19. srpna 2006, Markéta Holečková aneb Jak to všechno začalo…
Kdybyste mi na jaře roku 1994 řekli, že budu mít doma kočky a stanu se místopředsedkyní, pak jednatelkou První společnosti za práva koček, hodně bych se nasmála…
Ano – to bylo před dvanácti lety. Pracovala jsem jako sekretářka katedry německého jazyka VŠE, měla jsem pod palcem kantory i studenty, nic mi nechybělo, ale přesto jsem nebyla spokojená. Kdosi řekl, že spokojenost člověka ukolébá k nečinnosti až prohnilosti. Potvrzuji, že je to pravda. A snad proto mě přátelé vidí jako ženskou stále ve střehu, snad proto, že pohyb je základem života. Snad proto mi na jaře 1994 pořád něco chybělo…
Vždycky jsem byla „pejskař“. Bez psa jsem si nedokázala představit život. Naše čubička dlouhosrstá jezevčice Brituše Sličná mě provázela na všechny možné výlety a moji kolegové z VŠE rádi vzpomínají, jak si coby ještě štěně spokojeně chrupkala v mém spodním šuplíku psacího stolu. Ale protože byla Britunka maminčina psí holčička, zatoužila jsem i já mít doma v garsonce studený čumáček a hebký kožíšek na tiché rozhovory.
Čas šel a má nespokojenost vyvrcholila tím, že jsem se rozhodla změnit zaměstnání. Na posledním výletě do Miehlfürtlu ještě s VŠE jsem dne 17. září 1994 potkala svého osudového kožíška.
Bylo to malé zrzavé kotě, podělané, ufrkané a prosící: Vemte mě s sebou, nebudu zlobit, jen se stočím do klubíčka a chvilku si odpočinu, pak půjdu zase dál. I zželelo se mi ho: Inu, nějaký domov ti najdu, chudáčku. A jelo se. Samotné putování autobusem by vydalo na delší vyprávění – snad někdy příště. Důsledkem všeho mého náhlého, ba přímo zbrklého jednání bylo, že jsem si domů přivezla kotě, ač jsem nevěděla vůbec nic o kočkách. Jaksi jsem doufala, že to nějak dopadne, že ho někde udám do dobré rodiny se zahradou, že kočky vydrží všechno a jsou velmi nenáročné a vůbec jsem si to představovala jako Hurvínek válku. Všechno bylo jinak. Ruprecht, Rup, Rupík, Rupínek…, jak jsem si ho nakonec pojmenovala, zrzaveček kocourek, mě postupem doby naučil vše, co bych o kočkách měla zhruba vědět, i když jeho samotného to stálo mnoho úsilí a trpělivosti se mnou.
Když se ohlédnu a vidím, co všechno jsem mu tropila, hluboce se zastydím nad tím, že jsem si o sobě do té doby myslela jaký dobrý člověk jsem byla. Nervozita, nejistota samo o sobě zvykání si na novou bytost, se kterou nemám společný jazyk, vlastní pýcha, zahleděnost do sebe, na své problémy, a i sobectví člověka jako takového mě vzaly spoustu hodin, dní, ba i měsíců, které jsem mohla užívat s Rupíčkem.
Když pak náhle začal po třech letech vážně stonat a diagnóza nebyla příznivá, ba mu byla prorokována smrt, teprve jsem si uvědomila celou pravdu a začala se kát, prosit, konat, vymýšlet, jak obelstít tu zubatou. Věřte či ne, ale povedlo se a já zčásti zmoudřela. Vše, co jsem ze sebe pro lásku zrzavýho Rupíka vydala, se mi pak vracelo ve všech směrech.
A i když mi po čtyřech letech Rupík při operaci zhoubného nádoru zemřel a já ho jako svého kamaráda a rodinného příslušníka pořád viděla kolem sebe, zanechalo to ve mně nesmazatelné stopy. Stopy sametové tlapky, kterou mi Rupík položil na ruku, aby dal najevo své souznění se mnou, stopy dotyku studeného čumáčku s mým nosanem dávající najevo, že jsem jeho „milášek“, stopy pohlazení tvářičkou o mou tvář – i když jsem si tě už stokrát označil, znova stvrzuji své přátelství, stopy přitulení se hebkým kožíškem, které mohlo znamenat cokoli, ale také snímalo napětí a stres z mého těla a duše …
I musela jsem přijmout skutečnost, že můj velký malý kamarád odešel, ale protože mě také naučil promlouvat s Bohem, věděla jsem, že až přijde ta chvíle, přijde i nový kamarád.
Věřte nebo nevěřte, stalo se to opět 17. září jen o 8 let později – a stejně jako u Rupíka tu hrála roli VŠE. Na jejím parkovišti našla moje kamarádka a bývalá kolegyně Lenka dvě zubožená koťata. Zubožená je slabé slovo. Byla v posledním tažení, pár hodin a konec. Lenka, razantní to dáma a velká zachránkyně zvířat, se pustila do boje. A tak u mne zazvonil telefon a bylo zase o starost … a radost … postaráno. Musím říci, že mi to dalo hodně práce, odříkání a péče než jsem je z toho dostala, ale STOPY mi pomohly rozpomenout se na své chyby u kocourka Rupíka a o to více jsem zvládala překonat starosti o tyhle dva malé ubožáčky. Dnes po čtyřech letech jsou to nádherní kočičáci – kocourek Samuel a kočička Márinka. A přibyly další kožíšci, ale to si fakt nechám pro příště, abyste zase přišli na naši stránku…
Motto: Láska je schopnost myslet na toho druhého. Evald Schorm
S úctou a láskou
Markéta Holečková
|
