První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

15. září 2006, Markéta Holečková

(aneb cesta Velkého učitele do nového domova)

Byl pátek 16.9.1994 a já jsem jela s částí mých, už vlastně bývalých, kolegů z VŠE Praha na poslední výlet do okolí Mühlviertlu (v Rakousku). Na VŠE jsme takové mini-zájezdy dělávali a já jsem se jich občas účastnila coby paní vedoucí. Tentokrát jsem byla jen jako účastník. Byly to příjemné a poučné výlety s lidma stejné krevní skupiny a hlavně – tenkrát už jsme mohli cestovat, kam jsme chtěli, a nemuseli mít povolení, a mohli jsme si přivézt cokoliv a nemuseli vyplňovat celní doložku… Já si ovšem – jak je u mne normální – vezla, jak se říká, tak trochu dříví do lesa. Ale to byl zřejmě osud.

Vyjížděli jsme od školy po práci, cestou jsme stačili navštívit starobylé město Soběslav a na noc jsme zakotvili v internátu v Trhových Svinech. Jak sladce se nám spalo, celý ucaprtaní, jen jsme do sebe hodili „večeři“ z domova a šli spát.

Ač pátek byl nádherný, teplý a sluneční (a já v kraťasech a krátkém tričku), přes noc mávla podzimní víla proutkem a pěkně se ochladilo. Brrr - všichni vyšli v bundách, dlouhých kalhotách, termosky s teplým čajem či kávou do připraveného autobusu na zahřátí. Je sobota 17.9.1994 a pára nám jde od úst. Než to pan řidič všechno připraví k odjezdu, stojíme v hloučku a mezi nohama se začne promenádovat zrzavé kotě, tak tříměsíční. Kolegyně Jarmilka povídá, když ho beru do ruky a šimrám ho pod krkem, jak mi jde pěkně barevně k bundě. Směju se a říkám, že kdybych měla dům a zahradu, určitě bych si ho vzala… Kotě pak ponecháváme na místě a vyjíždíme přes hranice do Rakous za pamětihodnostmi Mühlviertelského kraje. Výlet po Salzkammergut, Gmundenu, Altmüsteru a Lambachu se velmi vydařil, ale počasí je již opravdu velmi chladné, tak se vracíme zpět do Česka, do internátu v Trhových Svinech pěkně promrzlí a příjemně utahaní, že rychle uléháme do postýlek a sladce usínáme.

18.9.1994 - Nedělní ráno je stejně chladné, jako byl celý předchozí den. Možná bylo i na nule. Vycházím ven z internátu už se sbalenými věcmi – již se sem nebudeme vracet, internát v Česku totiž sloužil jen k levnějšímu přespání, a tak po dalším okružním výletu pojedeme už rovnou do Prahy. Někdo na mne zavolá: „Markéto, máš tady to tvoje kotě!“ „Jaký moje kotě!!??“ protestuji nahlas (jen tady podrbu někoho pod krkem, už je moje… bručím si nabručeně cestou ke kolegům). Jakmile ale dojdu, uvidím toho ubožáčka z minulého dne, ale trochu jinak: je celý promrzlý, teče mu z čumáčku, z očíček, zadek má odřený od průjmu, holé zadní nožičky a naříká: ´Prosím, nenechávejte mě tu, umřu tu, jestli mě opustíte bez pomoci.´ To všechno řekl, když ke každému přistoupil a dlouze naříkavě zamňoukal. V tu chvíli se ve mně něco hnulo - mě každý ukecá, jsem dobrák od kosti a nemohu snésti více jeho plakání a prošení. A tak tu zazní mé hlasité razantní rozhodnutí: „Prdlajs, jedeš s námi! Já se o tebe postarám, chudinko malá, najdu ti domov – uvidíš! Má někdo něco proti tomu????!!“ A vyšlu hrůzostrašný pohled kolem sebe, že se nikdo neodváží pípnout. Zrzavýho uzlíka pak vezmu ještě do umývárny, pod tekoucí vodou mu umyju podělaný zadeček (řve, chudák, jakoby ho na nože brali), pak ho zabalím do trička a svetru a zastrčím do batohu, že mu kouká jen hlavička. Pár odvážlivců sice přišlo za mnou v autobuse, jestli to nebude blbé jet přes hranici a celníky s kotětem… „Ani nebudou vědět, že tu je!“ Utnu jim námitku v zárodku. Mrknu na pana řidiče, ten pokývne hlavou a říká: „Já jako vo ničem nevím.“ Ještě pár protestů…, které odbudu větou: „To zvládneme.“ Celníci necelníci, Rakousko Nerakousko, alergici nealergici. Mávnu rukou a jedeme.

Přechod a cesta do Rakous je klidná, celníci kotě ani nezpozorují, protože značně znaveno spí

jako dudek zabalený v batohu. V Haslachu si prohlížíme prostý kostelík a pak město. Pak dorážíme do Bavorského lesa a jdeme procházkou až na Bärenstein (vyhlídku, odkud je dalekohledem vidět až na českou stranu Šumavy a přehradu Lipno), pak se pomalu vracíme přes rozhlednu Moldaublick k autobusu. Z dálky mi už kolegyně Dana hlásí, že se kocourek (ano již ho prohlédla) probudil a vylezl z batohu. A jéžíšmarjá… říkám si. „Neboj,“ hlásí Dana postřehnuvší můj vyděšený výraz, „já ho hlídám.“ Zrzek si klidně leží na mé sedačce a přimhuřuje očka. Návštěvu kláštera Schlägl již neabsolvuji, teď je hlídání kocoura – mrňouse na mně. A pak už nasedáme na cestu domů, do Prahy, do prkýnka už abychom tam byli, ten kocour nějak ožil….

Malý neposeda ožil po „nášupu“ od lidí z autobusu (… Tady jsem přinesl chlupáčkovi kousek bábovky… a nemá žízeň? …. Měli bychom mu koupit kousek masa….). Brouzdá si to po našich klínech, vždycky někam ulehne a nechá se drbat a mimoděk si občas upšoukne. No… spíše uprdne, jako starej chlap. A jeho prdíky značně „ovoní“ autobus. Každé pšouknutí vymrští kolegyni Danu ze sedadla a už otvírá okénko a luftuje, vedle sedící Jarmila se jen směje. Rupík – jak jsem ho mezitím nazvala – je malý lumpík, a když je vyvětráno a okénko zavřeno, pšoukne nanovo. Tahle hra trvá nějakou chvilku, než zjistí, že kolegyně Jarmilka čte

noviny. Ha – nová hra! A tak Jarmilka si důkladně pročítá horní část novin, zatímco Rupík demoluje tu spodní. A pomalu se blížíme k hraničnímu přechodu. Znáte to – je to jak z Murphyho zákonů – kocourek se rozmňouká na celý autobus. Když hra, tak pořádná. Snažíme se ho skrýt pod novinami, jako že si intenzívně čteme a listujeme… Mňau, mňau, mňau… Kocour se pere s novinami odspodu. Noviny šustí, Rupík štěstím mníká a v autobuse je hrobové ticho… každý tuší průšvih. A už se celník pomalu blíží k autobusu, za ním další, vedoucí autobusu lehce zelená, v ruce vybrané pasy pro urychlení „procedury“, ba i kocour na chvilku ztichnul. Celník se zastaví u okénka řidiče, ten se naklání a podává mu svá lejstra, vedoucí natahuje ruku s pasy. Celník nás poznává, že jsme už dnes přes hranice jeli a jen se vracíme z výletu… oštempluje lejstra, vrátí je řidiči, nad pasy mávne rukou, abychom jeli. V tu chvíli je slyšet velké hromadné oddechnutí přítomných, následováno radostným pšoukem kocourka…..
Do Prahy jsme dojeli šťastně, bez problémů. A mně zůstaly nejen vzpomínky na můj poslední zájezd s VŠE coby aktivní zaměstnankyně, ale i malý přítel - kocour Ruprecht, zvaný Rupík – můj Velký učitel.

Motto:
Zákon svobodné volby podle koček – Kočka má plné právo si vás vybrat jako majitele. (z Murphyho zákonů pro kočku a pro psa)

S úctou a láskou
Markéta Holečková

Zpět