek, hodný Matěj“, chválila jsem ho a myslela jsem to naprosto vážně, protože mám na ty ubohé myši spadeno – každou zimu mě v chatě ty potvory myší něco zničí – v lepším případě sežerou mýdlo a obvazy „v koupelně“ (tj. skřínce ve které je kde co a na které stojí plastové umyvadlo), v horším případě prokoušou peřiny a naposledy nám dokonce v šuplíku omylem nedovřené skříně rozkousaly všechny plavky a udělaly si z nich hnízdo. A Matěj tedy chválou rostl a rostl a lovil víc a víc a skládal mi ty myši na práh kuchyně...až pak jednou! Poklidně jsem krájela v kuchyni cibuli a najednou slyším ze zahrady příšerný zvířecí křik. Praštila jsem nožem a vyběhla. K verandě klusal Matěj doprovázený o krok dál Čárou a v tlamě nesl ptáka. Pták naříkal jak pominutý a mával křídly ze všech sil, ale Matěj držel pevně a mířil s ním na schody – jestli mi ho chtěl složit také na práh nebo si ho vzít do pokoje pod postel a tam si sním hrát nebo ho tam dotrhat nevím, ale jakmile jsem vykřikla, změnil směr a cválal zase ke kůlně. Čára ho věrně následoval. Popadla jsem smeták, protože byl nejblíž, sjela schody málem po zadku a brala jsem to ke kůlně druhou stranou, abych jim nadběhla kolem tisu. To se mi povedlo a najednou jsem stála proti kocourům jak strašlivý bůh pomsty a divoce mávala smetákem. Matěj se tak lekl, že otevřel tlamičku a ptáka pustil. Skočili jsme po něm všichni tři, ale marná sláva, moje skoky a jejich skoky…zkrátka popadnul ho zase Matěj a utíkal s ním do lesa a za ním my s Čárou. Tak jsme se chvíli honili po lese – Čára nadšený že se něco děje, já s tím pometlem a Matěj s ušima sklopenýma k hlavě, rozezlený, že mu chceme vzít JEHO ptáka. Když se pak konečně zapojil i Jirka a najednou se zjevil před Matějem, uznal kocour, že to nemá cenu a ptáka pustil. Byl to drozd, ale domnívám se, že musel být nějaký nemocný nebo už moc starý, protože Matěj není tak šikovný, aby chytil zdravého ptáka. Drozd seděl a oddychoval a patrně byl v šoku, kolem něj stáli dva lidi a dva kocouři a všichni ho sledovali. „Ty pacholku, cos mu to udělal“ vyčítala jsem Matějovi a kocour se urazil: „Jdi mi k šípku, jak se mám v tobě vyznat, za myši mě chválíš, za ptáka mě honíš s koštětem po lese a za slepýše jsi mě dokonce plácla! Já mám lov v náplni práce, víš? Dalas mi seznam, co smím chytat a co ne? Nedala, tak si teď nestěžuj!“ „Jasně, jasně, brácha má pravdu“ přidal se ministr informatiky a já jen mávla rukou. Hádat se s kocourama nemá cenu a tak jsem se radši obrátila zase na drozda. „Tak co teď s tebou, ty počochněný chudáku?“ myslela jsem nahlas a pokusila se ho vzít do dlaní. To jsem si dala! Sice v šoku, ale obranný instinkty v pořádku, jak mi hravě zobákem předvedl. Věnovali jsme s Jirkou na chvíli pozornost mému zraněnému prstu a toho využil Čára. Neváhal, skočil po ptákovi, popadl ho a utíkal s ním zase zpátky na zahradu. A tak se situace opakovala. Když konečně Čára drozda pustil, bylo po něm. Vykonali jsme pohřeb hluboko pod kompost a já jsem s kocourama přestala mluvit. Viděli že se zlobím a snažili se mě usmířit, ale byla jsem tvrdá a neoblomná – skoro 2 hodiny, pak mě zlomili.
Kluci kočičí také začali žít „nočním životem“. Ne že by snad chodili do baru, ale začali běhat venku i po setmění a tak vzalo za své moje doposud pravdivé tvrzení že „žádné courání po nocích netrpím“. To bylo tak: kocouři jsou zvyklí večeřet v půl osmé a v létě to vycházelo tak, že po večeři bylo ještě dlouho světlo a proto mohli jít do setmění znovu ven. V září je ale skoro tma v 7 a tak jsem kocourům připravila večeři o hodinu dříve, abych je nalákala domů a pak už jsem je zavřela a nepustila. Takhle báječně to vyšlo jen první den. Další dny kluci raději oželeli jídlo a kolem 6. večer se vytratili jak pára nad hrncem a prostě nebyli, nereagovali na žádné volání, dokonce ani Čára nepřiběhl se žádným drbem z okolí, ani Matěj nepřinesl žádný úlovek. Proč by také?
Věděli, že jídlo dostanou až přijdou, noc byla teplá, měsíc šel k úplňku a svítil ze všech sil a všude to tak slibně šustilo, vonělo a lákalo…prostě kluky popadla toulavá a vraceli se, jak se jim zachtělo. Čára pravidelně dříve, nejpozději do 9., Matěj pokaždé později; inu generál a velitel musí mít navrch, ale nejpozději v 10 byli doma oba. Napucli se, vyžebrali nějakou kočičí tyčinku nebo kočičí bonbon, oblažili nás chvilkou mazlení a ňuňánkování a pak sebou sekli do křesel a spali naprosto znavení a vyčerpaní hlubokým spánkem až do rána, žádné dožadování se půlky postele, žádné zalehávání knížek, žádný stolní kocour a převržené hrnky s kafem – ach to blaho! Jen jedna noc vybočila z normálu. Okolo půl třetí ráno nás probudilo strašlivé vrčení. Rozsvítili jsme malou lampičku a udiveně a rozespale na sebe koukali. Co to je, přece nemáme psa, tak že by chladnička takhle inzerovala že už není nejmladší? Vzápětí jsme zjistili, že takhle strašně vyvádí Matěj. Ležel pod křeslem, zíral pod čalouněnou lavici a vrčel jak starý obrovitý hafan, nic podobného jsem od něj ještě nikdy neslyšela. Čára ležel pod stolkem a taky čučel pod tu lavici, ale aspoň to nekomentoval. Pak nám oba kocouři jedním skokem zmizeli z očí a z pod té lavice se ozývaly děsivé zvuky a rány a šoupání a nakonec vyběhl Matěj s myší. Chtěl si s ní začít hrát, ale myš mu vyklouzla a utekla znova do skrýše pod lavici a to už jí tam chytil Čára a začal s ní pobíhat po pokoji zase on a Matěj za ním, protože tu myš považoval za svojí hračku. A tak kluci i s myší proběhli pod jednou postelí, pod druhou, přes stolek a křesla, přeskočili na prádelníku televizi a vzali to přes mojí postel na palandu a vzápětí do druhého kola…“Nudíte se? Kupte si
kocoury“ úpěla jsem svůj oblíbený slogan a přemýšlela, jak tenhle noční výstup nejlépe zakončit. Nejraději za všeho bych byla otevřela okno a vyhnala to všechno ven, ale těžko jsem snášela i to, že byli venku po setmění, prostě jsem se o ně bála a tak nepřicházelo v úvahu vyhnat je ve 3 ráno a pak o nich zbytek noci nevědět. Nakonec jsem popadla toho kocoura, který právě držel myš, v okamžiku, kdy přebíhal přes mojí postel, otevřela dveře do kuchyně a hodila ho tam. Druhý proběhl už sám a já dveře zavřela a ještě pro jistotu otočila v zámku klíčem. U Matěje člověk nikdy neví. „A stavte se tam třeba na ucho“ oddechla jsem si a lezla zpátky do postele. No, moc oddychávat jsem si neměla. Kocouři mě vzali za slovo a řádili v kuchyni jak černá ruka, bylo slyšet jak něco padá a vůbec mám podle zvuků dojem, že snad běhali i po stropě. Nechala jsem je být. Na zjišťování škod je dost času ráno a ze spaní se rušit nedám. Ráno byla myš položená na prahu mezi kuchyní a pokojem a kocouři jak andílci svorně spali stočení do jednoho klubíčka na kuchyňském stole.
A ještě jedna noc byla netypická. Jirka musel odjet do Prahy a tak jsme v chatě osiřeli. Copak přes den, to je hej, ale večer jsem se začala trochu bát. Nevím čeho se bojím, asi je ve mně nějaký prastrach ze tmy, ale vědomí, že jsem tam sama, v těsném okolí nikdo, chata nejde zevnitř zamykat a branky od zahrady také ne, mi nijak na náladě nepřidávalo. A kluci jako kdyby to vycítili, se ten den nijak dlouho necourali, přišli
spořádaně domů už kolem 8. večer a pak nešli spát, ale posedávali kolem mne a nakonec jsme si všichni 3 vlezli do jedné postele, což je naprostý unikát, protože to ještě nikdy neudělali – buď je u mne v posteli jeden nebo druhý, oba najednou se tam nesnesou – a tak jsme setrvali v pohodě ruku v pacce a packu v ruce pod jednou peřinou až do rána. Jsou to prostě zlatíčka. A odpoledne zase Jirka přijel a kocouři mě už nemuseli večer a v noci hlídat a konejšit a mohli jít znova vesele courat.
Dny ale ubíhaly a my byli smutní, protože jsme věděli, že naše poslední velké volno letos na chatě končí a že také končí na září nevídaně teplé, slunečné a suché počasí a že sice na chatu ještě několikrát pojedeme, ale už jen na dva-tři dny a pak jen na den a to už budeme všechno uklízet a zazimovávat a odvážet a hrabat listí a bude zima a nevlídno a kluky kočičí už sebou ani brát nebudeme a budeme mít všichni na půl roku zas utrum. Kocouři měli pravdu, když říkali, že by chtěli pořád léto. My taky. A počasí, snad aby nám nebylo líto, že už opravdu musíme do Prahy, se chovalo podle toho. Poslední noc nás neprobudil déšť, ale příšerný slejvák a ráno ještě pořád pršelo a pršelo i celé dopoledne a teploměr byl kolem 3-5 stupňů. Kocouři sice vyšli ven, ale vzápětí se bez pobízení sami vrátili domů. „Zavři prosím dveře, strašně táhne“ požádal mě slušně Matěj a Čára bez ptaní skočil na palandu do peřin a zavrtal se do nich, jen uši mu koukaly přes zábradlí.„Ach, to bude cesta“ fňukala jsem, protože jsem mezitím auto dala do servisu a čekala nás cesta lesem na autobus a pak vlak a oblékala jsem si třetí svetr a pomalu a s nechutí se pouštěla do úklidu a balení a přitom mudrovala, jestli ještě nemám nahonem uplést klukům na cestu svetříčky aby mi nenastydli nebo raději spíchnout pláštěnky, protože do těch přepravek bude určitě zatékat…V poledne ale přece jenom přestalo pršet a odpoledne dokonce na chvíli vysvitlo i sluníčko. Kluci kočičí toho okamžitě využili a hrnuli se ven a pak zmizeli. Nejsou hloupí a vědí co to znamená, když vytáhnu tašky. Nechtělo se jim ještě domů. Před odchodem jsme Čáru chytli asi za hodinu a kvůli Matějovi jsme málem nestihli autobus – nejdříve se s námi honil, pak zmizel úplně a naposled seděl na střeše kůlny a poškleboval se nám.
Nakonec jsme odcházeli, každý v ruce jednu přepravku s kocourem. Na konci zahrady, u vrátek do lesa, jsme se nimi ještě zastavili a otočili. „Tak se kluci rozlučte. Možná jste tu letos naposled. Ale užili jste si to“ řekla jsem jim a bylo mi trochu do bréče. Bylo to hezké léto. Pro kocoury i pro nás.