Příběhy a fotografie kočiček z depozit
ZRZEK
22. července 2006, Eva Beranová
ZRZEK
aneb Sedmá tableta pro Martina obalená sýrem Primátor
Večer se mi Zrzek pohodlně usadil na klíně, protože bude řeč jedině o něm. Poslouchejte ………… Začátkem prosince bylo psí počasí. Vracela jsem se z města. Od autobusového nádraží směrem k našim popelnicím přeběhlo rezavé kotě. Červené auto naštěstí přibrzdilo. Jeli v něm hodní lidé. Kotě poskočilo a už se natahovalo k popelnicím.
„Ahoj,“ řekla jsem, „kdo jsi?“
„Jsem Zrzek,“ odpovědělo kotě a skočilo na popelnici. „Otevři mi to, mám hlad!“ poručilo netrpělivě.
„Zrzku, jsi hladový, špinavý, pojď k nám, najíš se, ohřeješ … a možná si vzpomeneš, čí jsi.“
„Ničí,“ posmutněl. „Byl jsem jedné holčičky, přivezla si mě z prázdnin. Líbil jsem se, protože můj pradědeček byl perský kocour a já byl pěkně huňatý. Když jsem trochu vyrostl, už mě nechtěla, tak mě vyhodili na ulici …“
„Kdy?“
„V říjnu …“ Najednou z něj byl prochladlý uzlíček slepených zrzavých chlupů. Pod bříškem měl chlupy šedé. Nechal se odnést v náručí.
Dostal mlíčko, pajšlík s nudlemi. Pak nastalo koupání, sušení, česání. Zabalený do starého ručníku, uložený v krabici za kamny se zdál docela spokojený. Když uschl, podivila jsem se, že není pod bříškem šedý, ale krásně bílý.
Tak jsme našli Zrzka ………
………Končím své dnešní povídání. Nechte si zdát o plných miskách Kitekatu! Dobrou noc, dobrou předoucí noc s vůní teplého mlíčka!
„Mňau, mňau, mňau, mňau, kvík!“ odpověděli mi postupně. Kvík patřilo Čmeldovi, neuměl ještě dobře mluvit.
ČMELDA
aneb poslední Osmá tableta pro Martina obalená sýrem Maratonec
Čmeláčku, dnešní večer povídám o tobě. Sedni si mi na koleno, neruš kvíkáním a všichni tiše poslouchejte ……… Opuštěná mourovatá kočka Běta dlouho vybírala, kam si schová koťata. Nakonec si vyhlédla tichou půdu jednoho starého domu na náměstí.
Začátkem dubna se v rohu půdy na kupě hadrů ve staré bedně objevila čtyři koťátka. Nejdříve byla maličká a slepá jako myšky. Za měsíc se batolily po půdě čtyři huňaté kuličky. Dvě hnědorezavé a dvě bělošedé. Už je bylo i slyšet, proto je brzy objevili lidé z domu.
Běta odvykla lidem, měla s nimi špatné zkušenosti. Zmizela za trámem jako duch. Z úkrytu sledovala, co bude dál. Cítila hroznou úzkost. Lidé z domu se tam chodili dívat a jejich nápady nebyly zrovna nejlepší. Některé nápady byly kruté. Běta tiše plakala za trámem.
Přišla stará paní a přinesla koťatům misku mléka. „Budeme jim hledat nový domov,“ rozhodla. Lidé z domu ochotně přenechali starosti s koťaty na staré paní.
Běta přestala plakat. Chodila své děti tajně krmit, hřála je, čistila, stará paní denně nosila misku mléka. Za pár týdnů běhala koťata po půdě jako čertíci. Jednoho dne je lidé pochytali. I mně jedno koťátko přinesli. Krčilo se na dně špinavé nákupní tašky, celé zpocené a uslintané. Otevíralo tlamičku naprázdno, jak marným křikem v tašce ochraptělo.
Vyndala jsem ho v předsíni z tašky a postavila na ledničku. Než jsem se ohlédla, spadlo dolů. Nebylo to nejlepší seznamování.
Jeho barva připomínala tmavý lesní med. Bylo zvláštně vybarvené. Předvládala medová barva a sem tam černozrzavý nádech. Připomínalo mi současně čmeláka a mládě lesní kuny.
„Vítej u nás, Čmeláčku,“ pokřtila jsem ho při uvítání.
„Kvík,“ odpověděl. Ale nejlepší přivítání byl přece jenom kousek vařených kuřecích jater a talířek mléka.
Tak jsme našli Čmeláčka ………
Čmeláček, zkráceně Čmelda, se slastně protahoval, nastavoval bříško k podrbání a byl tak malý, že nechápal, o čem se povídalo. A bylo to asi dobře …
Jinak vládla nálada trochu slavnostní. Martin spolkl poslední tabletu. Na oslavu jsme načali mléko z krabice a podával se Kitekat z konzervy.
Kočičky se zdvořile divily, že nechci talířek Kitekatu, ale v duchu se radovaly, že zbude pro ně víc.
CO BYLO DÁL
Martin se úplně uzdravil. Už mu nemusím každý večer vypravovat, aby mu lépe chutnala tableta obalená sýrem. Teď budu vypravovat jedině vám …….
Než jsme se nadáli, přišlo léto. Martin lehával na sluníčku, byl dokonce milý na ostatní a dny plynuly s kočičí leností. Jen Lucka byla jaksi neklidná. V noci sedávala na okně a dychtivě naslouchala všem nočním zvukům. Cítili jsme, že Lucka potřebuje větší volnost. A protože jsem měli Lucku moc a moc rádi, našli jsme jí domeček na kraji města.
LUCKA SE STĚHUJE
„Odcházím,“ řekla Lucie takhle jednou v srpnu ráno.
„Kam?“ zeptal se líně Martin. „Slíbili mi bydlení v domku za pilou. Byla jsem se tam podívat, je tam víc místa. Vyjdu z chalupy, přede mnou dvůr, zahrada, sad. Co tady? Jídlo pořád stejné a už si tu šlapeme po hlavách.“ Lucka se přitom významně podívala na všechny tři nalezence.
„Pché!“ udělala Světlanka. Čmelda žižlal tkaničku od bot a Zrzek dělal, že neslyší.
„Tam si pořídím koťátka,“ pokračovala Lucka. Chodila po bytě a skládala si věci do uzlíčku.
„Teto Lůco, co si všechno bereš?“ zajímala se Světlanka a poskakovala za ní.
„Beru si věci, které mi na pile nedají. Patery korále a kočičí bály. Tam se prý scházení kocouři z celého okolí. I přespolní. Mají dokonce kocouří kapelu a jak krásně zpívají!“ Světlanka mňoukala nadšením.
„Nesmím zapomenout vyšívaný polštářek, malovaný talířek, mističku…“ pokračovala trochu nervózně Lucka.
„Této Lůco, nech mi něco na památku,“ škemrala Světlanka.
Lucka zaváhala. Všechno, co má v uzlíčku, to může mít Světlana od člověků také svoje. Jen kdyby se trochu snažila a starala! Je moc lehkomyslná.
Nakonec se u ní přece ozvala lítost. Žila tu přece jenom dlouho, každý koutek bytu jí něco připomíná. Tady spadla jako malá do vany a sušila se u teplometu, tady se vyhřívala s Martinem u kamen, na tomhle křesle spávala …Podala Švětlance jedny korále. Ostatně, má ještě čtvery.
Přišlo loučení.
Člověková ji objala a obě začaly plakat. Inu, ženské! Člověk jí bodře poplácal po zádech, Martin, Zrzek, Světlana i Čmelda jí dali pusu na nos.
„Lucinko, nastup, taxi je tady!“ Člověková otevřela pohodlnou kočičí přenosku, Lucie s ranečkem nastoupila a člověk z pily jí nesl, jako kdysi nosili egyptské královny v nosítkách ….
Sbohem, Lucinko, buď šťastná. Snad budeš mít i koťátka …