Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouří léto
29. července 2006, Jana Petrželková
Fakt nevím, proč se říká „chodí za ním jako pejsek“. Proč se neříká „chodí za ním jako kocour“. Ledaže by ti moji dva kluci kočičí byli vychovávaní spíš jako pejsci než jako kocouři a ještě navíc jsou určitě extrémně zvědaví. Ať se hnu kam se hnu, chodí za mnou jako dva ocásci, u všeho musí být, všeho se musí zúčastnit a do všeho zasahovat. Jenomže zatímco naše pejsková Linda poslechla, když jsem jí řekla „nesmíš“, tak tihle kluci neslyší na nic, pokud nechtějí. Nic se nemuselo stát, kdybych si nebyla usmyslela, že nutně potřebuji rozsadit kapradí, protože tady je ho moc a támhle vůbec žádné a přitom by se tam tak šiklo…No a když si já usmyslím něco podobného, nesnese to odklad a tak za chvíli vyšel z naší zahrady do lesa podivný průvod:
vepředu já s kbelíkem na hrabanku, za mnou Jirka s lopatkou, za Jirkou Matěj s ocáskem zdviženým a za Matějem uzavíral řadu Čárlíček s očima vyvalenýma, zvědavý kam se jde. My už jsme si na podobná procesí zvykli, chodíme tak do lesa pro dříví, pro vodu k pumpě, vynášíme tak
odpad do kontejneru, chodíme se koupat do Berounky nebo na louku na procházku, ale když nás tak prvně viděl soused, nejenže se smál až nemohl, ale ještě zavolal ženu, aby se také podívala. Naše cesta za dobrodružstvím ale tentokrát skončila nezvykle brzy, protože hrabanka byla 150 metrů od zahrady a když kocouři viděli, že se nic zábavného neděje, že jen nabíráme do kýblu trochu zetlelého listí a starého jehličí, začali se bavit po svém, ani jsme o nich nevěděli. „Hotovo, jdeme domů“ oznámili jsme po chvíli, ale do průvodu se zařadil jen Čára. „Kde máš bráchu?“ pronesla jsem už tradiční větu. „Mňau“ řekl nedbale Charlie. „Mňau miau“ ozvalo se kdesi nad námi. Otočili jsme se a co neviděli: na jednom mladém, náletovém, snad buku či co podle kmene, protože koruna byla někde v nedohlednu, trčel ve výši cca 6 metrů Matěj. Tedy přesněji on ani moc netrčel, prostě objímal kmen stromu, který až k neuvěření vypadal jak tyč, po které se šplhá v tělocvičnách. „Co tam vyvádíš ty sokole?“ oslovila jsem cvičence a bleskla mi hlavou vzpomínka na vyprávění paní Beranové o sundávání koček ze stromů a přemýšlela jsem, kam asi tak můžou dosáhnout naše štafle o šesti stupních a jak je o tohle párátko asi tak opřeme. Naštěstí Matěj asi nečetl poznatek pana „krmiče“ o tom že se kočky stydí slézat dolů pozadu, takže na nás jen zeshora kouknoul a v klidu slezl, byť pozadu. „Teď já, teď zas já“ mňoukal Čára a hrnul se na strom zas on, „my si tu budeme, Jano, ještě chvíli tělocvičit, jo? A příště pak půjdeme na slet “ uplatnil svoje poznatky z televize. Pomyslela jsem si něco o tom, že si stejně nedají pokoj dřív, dokud si nenatlučou hornu, ubezpečila jsem oba chlapečky že já je pak odnikud sundávat ani ošetřovat nebudu a vrátili jsme se s Jirkou domů, rozsadit to kapradí. Asi za hodinu se ozval z kraje lesa, ze směru kde jsme ty kluky kocouří nechali , strašlivý štěkot. „To je Matějova práce, bezesporu“ usoudili jsme a postavili se na kus verandy zvaný pozorovatelna, abychom měli lepší výhled. A skutečně: za moment proběhl otevřenými vrátky z lesa Čára, proběhl rododendronem, dvěma skoky byl na schodech, dalším skokem na verandě a dalšími třemi spolu s umně vybranou kličkou proběhl kuchyní a pokojem až pod postel. Kousek za Čárou běžel neznámý žlutý pes střední velikosti a těsně za jeho ocasem se držel Matěj. Honem jsem přirazila dveře z verandy do chaty, aby se mi celé to klubko nervalo uvnitř, jenže pes ztratil před rododendronem orientaci, zabočil k třešni a tam už ho dostihl Matěj. Skočil mu na záda a zakousl se mu někam mezi krk a uši. Psovo nadšené vítězné štěkání se změnilo v zoufalé vytí. To už jsme sbíhali z verandy, abychom Matěje odtrhli a zabránili tak vraždění neviňátek, jenže události měly rychlejší spád. Pejsek ještě oběhl jabloň a stačil zdupat rudbekie a pak vletěl i s Matějem na zádech pod zahradní stůl – možná doufal, že společně budou vyšší než „tunel“ a že se Matěj bude muset pustit. No, nebyli. Matěj spadl, až když se pes převalil na záda. Chudák pejsek na nic nečekal a vystřelil ze zahrady jak šipka. Matěj také na nic nečekal a vystřelil za ním a jen jsme viděli, jak ho žene před sebou po cestičce směrem do kopce, na Vráž a k Černošicím a kde právě asi tak jsou, jsme odhadovali jen podle štěkotu. Když Matěj dohnal
psa až na hranice svého teritoria, vrátil se domů. Tvářil se nadmíru spokojeně a očekával ovace. Posadila jsem kocoura před sebe : „Musíš to Matěji dělat?“ domlouvala jsem mu namísto chvály. „Víš jak to toho pejska bolelo a jak byl vyděšený? A kromě toho, budeš si tak dlouho zbytečně zahrávat a vytahovat se, až jednou narazíš, přeceníš se, sláva ti stoupne do hlavy a to se pak nebudeš stačit divit!“ varovala jsem ho ještě. Kocour se jal odmlouvat : „Já se nijak nevytahuju, to není žádná pravda, ten ošklivý pes se vytahoval na bráchu a přitom Čára se psů bojí, musel jsem ho bránit a kromě toho, ať mi neleze na moje území“. „Jsi zlatíčko že jsi bránil Čáru. Ale tvoje území je na naší zahradě, jasný? Ostatní není naše, pamatuj si to“ vyjasňovala jsem situaci a na Matějovi bylo vidět jak si o tom myslí svoje a jak je moje řeč zbytečná, jenže v tom do debaty vstoupil Čára, který mezitím opustil bezpečné místo pod postelí. „Díky brácho“ mňouknul tiše a začal Máťovi olizovat hlavu a uši. „Pro tebe kámo vždycky“ odmňouknul Matějíček a nastavil k olizování ještě krk. Večer jsem volala kluky k večeři a bylo mi to divné, protože obvykle už tak 5-10 minut před krmením se potloukají kolem misek, mají prostě hodiny v hlavě. „Čáro, Matěji, klucííí, večeřééé“ volala jsem a sousedi si šli pustit zprávy, protože věděli, že je pintlich půl osmé. Kluci ale k večeři neběželi, viděla jsem je, jak se něčím zabývají u kůlny a tak jsem se tam šla podívat. „Co to tu máte, pacholci?“ oslovila jsem je důvěrně. Čára chytil myš! Pokud vím, bylo to poprvé co se mu to podařilo a teď na to byl náležitě hrdý a také si to náležitě užíval. Prováděl s ní odvěký kočičí rituál, tancoval s ní, vyhazoval ji do výšky a znovu ji lovil, chytal ji do tlapek a převaloval se s ní na záda, postrkoval ji tlapkou a pak jí zase v tlamičce kousek poponesl a byl šťastný jak blecha, jak celé hejno blech, byl to zkrátka v tu chvíli nejšťastnější kocourek po sluncem. Nebyla jsem smrtí myšky nijak nadšená, ale Čára vlastně udělal jen to, co mu velel pud – jak ho kárat? A tak s ohledem na jeho nevídané štěstí jsem mu tu myš nechala. Matěj seděl a sledoval Čárlího, občas za ním popoběhl. „Půjč mi tu myš taky na chvíli“ žadonil. „Nepůjčím, teď si s ní hraju já a je moje“ odmítl prosbu Čára. „Ale já jsem ti odpoledne zachránil život, zahnal jsem toho ošklivého psa!“ zkusil to jinak Matěj. Čára se zarazil. To byla pravda, to by nějakou vděčnost chtělo. Ale pak si to rozmyslel „Jenže já jsem ti poděkoval a ty když jsi měl myš, taks mi jí taky nikdy nepůjčil“ chtěl uzavřít debatu a hrát si zase dál. „Tak nepůjčíš?“ zavrčel Matěj. „Nepůjčím“ kontroval Čára a už se oba kocouři začali obcházet a pozorovat a vzápětí se pustili do rvačky.
 |
 |
 |
takovou urážku si Čára nemohl nechat líbit. „Kluci dost“ zasáhl Jirka, šel a nabral ptáka na lopatu a odnesl ho na kompost. „Jo a Čárovi myš necháte a mně drozda berete“ nasupil se Matěj, „to je pěkná nespravedlnost, to je hned vidět, kdo je váš dadánek“ a vypadal, že začne natahovat moldánky. „Neboj, žádná nespravedlnost, žádný dadánek, žádné nadržování“ uklidňoval ho Jirka a nabral na lopatu i tu myš a také ji odnesl. Kocouři ťapali za ním ke kompostu a zoufale pozorovali, jak ty jejich poklady zahrabává tak hluboko, aby se k nim už nedostali. Rázem bylo po bitvě, rázem bylo po nepřátelství, z kocourů se stali spojenci. „Počkejte, taky vás připravím o zábavu, přes noc rozkousám a roztrhám všechny knížky“ sliboval Matěj. „A já vám překoušu šňůry od počítače“ napadlo Čárýčka. „A já ještě vyluštím všechny křížovky“ kasal se Matěj. "A já zas rozpárám Janě pletení“ napadlo toho druhého kocourka a pak si oba vymýšleli další strašlivé pomsty. „Nechte toho, klučíčci“ mírnila jsem je. „Je čas se pochovat a jít domů“. A tak mi oba kluci skočili do náruče – Čára zleva, Matěj zprava a šli jsme. Bylo totiž 9 večer a to je jejich policejní hodina, žádné courání přes noc netrpím.