První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

30. září 2006, RNDr. Jan Dvořák

Byl studený listopadový den roku 1998, mezi přívaly deště na chvíli vysvitlo slunce, pak se obloha zase zatáhla… Na autobusové zastávce postával pán a rozdával nějaké letáky. Co chvíli kolem něj proběhlo malinké kotě, aby se ohřálo pod koly autobusu, který zde zastavil. Sotva je pán zpod autobusu vylovil a odnesl na trávník, už se pro ně vrhal do vozovky, kde se zapletlo mezi projíždějící auta. A zase končilo pod koly stojícího autobusu, naštěstí živé a nezraněné putovalo zpět do křoví parčíku. Byl to ztracený kočičí drobek, který tak hrozným způsobem hledal úkryt a teplo.
Když jsem jej nesl v dlani domů (opravdu bylo tak maličké- jen kostřička potažená usmoleným kožíškem), přestalo se třást, začalo příst a zavrtalo se co nejhlouběji do tepla moji ruky. Bylo zdravé, jen moc podchlazené a vyhublé. Byla to kočička, zubožená, ale s obrovskou chutí do života. Dostala úplně obyčejné jméno Micka.
Po osprchování (tekl z ní spíš inkoust, než voda) si vylízala kožíšek a pak jen spala a pila. Tak začervené kotě jsem ještě nepotkal, vyšlo z něj asi sedm škrkavek a nespočetné množství tasemnic. Po všech „uvítacích“ procedurách Micka prozkoumala nový domov, dostala bezmeznou chuť k jídlu a seznamovala se s kočičími starousedlíky. Prosadit se uměla dobře.
Hlavním způsobem pohybu Micky byl skok a šplh- nic neobstálo před její zvědavostí, hrnky, různé ozdůbky i útržky pokojových rostlin se válely všudemožně po zemi. Ale byla to prostě MICKA a vše jí bylo odpuštěno!
A také se brzo odvděčila: asi v 8 měsících se zdálo, že se její bříško zaobluje až příliš charakteristickým způsobem. Na svět přivedla dvě koťata, prvé bohužel nepřežilo, druhé, bílé s černými skvrnami, se podařilo udržet. Byla to Beruška.
Micka – maminka, to byl příběh sám pro sebe. V prvých hodinách po porodu nemohla pochopit, co se to vlastně stalo. Utíkala od kotěte, to začalo vřískat, tak Micka honem přiběhla zpět, aby zase před ním prchala a schovala se bůh ví kam. Lehl jsem si na zem vedle krabice s mrňousem, zahříval ho rukou a přemýšlel o umělém odkojení. Instinkt Micce přikazoval, že se o kotě musí postarat- ale jak? Vyřešilo to originálně: Přinesla mi ho k ránu do postele, položila mi ho vedle hlavy na polštář a zase byla pryč. Naštěstí se vše vyvinulo dobře a od druhého dne byla z Micky vzorná kočičí máma. Kotě krmila, čistila a většinu dne trávila s ním v jejich pelíšku. Beruška ale dlouho nemohla prohlédnout. Micku znepokojovalo, že se Beruška nemůže orientovat, není samostatná, chodí jen podél hran nábytku. Snažila se ji rozcvičit, odnášela ji doprostřed pohovky a chtěla, aby ji kotě samo sledovalo. Když bloudilo, vyhazovala je do vzduchu, válela po dece, nešťastná z toho, že dcerka neprospívá. Oční opar se podařilo zvládnout, Beruška dospěla v pěknou divošku. Pak přišli na svět černobílá Dorinka se zrzounkem Filipem. Ti se mají čím pochlubit: Předvedli se v populárním pořadu televize Prima, nazvaném Prima jízda. Vystupoval tam tehdy jeden pán, který se přiznal k sympatiím ke kočkám – dvounohým i čtyřnohým. My jsme reprezentovali ty čtyřnohé. Dorinku jsem před kamerou zaměstnal miskou dobrého krmení, Filípka zvládla paní Zora Jandová – s komentářem, jak dobré je míti Filipa.
Nebýt té šťastné shody okolností před osmi lety, svět by byl chudší o čtyři stvoření, dovádivá, zlobivá, ale především o věrné kamarády.

Zpět