9. září 2006, Jana Petrželková
Ať jsem jaká jsem, nikdo o mě nemůže říct, že kocourům nedopřeju. Naopak, dopřeju jim, mají všechno. Takže mají i svrab v uších.
To bylo tak: přišla nás na naše letní sídlo navštívit paní Alice a já si jí stěžovala, jací jsou kluci kočičí špindírové a že si vůbec nemyjou uši a že v nich mají tolik špíny že bych jim tam mohla brambory sázet a přitom k čištění se staví silně negativně….Paní Alice jim zkušeně nahlédla do uší a vynesla ortel: „Tohle není špína, to je s největší pravděpodobností svrab“. Užasla jsem hned jen co jsem se přestala stydět. Teda ne že bych to paní Alici nevěřila, ale kde k tomu proboha ty kluci přišli? Chováme je jako v bavlnce, žádné extra kamaráčofty s nikým nevedou, s výjimkou Čáry, který občas zaskočí k sousedům za malinkým kocourkem a oni hned svrab? Kdepak žádná vděčnost v tomhle světě nepanuje. Kocouři se k tomu nijak nevyjadřovali, jen potřásali hlavičkami.
Nedalo se nic dělat, jakmile jsme se vrátili do Prahy, určila jsem den D, jako Den hororu neboli Den návštěvy veterináře. Ať to odborně posoudí a kromě toho měl Čára čas na přeočkování a oba kocouři potřebovali ostříhat drápky, to je činnost, do které se já sama zásadně nepouštím. Čára i Matěj si zalezli do přepravek celkem ochotně, jsou na cestování zvyklí a mysleli si asi chudáci, že zas jedeme na chatu. Jirka popadl Čáru protože je o něco těžší a na mě zbyl Matěj. První problém nastal, když jsme z metra vystoupili o pár stanic dříve, než obvykle vystupujeme cestou na chatu. Matěj je chytrej jak hejno opic a snad ty stanice počítal nebo mají ty stanice rozdílný pach či zvuk nebo co, zkrátka poznal že chata nebude a začal tušit zradu a dával to najevo velmi hlasitým protestováním a mňoukáním. Vzápětí se přidal i Čárýček a tak jsme táhli ty dvě přepravky za značné pozornosti cestující veřejnosti jak dva poničené flašinety ještě do tramvaje. Jen jsme vstoupili do domu ve kterém sídlí veterinář, Matěj to okamžitě poznal a zařval jak lev: „Dál už ani krok, nebo se neznám!“, protože si asi vzpomněl, kolik utrpení tady zažil vloni, když mu zde léčili očička a následně i plíseň. Dělali jsme, že jsme jeho výhružku přeslechli a hrdinně vstoupili dovnitř, rovnou do ordinace, protože jsme byli v tu chvíli jediní zájemci o služby. „To jsou kocouři Matěj a Charlie“, představila jsem ty naše marody po pozdravu a vyložila, co všechno potřebujeme. „Ale tak to nebude žádný problém“ řekla sympatická veterinářka, „začneme třeba s Matějem“. Vyndala jsem Matěje z přepravky. Říct, že koukal jako vrah je slabý výraz. Rozhlížel se vztekle a bylo vidět že přemýšlí, co by tak vyvedl aby se pomstil. Naštěstí nestačil vymyslet nic. Paní doktorka ho popadla, já zalehla a pak už kocour mohl prskat, syčet a vytahovat drápy jak chtěl, nebylo mu to nic platné. Paní doktorka mu zalila uši roztokem a vyčistila mu je. Znova jsem se styděla. Bylo té „špíny“ tolik, jako kdyby kocour běhal po ulici nejméně rok a nikdo si ho ani nevšiml. Něco jsem blekotala, ale paní doktorka mě ujistila, že málokdo se odváží vyčistit zvířeti uši pořádně do hloubky a tak jsem se uklidnila. Matějova špína naštěstí pod mikroskopem nevykazovala žádné breberky a tak mu paní doktorka ostříhala ty zpropadené drápy, nalila za krk ampuli strongholdu, do ucha nakapala kapky a šel zas do svého kočárku. Tam se mu celá ta potupa teprve řádně rozležela v hlaě a tak začal po chvíli vyvádět a dupat a třásl hlavou, aby se těch kapek zbavil – a znělo to, jako když schválně bubnuje. Pak přišel na řadu Čárýček. Je z obou kocourků ten méně statečný a ještě slyšel předtím Matějovo vyvádění a vztekání a náš boj s ním a tak se nechtěl z přepravky ani hnout a když jsme pro něj sáhli, vytáhl drápy i zuby. Chtěla jsem ho tedy vysypat, jako jsem to viděla u jiného veterináře, starého praktika, ale nevím jak to dokázal - přepravka už stála kolmo vchodem dolů jakou dobu a Čára se v ní přesto držel jak přibitý, jak na magnet. Nakonec jsem musela vytáhnout i deku, kterou je přepravka vystlaná. Pak to začalo být ještě zajímavější. Kocourek se bál a bránil se ještě urputněji než Matěj, bojoval ze všech sil a neslyšel žádné domlouvání, žádné chlácholení, žádná vlídná slova, zkrátka šílel a sestra šla pro jistotu zavřít okno. Pomohlo, až když jsem na něj trochu houkla. Na to není zvyklý a tak nevěřícně strnul a my ten okamžik využili k tomu, abychom ho řádně drapli. Jestli měl Matěj v uších špínu, tak Čára už v nich měl přímo hnojník. Čištění nebralo konce, paní doktorka mu znovu a znovu nalévala do uší roztok k čištění a brala další a další špejle s vatou. Čára kvičel jak podsvinče a strachy pouštěl strašlivě chlupy a ty se mi usazovaly na černém tričku, obličeji, holých pažích a krku, doktorka i já jsme se potily jak v prádelně a do toho Matěj bubnoval ve své přepravce ze všech sil – inu, já to říkám pořád, že jsou zaměstnání, kde se člověk nemůže nudit. „To by mělo stačit“ řekla nakonec veterinářka a vzhlédla. Viděla jsem úlek v jejích očích: „Kde se tady vzala ta opice, ta je taky jejich? A proč má brýle?“ než jí došlo, že jsem to já, celá obalená těmi chlupy, které se na mě díky potu nabalily opravdu téměř neodstranitelně. Vzápětí bylo zjištěno, že Čára má skutečně pravý a nefalšovaný svrab a že to není žádný troškař.. „Pojďte se také podívat jestli chcete“ zvala nás veterinářka k mikroskopu a my se samozřejmě hrnuli, protože za prvé jsem to v životě neviděla (a doufám že už neuvidím) a za druhé člověk by měl vědět, co s ním bydlí v bytě. Brrr, to je ale ošklivé zvíře! Osm nohou, opancéřované tělo a ohyzdnou hlavu – ne, fakt nechápu nutnost existence takovéhle formy života. A pak tedy dostal Čárýček stejně jako Matěj ještě kapky do uší a stronghold a taky mu ostříhali drápky a navrch mu píchli dvě injekce – ach, ten chudák trpěl. Také mi to dával patřičně najevo a zatínal do mě ty ostříhané drápy co mohl. A aby toho nebylo málo, tak mu paní doktorka slíbila na září vyšetření žaludku pro jiné potíže a na příští rok laserové odstranění zubního kamene. „Žádná další vyšetření nestrpím, to radši budu nemocný“ brblal Čára a já ho uložila zpátky do přepravky, aby se uklidnil.
Cestou zpátky domů s námi kocouři nemluvili. Zastavili jsem se ještě v obchodě a nakoupili hromadu jejich nejoblíbenějších tyčinek a kočičích bonbonů, abychom je měli čím konejšit, až jim příštích 10 dnů budeme doma vyplachovat uši a kapat do nich 2x denně kapičky. Jirka mínil, že bychom měli něco koupit pro uklidnění také pro nás, protože to nebude tak jednoduché, ale co koupíte pro lidi ve Zverimexu a později jsme nato zapomněli. Že to byla chyba jsme poznali velmi brzy. Zatím jsem ale stáli v parku na Karlově náměstí a rozhodovali se, jak nejlépe domů. „Počkejte, kluci, já vám dám tyčinku už teď, ať máte nějakou radost ze života.“ oslovila jsem kocoury a začala šustit s obalem. Ačkoliv je to zvuk, který by je za normálních okolností přilákal z jakékoliv dálky, kocouři mě dokonale přehlíželi a ještě se v přepravkách ostentativně otočili zadkem ke vchodu. Trucovali a dávali mi jasně najevo, že jsem sketa, která je bídně zradila a s někým takovým se oni přece nebudou bavit, mají svou hrdost. Strčila jsem ke každému zadku po tyčince a chvilku si jich nevšímala. Za minutu byly tyčinky fuč. Usmála jsem se. Snad to s tou zradou nebude tak horké.
Když kocouři po příchodu domů dostali další tyčinky a k svačině pacholíka, rozhodli se, že mi pro tentokrát ještě odpustí a byl klid. Matěj pospával na okně a Čára se přišel dokonce pomazlit a pak zalehl vedle Matěje. Průšvih nastal večer. Kocouři se úderem půl osmé dostavili k miskám v očekávání večeře a místo toho jsem je nejprve drapla a uvěznila v koupelně odkud není úniku a kde není ani jedna skrýš a pak je jednoho po druhém zase vytáhla ven a znova jim kapala do uší. „Jsi horší než jsem si myslel, nemám tě rád“ obvinil mě Matěj a Čára zase mňoukal, že chce zpátky do útulku a oba mě parádně podrápali.
Od té doby se mnou nemluví ani jeden, nepřijdou se pomazlit, odmítají pamlsky, dělají že neexistuju., natož aby mi snad vlezli večer nebo v noci do postele. To bude dlouhých 10 dní! Každé další kapání je horší a horší a to jsme kapali teprve 3x! Zítra je na programu kromě kapek ještě vyplachování uší a šťourání breberek a špíny vatovými tyčinkami a to už si ten boj vůbec neumím představit. Kam se poděli moji hodní, příjemní a společenští kocouři? Kde jsou moje zlatíčka? Namísto toho tady mám dva nepříjemné násilníky a rváče, přímo vrahy. Však také proto vám píšu raději dneska. Kdoví, jestli už zítra touhle dobou nebudu zakousnutá. Dva naštvaní kocouři by to spojenými silami mohli zvládnout.
|
Ať jsem jaká jsem, nikdo o mě nemůže říct, že kocourům nedopřeju. Naopak, dopřeju jim, mají všechno. Takže mají i svrab v uších. 
