Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Cestovatelka Andulka
24. září 2006, Alice Oppová
Od té doby co nám Andulka vyprávěla o svém velkém štěstí v neštěstí ( viz ),
uplynuly 2 měsíce. Z jejích koťátek, Jeníčka a Mařenky, vyrostli pěkní rajstajblíci, samá ruka, samá noha, dovádí doma, dovádí na zahradě, maminku Andulku už nepotřebují.
A navíc, útulek paní Evy Kopáčové se zaplnil dalšími kočičími maminkami a jejich dětičkami, od mrňaulinkatých miminek po buclaté štuclíky, pro
které není kam šlápnout, takže si návštěvníci připadají jako v té pohádce o Honzovi, který vypil kouzelný lektvar a pak viděl všude samé hady, jenže oni tady všude vidí jen samá koťata a kočky a kocouřiska všech barev a velikostí a co teprv, když je doba krmení!
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Není tedy divu, že si odstrčená a značně frustrovaná Andulka řekla, tak a dost! Dost bylo těch věčných přivandrovalců, dost bylo těch mrňavých rozjívenců, sice se tu mám dobře, ale kdo má ty uvřískance porát snášet? Já teda ne, seberu svých pár švestek a půjdu do světa, však se najdou tací, kteří mojí přízeň řádně ocení. Jistě mě chápete, vono je něco jinýho se s nima tady půl hodinky pobavit, než ty drzé nevychovance, kteří si pletou můj ocásek s myškou, skáčou po mně jak po trampolíně, lezou do mých pelíšků, ujídají z mých mističek a vůbec mi lezou na nervy, tady imrvére snášet. Prostě dnes ta mládež nezná úctu ke ctihodné kočce. No, řekněte kam ten svět spěje? Mám toho dost, odcházím…
Jak řekla, tak udělala. Naposled oblízla Jeníčka s Mařenkou a nakázala jim, aby se chovali slušně a nedělali mamince ostudu a vydala se na cestu do světa. Nejblíže byla zahrada sousedů, kteří chovají pouze jednu kočku a tak to zkusila tam. Přiběhla k paní Iloně, toužebně vrkala, otírala se o nohy a ejhle, hned byla pozvána dovnitř a dostala mističku plnou dobrot. Vida, funguje to, zajásala Andulka a usalašila se u sousedů. Paní Ilona zčerstva oznámila přesídlení Andulky paní Evě K., ale kočulénka zaboha nechtěla zpátky a tak si paní Eva aspoň oddechla, že je kočina v pořádku, nic jí nechybí a navíc se může kdykoliv vrátit, stačí když přeskočí plot, vejde furtolezem do domu, kde má svůj pelíšek a baštu kam oko pohlédne. Andulce se u sousedů vedlo moc dobře, ale přesto jí neodbytně trápilo pomyšlení, že by se měla vydat do toho světa dál, protože co kdyby tam někde bylo ještě líp a vůbec bůhvíjaký lahůdky na ní čekají jinde? Bylo léto, prázdniny, sladký čas teplých a tajemných nocí, kdy vzduch voní grilováním a orosených rán, kdy ptáci řvou, mlžný opar stoupá nad řekou a kytky nejvíc voní. No řekněte, kdo by tak omamným vůním odolal? Andulku prostě popadla cestovatelská vášeň a tak se zase vydala na cesty. Postupně svojí návštěvou obšťastnila paní Lindu, paní Noru a paní Jarušku a jelikož byla všude přijímána s pochopením a pamlsky, posléze obrazila všechny sousedy v okolí. Od té doby spravedlivě rozděluje svojí přízeň mezi místní kočkomily, tu spapá jatýrka, jinde zas konzervu, s každým se pomazlí, poducínká, ale zpátky do útulku ji nikdo nedostane. A proč by se ostatně měla vracet, když ten svět ještě nemá tak úplně celý prozkoumaný?
A tak se z Andulky stala místní rarita – všemi vítaná kočičí návštěvnice a slavná cestovatelka. A já si stejně myslím, že kdybych hledala v jejím kočičím rodokmenu, určitě bych našla někde její kočičí prapraprabábu nebo pradědka, který žili v rodině Emila Holuba a že ta cestovatelská a objevitelská vášeň se prostě přenesla až na Andulku. Proto jí někdy v duchu říkám Andulka Holubová.