26. srpna 2006, Jana Petrželková
Bylo horko k zbláznění. Teplometr na sluníčku se zastavil někde u 42 stupňů a to jen proto, že dál už stupnici neměl, voda v Berounce byla jak kafe a tráva kolem ní spálená a nepohnul se ani lísteček, zkrátka „konečně bylo teplo“, bohužel až moc. Leželi jsme všichni i s kocourama v posledním stínu na zahradě pod vysokou třešní a hekali. „To je příprava na Afriku nebo co?“ hučel Matěj, natažený jak drát. „Tam bych žít nechtěl ani náhodou“ naříkal Čára rozpláclý a přitisknutý k zemi. My neříkali nic, škoda energie. Za chvíli jsem však musela otevřít aspoň jedno oko. Přišel totiž soused a vyřizoval pozvání, abychom si přišli načesat meruňky, kterých se urodilo tolik, že nešly spotřebovat. To bylo dilema – meruňky ano, pohyb nikoli. Nakonec jsem se dohodli, že přijdeme k 7. večer, kdy lze očekávat snesitelnější teplotu. Kocouři šli samozřejmě s námi. Meruňky nikdy nečesali, navíc u sousedů, u kterých v životě ještě nebyli. Shledávala jsem koše a Čára mi připomínal: „Vezmi hřebeny nebo kartáče i pro nás, budeme vám pomáhat!“ Nějak mi to v tom vedru nemyslelo a tak jsem na něj koukala udiveně. „A jak se meruňky češou?“ vyzvídal dál Čárýček. „Na pěšinku nebo jen tak rovně? A mají ofinku?“ Zasmála jsem se: „Nech se překvapit, ty kluku ušatej“
S kocoury v těsném závěsu jsem došli k sousedům. My prohodili pár zdvořilostních vět a kocouři se zatím seznamovali s jejich kočičím panstvem, tj. velkou černou chlupatou kočkou a roztomilým půlročním černobílým kočičím klukem. Kočka nebyla přátelsky naladěná. Prskala a syčela a evidentně sdělovala světu svoje rozhořčení „Čert aby vzal všechny meruňky, furt tu někdo courá, už mám těch návštěv po krk, trochu klidu tady nemám. A teď ještě dva hloupí kocouři, kteří si myslí, že jim patří osada. Jděte pryč, nikoho tu nechci!“ Matěj to vzal za špatný konec: „Jsi nána nesnášenlivá, jdi si pryč sama, když ti vadíme, my byli pozvaní!“ A po těhle zdvořilůstkách se do sebe pustili, jak jinak. Vzápětí byla kočka zavřená do dílny a Matěj vyhozený přes plot. Urazil se, sedl si na cestu a otočil se k nám zády. Malý kocourek a Čára mezitím v sobě nalezli zalíbení. Přátelsky se oňuchávali a olizovali a pak utíkali za námi pod meruňku. Jirka ze žebříku česal a já sbírala po zemi spadané ovoce a ty úplně tvrdé a nepoužitelné plody jsem házela oběma kocourům namísto míčků. Kocouří chlapeček se po nich nadšeně vrhal jako zdatný lovec a Čára shovívavě přihlížel a občas mu nahrál. Matěj to poočku sledoval z cesty. Bylo vidět, že by se rád připojil, ale nemohl – před chvílí se přece oprávněně urazil a teď by si zadal, kdyby přišel sám. Zavolala jsem na něj: „Matějíčku, tak už se přestaň zlobit a pojď k nám“ a on rázem přeskočil plot a vyhoupl se na meruňku. Ulehl spokojeně na větev a pacičkou shazoval meruňky dolů.- abych já měla co sbírat a kluci aby měli co honit. „Nemůžeš shazovat aspoň ty zralé?“ bručel na něj Jirka. Ale kampak s tím na šťastného kocoura. Koše byly za chvíli plné a my se chystali odejít.“Můžeme tu ještě chvíli zůstat?“ žadonili kluci a ten maličký se přidával. „Teď se bude stříkat zahrada a to je ohromné žůžo“. Za půl hodiny jsem volala Matěje a Čáru domů, ale zbytečně. Nedalo se nic dělat, vypravila jsem se pro ně. Na cestě jsem se zastavila a musela se začít smát. Naproti mi nešli 2 kocouři, ale 2 skrz naskrz promáčení vodníci. Spráskla jsem ruce. „Že jste kluci neřekli, byla bych vám spíchla dva koupací pláštíčky s kapuckou a čtyřma rukávkama!“ „My jsme nepromokaví“ vracel mi úsměv Čára a Matěj nezapomněl uplatnit svoji inteligenci: „Jasně, máme apretaci“. Na apretaci a župánky ale došlo téměř vzápětí. Kocouřiska si lehli na verandě na pozorovatelnu a nastavili kožichy sluníčku. Čára se hluboce předklonil z pozorovatelny dolů a tlapičkou postrkoval v sudu s vodou na zalévání malý dětský parníček po Lukášovi, který jsme našli zapadlý v kůlně a jen tak pro radost ho spustili na vodu. „Ten Čára tam žuchne“ upozorňoval Jirka a než stačil větu dopovědět, udělalo to žbluňk a Čára zmizel v sudu, jen se nad ním voda zavřela. „Ti darebáci už vážně nevědí jak na sebe ještě upozornit“ zanaříkala jsem a naklonila se z verandy dolů, abych dobře viděla na sud. V tom už se Čára vynořil a chytil se tlapičkami okraje. V očích měl vyděšený a zoufalý výraz, ale když viděl, jak se směju, uklidnil se a rozveselil se také. Z rozvernosti udělal ještě dvě tempa na druhou stranu sudu a vyškrábal se ven, vlastně spíš vytekl nebo vyplaval, protože sud byl vrchovatě plný. Lidi, ten vypadal! Vždycky jsem si myslela, jaký je Čára kus a ono to bylo takové srandovní myší holátko na tenkých nožičkách, jen uši tomu čněly daleko od hlavy. Čára se oklepal a zpátky na verandu se vrátil tradičnější cestou, tj. po schodech. „Budu provozovat skoky do vody!“ hlásil nadšeně. „To si řekneme v prosinci“ brzdila jsem jeho nadšení. „Tak budu potápěč v nějakým moři který je pořád teplý“ snažil se to lépe vymyslet Čára a Matěj pokukoval po sudu. „To ať tě ani nenapadne“ varovala jsem Matěje a překazila mu tak jeho úmysl do sudu skočit taky. „A vůbec – za chvíli bude tma a ještě jste nejedli. Tak domů, najíst a spát. Zítra přijde Alice, tak ať jste kluci celí a zdraví“.
Ráno mě kocouři tahali z postele. Těšili se na návštěvu, věděli, že jim Alice něco dobrého přinese a že je bude drbat a hladit až do omrzení. „Tak kdy už přijde?“ chodili se ptát celé dopoledne. „Ještě je kluci dost času, ještě ta velká ručička na hodinách dvakrát poběží dokola“ vysvětlovala jsem a Matěj si sedl před hodiny a snažil se celou svou kocouří vůlí ručičku popostrčit. „Dostaneme tyčinky a možná ještě něco“ těšil se Čára a měl pravdu. Alice donesla nejen tyčinky, ale také čerstvou vanilkovou Pařížanku. „Mňam mňam“ přivíral Matěj
oči blahem a olizoval lžičku krémem. Čárýčkovi, který neumí jíst ani ze lžičky ani z ruky, protože ho to nikdo jako koťátko nenaučil, lezly oči naopak z důlku a úzkostlivě koukal do kelímku. „Dejte Matějovi jenom půlku, ta druhá je moje“ hlídal si svoje jídlo a pak už se konečně dočkal a zasedl ke kelímku na schody. Mňam mňam. Po svačině jsme se paní Alice a já vypravily do lesa. Chtěly jsme se podívat na jednu parcelu a zjisti o ní něco bližšího a kluci samozřejmě běželi s námi. Pobíhali před námi, za námi i kolem nás jak pejsci, nadšení, že jdeme někam, kam obvykle nechodíváme. Vytčený úkol jsme splnily a pak jsme objevily jinou zahradu, doslova vysněný kočičí ráj. Laťkový plot spadlý do křoví a za křovím v kopci veliká zahrada dole zabíhající do lesa a plná borovic a smrků, nahoře ovocný sad. Stromy 20 let neprořezané, ale plné ovoce a tráva vysoká a bujná, uprostřed pozemku stará pumpa – svět sám pro sebe, až jsem si vzpomněla na animovaný film Zahrada nebo knihu Ztracený svět a musela sama sebe ujistit, že jsme jen 15 km od Barrandovského mostu. Začaly jsme zahradu opatrně prozkoumávat, zatímco kluci kočičí už po ní lítali jak zběsilí. „Hurá“ řval Matěj a přeskočil pumpu. „Jupíííí“ jásal Čára a skočil do hromady spadaných jablek a pak se oba srazili pod křovím, aby se zase hned rozeběhli jiným směrem. A když jsme pak dole v lese ještě objevili malinkatou starou opuštěnou chatičku, už bez oken a s vypadlými dveřmi, neznala jejich radost mezí. „Tady budeme mít chatu my“ jásali a my jsme je nechali před cestou zpátky ještě chvíli poskakovat sem a tam, jen pro jejich radost, protože jinak byli celou dobu moc a moc hodní a okamžitě přišli na každé zavolání.
Úderem půl osmé dostali kluci jako každý den večeři a pak směli jít ještě do setmění ven. Nejprve poseděli na schodech a chvíli zažívali, pak si pečlivě umyli kabátky a nakonec zmizeli. Nechalo mě to v klidu, chodí to tak každý den a tak jsem se pustila do klábosení přes plot. Nějak jsem to ale přehnala a nevšimla si, že už se stmívá až moc a tak když jsem kluky začala volat domů, bylo už hodně šero. Volala jsem – a nic, nikdo nepřišel. Volala jsem znovu a znovu a vyšla spodními vrátky na kraj lesa a pak zas horními vrátky na cestu v osadě – kocouři nikde. Proběhla jsem osadu a všechny přilehlé zahrady a Jirka šel zatím lesem, ale tam už byla tma jak v ranci. Ačkoliv jsme je volali a vábili, kocouři se neobjevovali. „To jsou pacholci“ ulevovala jsem si. „Že se nestydí! Člověk se jen na chvíli zapovídá a hned toho využijou a jdou si po svých. Teď je potmě chytne toulavá a přijdou až ráno“ říkali jsme si s Jirkou a přitom se napůl o ty kluky zatracený báli a napůl nebáli, protože šli z místa kde to znají a navíc byli spolu. A protože jsem stejně víc dělat nemohli, tak jsem je jen pravidelných intervalech vyvolávali. První se přihnal domů Čára. Bylo něco málo po 23. hodině. „Nezbylo tu něco k jídlu?“ vrhnul se rovnou k miskám. „Pro toulavý kocoury ani drobeček a kde máš bráchu?“ chytla jsem ho a vyslýchala a pak ho rovnou zastrčila do pokoje a pevně zavřela dveře. Matěj se přihrnul po půlnoci, také jako by nic a také rovnou k miskám: „nezbylo tu něco k jídlu?“ zajímal se jak když tu větu spolu v lese nacvičovali. „To jsi uhádl že nezbylo“ ubezpečil ho Jirka a zabouchl dveře z kuchyně na verandu a oba kluci tak byli bezpečně zavření v chatě. Za chvíli se mi jich zželelo a tak jsem šla a nandala každému do mističky ještě kousek masíčka. „Tak pojďte, vy tuláci, ať nám neumřete hlady. A kde jste vůbec courali?“. Kocouři na nás upřeli nevinné oči: „My přece nikde necourali, jen jsme byli na NAŠÍ chatě“.
Nedá se kluci nic dělat, budeme muset jet zas na chvíli do Prahy. Trochu jste tu zvlčili a potřebujete srovnat. A kromě toho máte svrab. Ale o tom zas jíindy.
|
