Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouří léto II
12. srpna 2006, Jana Petrželková
Z kocourů se stávají zdatní chataři a pomocníci. Plela jsem naše celé dva záhonky a usilovně přemítala, co je plevel a co kytka, kocouři odborně dohlíželi. Po zralé úvaze jsem všechny větší rostlinky vytrhala a nechala tam jen těch pár slabých neduživých a zakrslých nitek s vědomím, že nic neroste tak rychle jako plevel a že jsem to tudíž udělala dobře. Uložila jsem lopatku do košíku a chtěla odejít. „Počkej, tady jsi to odbyla“ zabručel Matěj a za vydatné pomoci Čáry rozhrabal a vytrhal těch pár ubohých zárodků kytek. „Jéžišmarjá, vy jste mi pomocníci“ vzala jsem jméno boží nadarmo a snažila se zachránit co se dalo. „Viď, přitulil se Čára. „A nemusíš děkovat, my ti rádi pomůžeme“. No opravdu, neděkovala jsem. Vyrvala jsem jim z drápků co se zdálo ještě k zachránění a znova to zasadila a pak s pocitem marnosti došla pro konev s vodou abych těm kytkám dala aspoň šanci. „Hurá hurá, budeme se vodotryskovat, to po práci přijde vhod“ mňoukali radostně kocouři a probíhali dokola pod proudem vody. Schválně jsem kropila co nejpomaleji, aby nám voda dlouho vydržela a abych jim ty kožichy opravdu trochu namočila a smála jsem se: „Kluci, nebyla vaše babička ondatra nebo dědeček bobr?“ „Ty jsi ale hloupá“ usadil mě Matěj, „my jsme sice taky savci, ale jinak jsme úplně jiný!“ „Hele, Matěji, nevytahuj se, já už jsem ze školy strašně moc let a tak si kmeny, třídy, řády a podřády dávno pletu, ale přesně vím, že vy dva umíte být občas taky neřádi. A že máte něco společného s vodou, je neoddiskutovatelné“, usadila jsem zas já jeho. A taky to je pravda, protože třeba milujou déšť a s chutí v něm lítají venku a nebojí se ani bouřky a taky se s námi chodí koupat, i když ne tak úplně doslova. K vodě, teda do Berounky, to máme z chaty asi
tak 5 minut cesty, i když s kocourama tak 15 – neustále je něco zajímá a zdržují. Ale není kam spěchat a tak vždycky jdeme už popsaným husím pochodem nejprve krajem lesa kolem naší zahrady, stočíme se na cestu, pak sejdeme po schodech ze skály kolem které tekla před regulací
Berounka a už je před námi až k řece široká veliká louka plná kobylek a cvrčků a hrabošů a všeho co evidentně zajímá všechny řádné kocoury a také polních žampionů, což zase zajímá nás. Před loukou je ještě malý potůček s lávkou. Kocouři poskakují po louce v trávě
úplně stejně jako to dělávala pejsková Linda – chvíli z nich nevidíme nic, pak zas ocásky a potom zase hlavičky a občas vyskakují celí kocouři jak na trampolíně a pak zas se honí v šíleném letu – a přitom si nás pořád hlídají, pořád jsou na dohled a na dovolání, jsou to zkrátka fakt hodní kluci. U řeky se kocouři posadí na kameny a koukají, jak lezeme do vody. Tváří se přitom důležitě – možná mají pocit, že jsou plavčíci a kdybychom se náhodou začali topit, že by nás zachránili. Přitom čekají, až se mělká teplá voda u kraje zase usadí a znova se objeví malé rybičky, které jsme před tím vyrušili. Pak ztratí o všechno ostatní zájem a hrabou packama do vody a snaží se ten rybí potěr ulovit, samozřejmě zbytečně. Občas to některý z nich přežene a do vody spadne, ale nevadí to – jsou tam velké ploché kameny a kocourům je tam vody pod břicho a oni vypadají,že se jim to snad i líbí a možná to dělají schválně. Snažíme se tuhle radost a volnost kocourům dopřát, ale pro mě je to vždycky hodina děsu. Oddychnu si pokaždé až když zase všichni v pořádku dojdeme zpátky do chaty. I když teď není okolí Berounky nijak v kurzu a téměř každý má u chaty bazén nebo nepovažuje Berounku za koupáníschopnou, takže se chodíme z 99% koupat a procházet sami, stejně vždycky trnu, aby kocoury něco nevylekalo – aby někdo nešel nebo nejel na kole, aby neběžel pes, aby nejelo podél vody auto a při sebemenším náznaku nebezpečí bereme kluky, k jejich velké nelibosti, do náruče. A tuhle ani to nestačilo a Čára se ztratil. Už jsme se vraceli z koupání domů a v dálce jsem zahlédla tři kluky na kolech. Nevěděli jsem sice kam pojedou, ale přivolali jsme kocoury a drapli je. Kluci zahnuli na stejnou cestičku, po které jsme šli i my. Asi jich bylo na Čáru moc nebo moc halekali, ale když se téměř v naší úrovni zastavili, protože jednomu z nich se protrhla taška s nákupem, neponechal Čára nic náhodě a rozhodl se o svoji bezpečnost postarat sám. Začal se strašně mlít a vyvinul téměř neuvěřitelnou sílu, nedbal že mám na sobě jen plavky a použil výjimečně i drápy, zkrátka vysmekl se mi a začal upalovat rychlostí blesku po cestičce pryč. „Běží směrem k domovu“ oddechli jsme si a doufali, že je všechno v pořádku, protože cestu znal dobře. Čára ale zazmatkoval a když přeběhl lávku přes potok, zahnul doleva, namísto doprava. „Čáro, doprava“ volali jsme na něj, jenže kam se stranama na kocoura, vběhl do vysoké trávy a nebyl. Došli jsem na místo jeho zmizení a volali jsme a hledali asi půl hodiny. Čára nikde a já šílela. „Kdo furt říkal dopřej kocourům trochu volnosti, kdo nechtěl abych je zavírala v chatě?“ vyčítala jsem Jirkovi. „Teď je kocour kdoví kde, ztratil se a má z toho trauma a já taky, kde ho tady chceš hledat? Jakmile se najde, balíme a jedeme do Prahy, radši kocoura doma zavřenýho než ztracenýho“ pokračovala jsem v lamentaci a děkovala bohu, že má aspoň Čára na krku oboječek s telefonními čísly a že ta čísla snad případný nálezce použije. „Nešil prosím tě“ uklidňoval mě Jirka, „kocour není blbej, zná to tady a už je dávno doma“ a tak jsme tedy šli domů. Čára ale na chatě nebyl. Jirka vzal mobil: „Jdu ho hledat, kdyby se vrátil, tak mi zavolej“ a odešel zase pryč. Za 5 minut volal sám: „Nesu ho“. Začala jsem radostí poskakovat po chatě a Matějíček na mě jen udiveně koukal. Za chvilinku se už pak konal návrat ztraceného syna a následovalo chování a ňuňánkování a podobné nesmysly a došlo i na kočičí tyčinky a bonbony,
aby ten chudáček ztracený překonal stres…Matějíček samozřejmě dostal všechny dobroty také, ale koukal na Čárykluka s despektem. „To je nějakýho povyku kvůli hodině ztracení. Jak se tady vůbec ten moula mohl ztratit?“ „Ty mlč a moulu si nech už úplně, kdo se vloni ztratil a nebyl pomalu čtvrt roku, he?“ uhodila jsem na něj a Matěj to uznal a byl rád, že je brácha zase zpátky. A Jirka pak vyprávěl, jak Čáru našel kousek od domova. Neviděl ho, ale cestou ho potichu volal a Čára se mu ozval z křoví, prý neuvěřitelně žalostným mňoukáním a pak k němu sám přiběhl a ochotně se nechal odnést domů. Asi by byl došel i sám, měl to domů už jen pár kroků, ale asi ho přece jen potěšilo, že jsme ho hledali. „Tys mi dal“ chovala jsem kocoura jak mimino, „víš jak jsem se o tebe bála? A utíkal jsi zbytečně, snad si nemyslíš, že bych dovolila těm klukům, aby vám něco udělali? Navíc oni vám nechtěli ublížit, měli prostě jen nehodu, možná ani nevěděli, že vás neseme“. A Čárýček se mě držel všema čtyřma kolem ruky a mňoukal „A jak já jsem rád, že jsem zase zpátky u vás a u Matěje. Víš co jsem všechno na ulici jako ztracený kotě zkusil? Nějak na to nemůžu zapomenout. Jsem moc rád, že jste si mě z útulku vzali, víš?“ A tak zas bylo všechno v nejlepším pořádku.Ale když už byla řeč o řádech a podřádech: musím se podívat, jak by se latinsky řeklo kocour lesní a kocour zahradní a pak to někde (nevím kde) navrhnout jako nový druh či poddruh. Čára je typický představitel kocoura zahradního. Polehává po zahradě, nejčastěji pod rybízem Leze po jabloni, po švestce a po třešni, očuchává rajčata a chodí si lehat do kytek. Jemně ožírá zralé jahody. Pozorovatelnu si vytvořil ze zahradního stolu a vyhřívat se chodí na studnu. Je většinu času poblíž domu a když se něco šustne, prchá na verandu.
 |
 |
 |
A pak se šel Matěj teda courat do lesa, aby dokázal že je opravdu kocour lesní a Čárýček si lehl na schody a spal. K večeru jsem se chtěla jít znova koupat a kocouři se začali chystat, že půjdou také. „Kdepak, kluci, už nikam, dneska už bylo dobrodružství dost. Mě to na jeden den stačilo a kromě toho se chci pořádně vykoupat, bez vašeho věčného hlídání“ krotila jsem jejich nadšení. Kocouři na sebe koukli. „Tak jo, já teda půjdu za svým kamarádem“ řekl Čára a vydal se k jedné z chat, kde mají čtyřměsíčního černobílého kocourka, se kterým si přátelský Čára moc rád hraje. „A já půjdu pozlobit Čerta“ rozveselil se Matěj a odběhl také. „Zas hodinu ať jste doma“ volala jsem za nima a bylo mi jasné, že přijdou, protože za hodinu už byl čas na jejich večeři. A pak jsme pomalu a v klidu scházeli sami s Jirkou k vodě a z dálky slyšeli štěkot Čerta. Á, Matěj už ho našel, usmáli jsme se na sebe a byli rádi, že je všechno jako obvykle.
 |
 |
 |