První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. října 2006, Jana Petrželková

Zůstávali jsme více než 2 týdny v Praze nejen kvůli kocouřímu svrabu v ouškách, ale i kvůli jiným záležitostem a kocouři byli smutní. Proč by také nebyli? Neměli žádný důvod k radosti. Praha je nebavila, chyběl jim les, louka a zahrada a ještě jsem se jim pořád šťourala v ouškách a něco jim do nich kapala...to bylo moc i na hodného Čárlýčka, natož na generála

Matěje. Byli nevrlí a nerudní a posedávali po oknech, teskně hleděli ven a s nikým se nebavili. A když pak konečně přestalo být venku hezky a naopak byla zima a klukům kočičím přestalo být líto, že nemohou lítat dle libosti po trávě, stali se z nich zase protivové. Byli protivní jak činže, jak hřebík v botě a jak budík po ránu, protože se nudili. Byli ukňouraní a chtěli chovat a vyžadovali neustálou pozornost a drbání a mazlení a vůbec se chovali jako rozmazlení spratkové. Byli hrozní oba, ale Čára, ten se vysloveně překonával. Nemohla jsem udělat ani krok aniž bych ho za sebou nevlekla jak ocásek. Následoval mě kamkoliv jsem se po bytě hnula, nevzdaloval se na vzdálenost větší než 20 cm a to jen pokud to bylo nevyhnutelně třeba a nemohl se mne přímo dotýkat. Ležel mi téměř na ruce pokud jsem cokoliv dělala na kuchyňské lince, u psacího stolu mi zdařile zakrýval monitor PC a hamtal po klávesnici, balancoval na okraji dřezu na nádobí a opíral se o vodovodní baterii, při ručním přepírání prádla se mi zuby nehty držel na zádech a za krkem, doprovázel mě na WC i do koupelny a hlasitě kvílel a škrábal na dveře, pokud jsem před ním zavřela, nesnesl abych cokoliv četla - okamžitě knihu nebo noviny zalehl a dožadoval se svého práva na ňuňánkování a propadal depresi pokud jsem odešla třeba na nákup, sednout si do křesla nebo lehnout do postele znamenalo mít okamžitě kocouří límec nebo přímo kocoura přes obličej... a hlavně a zejména se mi pořád strašlivě pletl pod nohy. Zakopávala jsem o něj třicetkrát až padesátkrát denně a nejméně dvacetkrát denně jsem mu nechtě přišlápla ocásek nebo pacičku a to všechno se neobešlo bez mého hromování a jeho nářku a následného utěšování. K tomu všemu na mě bez přestání vysloveně zíral, valil na mě oči a sledoval mě s jakousi nadějí které jsem nerozuměla a neustále mňoukal...no hrůza hrůzoucí, věřte nevěřte. „Co po mě chceš, chlapečku?“ ptala jsem se ho marně pořád dokola a brala ho neustále znova a znova do náruče a vzápětí zase odkládala, protože marná sláva, nejsem žádná najatá kočičí chůva a mám i jiné povinnosti, které se právě se živým štuclem nedělají nejlépe. S Matějíčkem bylo pořízení o trochu lepší, ale také se choval jak malé děcko. Pokud nespal,. chodil za mnou, stavěl se na zadní a opíral se o moje kolena a natahoval přední tlapky jak batole ručičky a to byl jasný signál: vezmi mě do náruče a chovej. Tak jsem tedy chovala co mi síly stačily. Musela jsem ale dodržet rituál, jinak bylo všechno špatně. Tak nejprve se Matěj musel chovat ve vzpřímené poloze, tj. opíral se o můj hrudník, hlavu přes rameno a čumák zastrčený někam za moje ucho. To jsem ho měla hladit po hlavičce a protahovat hlazení pěkně přes hřbet až k zadečku. Pak se Matěj obrátil na záda, lehl si mi do loktů a vystrčil bradu. Drbala jsem tedy pod bradičkou, hladila tvářičky a jemně škrábala přes nosíček. Potom Matěj roztáhl všechny čtyři packy a došlo na hlazení bříška. A pak znovu kolem dokola, až do úplného zblbnutí nebo vyčerpání. Pokud jsem se snažila a dodržovala tenhle postup, začal Matěj téměř okamžitě blažeností jemně příst, za chvíli vrčel štěstím už docela nahlas, trochu jako agregát a posléze se dopracovával k tomu, že v euforii vrkal jak holub a strašlivě slintal natolik, až jsem nás musela občas utírat. Vše končilo zpravidla tím, že mne v návalu lásky citelně kousnul, leknul se svého politováníhodného činu a utekl. Tomu kousnutí jsem ovšem já neutekla nikdy - pokud jsem neměla chuť hrát podle jeho pravidel, kousnul mě stejně, jenomže svého činu nijak nelitoval, protože to bylo ze vzteku. Kocouři ovšem tuhle přítulnost projevovali z celé rodiny jenom mě, o nikoho jiného neměli zájem. „Mělo by se střídat“ brečela jsem a nabádala je: „běžte zase chvíli oblažovat někoho jiného, prosím prosím“. Mohla jsem ale klidně mlčet, kocouřiska nebrali na moje naříkání žádný ohled.

Snažila jsem se tedy pro kluky vymyslet nějakou jinou zábavu. Chodila jsem s nimi každé ráno a každý podvečer na hodinu na pražský dvorek, kde trochu trávy přece jenom je. Pila jsem tam svoje kafe a pozorovala kluky, jak se snaží ten cár trávníku prozkoumat, jak přeskakují klepadlo na koberce a obhlížejí okénko sklepa. Pouštěla jsem jim televizi. Nadělala jsem jim nové hračky z rýže a čočky, plastových krabiček od léků a starých punčocháčů. Nadělala jim koule na fotbal z papírů od salámů - voněly jim a tak se za nimi vždycky hnali. Největší radost jim ale nakonec vždycky udělalo, když jsem vytáhla žehlící prkno. To byli šťastní! A obzvlášť, když jsem žehlila velké kusy, třeba závěs, prostěradlo atp. Látka visela ze všech stran ze žehlícího prkna dolů a kocourci se na ní věšeli ze všech sil, zejména na té straně, kde byla teplá. Také bylo nutné co nejdříve ulovit, zakousnout a zadávit přívodní šňůru a pokud možno celou žehličku na sebe strhnout a minimálně se nechat pořádně popálit, když už ne rovnou zabít. Musela jsem použít veškerou svojí autoritu a hromování, aby pochopili, že šňůra i žehlička jsou pro ně tabu. O to větší potěšení jim ale působilo ležení přímo na žehlícím prkně. Kdo není kočka nebo kocour, tak nikdy nepochopí, kolik slasti se v tom skrývá! Neotřelé místo, dostupné jen někdy, vyvýšené, v bytě na strategicky výhodném místě a ještě navrch horké, hřející tak báječně kožíšek...bez ohledu na to, jestli právě rajtuju s žehličkou nebo už ne, skákali kocouři nahoru na prkno jak o závod a lehali si tam, konečně šťastní, konečně spokojení a prkno s rozkládací nohou jen úpělo pod jejich váhou. Já úpěla také, ale zakázat tolik radosti? To bych si připadala jak Herodes.
Také jsme měli kočičí oslavu. Čárlýček byl u nás rok a protože jsme nevěděli, kdy se narodil, vzali jsme den jeho příchodu do naší rodiny jako den jeho narozenin. A o týden později byl čas na slavení výročí dne, kdy se Matěj po svém velkém loňském trápení zase našel. „Oslava vám stačí jedna najednou“ rozhodla jsem a kocouřiska s tím souhlasila. Nachystala jsem jim speciální dobrou večeři, nadměrné porce k tomu. Pak jsem udělala dárek: do ozdobného celofánového pytlíku jsem vložila nový kartáč na kožíšek, nové misky na jídlo („to je toho, to bys nám stejně musela koupit“, ohrnul později nos Matěj - inu puberťák na zabití), skákací žábu na klíček, malý gumový míček a spoustu oblíbených kočičích tyčinek. Kluci tedy slavili, každý po svém - Matěj nejprve jedl, pak skákal za žábou a pak honil míček. Čára jedl a pak jedl a pak zase pro změnu jedl.

A pak konečně nastal ten okamžik, kdy jsme zase mohli z Prahy odjet. Hned ráno jsem nasadila klukům oboječky, aby věděli co a jak. Tohle znají moc dobře a tak šli a posadili se ke svým přepravkám. Cestu absolvovali velmi důstojně, v klidu a pohodě, prostě najednou zase kočičí zlatíčka a to i přes to, že tentokrát trvala cesta déle a museli nás doprovázet na nákup. V samoobsluze trůnili i s přepravkami ve vozících na místě pro děti a se zájmem sledovali co děláme, co nakupujeme, jaký mají sortiment a mám dojem, že mi Matěj jasně u masa pacičkou ukazoval, co mám koupit pro něj. Radostně hulákali na ostatní nakupující, zdvořile jim podávali přes dvířka tlapky a tvářili se velmi vlídně a s chutí se nechávali obdivovat, zkrátka si to užívali. A pak nastala ta dlouho očekávaná chvíle: došli jsme lesem k chatě, vyšli 6 schodů na verandu, otevřeli dvířka kočičích ekvipáží - a kluci zas byli svobodní, volní, šťastní a spokojení a děsivě hodní.

Lítali po zahradě jak blázni, skákali na stromy, zabíhali do lesa a zase se šílenou rychlostí řítili zpátky na verandu. Štěstím metali chlupaté kotrmelce (to mají od Oppovic Mourka) a rozebíhali se proti sobě s následným výskokem s roznožkou, hrabali v krtincích a ječeli blahem. Zcela nová zábava pro ně byla vbíhat do spadaného listí a dívat se, jak za nimi víří a šustí. „Léto je pro nás, kocoury, nejlepší doba“ prohlašovali oba svorně a uvelebovali se na verandě na sluníčku - bylo téměř 27 stupňů.

Dneska ráno jsem pouštěla kocoury kolem osmé ráno zase ven na zahradu. Kocouři se nejdříve hrnuli ven z teplé chaty jak o závod, ale vzápětí usedli udiveně na mokré schody, zimomřivě se schoulili a obtočili těsně kolem sebe ocásky. „Co to je, co se děje?“ otáčeli na mě tázavě oči. Málem jsem je přes mlhu neviděla a teploměr ukazoval jen 5 stupňů. „Marná sláva kluci, léto už skončilo. Dneska je první podzimní den. Ale počkejte chvíli,“, dodala jsem, když jsem viděla jejich smutné obličejíčky, „za chvíli bude zase stejně hezky jako včera. Ještě si užijete dost a dost“. Kocouři se rozveselili. Prostě mi věří.
A tak skončilo kocouří léto a začalo léto babí.

Zpět