První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. října 2006, Eva Beranová

(Felis catus urbanicus) část první

1. Ukvapené předsevzetí

„Už nikdy žádné zvíře do bytu,“ říkala jsem si, když jsem se vracela ze zahrady, kde jsem právě pochovala kočičku Sněženku. Kdo někdy pochovával milované zvířátko, dovede si představit, jaké pocity mnou zmítaly. Je rozdíl, máme-li zvířátko v bytě jako člena rodiny – a to byl případ Sněženky – nebo máme-li kočičky na zahradě za městem. Ty nejsou s námi celý den, naučily se jisté samostatnosti a v případě smrti některé z nich nezbude v bytě tak bolestné prázdno. Mimoto s přibývajícím věkem a nemocemi se člověka hlouběji dotýká každá smrt, ať lidská nebo zvířecí …
Sněženku jsem náhodně našla jednou v létě, kdy jsem pobývala i se zahradními kočkami na statku své přítelkyně. Někdo tam malou kočičku jednoduše vyhodil z auta a své svědomí uchlácholil tím, že se na statku kotě zabydlí. Nadlouho by se nezabydlela. Byla začervená natolik, že bez pomoci člověka by přežila sotva měsíc. Zachránila jsem ji a stala se mou kočičí společnicí v bytě.
Když jsem se na podzim vracela domů, že jisté, že jsem ji vzala s sebou. Městský byt Sněženku stresoval. Na zahradu mezi druhé kočky jsem ji také dát nechtěla, protože byla na mě velmi fixovaná, byla zvyklá trávit se mnou celý den. Na statku byla kočičkou plnou energie a radosti ze života. Teď se z ní stala smutná kočička, která si nechtěla ani hrát. Netušila jsem, že v jejím tělíčku začaly růst nádory. Nakonec prodělala dvě operace, oslepla a žila jen na infuzích. Injekce paní veterinářky ukončila, snad milosrdně, její trápení. Ještě nikdy jsem nebyla v situaci, abych musela dát souhlas k utracení zvířecího kamaráda. Citově mě to velmi „rozhodilo“. Tu stříbřitou něžnou Sněženku vidím stále v duchu před sebou. Vzpomínám na její zvonivý hlásek, který mě tenkrát na statku volávala. Byla mým „Zvonečkem-Stříbrňáčkem“.
S mým předsevzetím „Už nikdy žádné zvíře do bytu“ jsem vydržela sotva čtyři měsíce…

2. Člověk míní, Pánbůh mění …

V polovině července na mě zazvonila jedna moje známá a ke své bledě modré blůzičce tiskla něco malého v barvě „vyšisované“ černé. Nepletla jsem se. Zpod její dlaně na mě vykoukla žlutozelená očka. Ne, ne, domů už zvířátko nechci! – křičelo ve mně moje předsevzetí.
„Nemohla byste ho odnést k vám na zahradu?“ zeptala se. Věděla, že tam poskytuji azyl kočičím bezdomovcům.
„Jak jste k němu přišla?“ zeptala jsem se asi dost nevraživě, protože mi překotně začala vysvětlovat:
„V naší ulici někdo vyhodil minulý týden z auta dvě koťata, oba kocourky. Jeden byl celý černý, toho si tam vzala sousedka. Tohohle nikdo nechtěl, protože má divnou barvu – a navíc kouše! Děti ho odhánějí a kdybych mu v tom vedru nedávala napít, kdo ví, jak by dopad´ … já si ho domů vzít nemůžu, pojedu na léto za synem…“
Věděla jsem , že v létě jezdívá pryč, nevymýšlela si. Kotě mělo svrchu barvu černou, pod bříškem zase bílou podsadu, tlapky i ocásek zespodu mourovatý, na bocích rovněž náznak mourování. Vypadalo jako mourek, který právě prolezl rourou od kamen, plnou sazí. Neměl ovšem robustnost mourečků, ale štíhlost černých koček. Kotě si mě prohlíželo a mlčelo.
„Podívejte, jak je chudinka hubený…“ ozvala se moje známá. Je jisté, že všechny tyto argumenty stačily. Kotě s „Kukučem zbůjníka“ jsem od ní převzala a se smíšenými pocity stoupala do poschodí ke svému bytu.
Kocourek nelenil a špičáčky, ostrými jak bílé jehličky, se mi několikrát s chutí zakousl do dlaně. Jeho očka se dívala odbojně.

„Ty asi budeš pěknej ďáblík,“ ulevila jsem si a stiskla ho pevněji, aby mi na chodbě z náruče nevyskočil.
Byl tak drobný, že nepřicházelo v úvahu odnést ho do voliéry na zahradu. Kočičích konzerv a granulí jsem měla pro kočky v zásobě vždycky dost. S chutí se najedl i napil. Plné bříško na jeho drobném tělíčku vypadalo dost nepřirozeně, jako když se nacucá klíště. Kocourek mě i příjemně překvapil – znal kočičí stelivo. Asi pocházel z bytu.
3. Jak dostal kocourek jméno

Stále mě nenapadalo, jak kocourkovi říkat. Volala jsem na něj „kluku“. Ukázalo se, že se bojí vody, ale okouzleně dokázal sledovat proud vody z kohoutku, tlapkou chytat kapky a číhavě vysedávat u namočeného prádla. Jestliže se někdo koupal, usadil se na okraj vany a tlapkou plácal do pěny. Tato záliba mu vynesla nakonec i jméno.

Přítel se právě koupal, dveře si nedovřel a relaxoval v pěnové lázni. Kocourek se protáhl do koupelny, skočil na okraj vany… a… žbluňk! Uklouzly mu tlapky – a už tam byl! Vyletěl z vany jako zátka ze šampusu. Instinktivně se snažil někde schovat. Za ním se táhla mokrá cestička a jeho vyděšené oči se na mě dívaly zpod psacího stolu. Každý můj pokus ho vytáhnout budil v něm jeho obvyklé „kousací“ reakce. Chňapal zoubky na všechny strany. Nakonec vylezl sam. Vypadal k politování. Hodila jsem na něj starý ručník a vytírala mu z kožíšku voňavou vodu.
„Tak, a teď jsi namydlenej,“ lechtal ho pod bradičkou přítel.
„Budeme mu říkat Mydlík!“ dostala jsem v tu chvíli trochu rozverný nápad. Kocourek si na to jméno zvykl. Je to Mydlík, Mydlíček, Mydla, Mydloušek, Mydluška nebo prostě Mydlííí! Když se mi v bytě někde schová a já třeba v předsíni vykřikuji: „Mydlííí, Mydlííí,“ tak nevím, nevím, co si sousedi, jdoucí kolem našich dveří, asi myslí…

Zpět