Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Toníček a Anička
8. července 2006, Renáta Rečičárová
Karviná, 14.11.2004
Zdravíme Vás z Karviné a posíláme pár fotek Toníčka a Aničky. Mají se k světu a jsou v pořádku. Myslím, že jsme jejich výchovu zvládli a jsou z nich dobří společníci. Toníček je velký mazel a Anička taky, ale jenom když má na nás náladu. Jsou to moc šikovné kočky. Anička si umí sama otevřít dveře – skočí na kliku a je to. A Toníček je tak hravý, že někdy chce, abychom mu házeli hračku jako aporteček a on nám ji nosí! Toníček má tendenci pořád napodobovat lidi, hlavně při jídle, kdy se snaží stejně jako my, když napichujeme maso na vidličku, tak on si napíchne drápkem kousek masa a rovnou ho sní z tlapky. Andulka je někdy paní domu a všechny komanduje – hlavně po ránu, když dám někdy dřív jídlo svým dětem, tak se posadí na stůl, upřeně na mě kouká a hlasitě mňaučí, takže si mě vycepovala tak, že nejdřív dávám jídlo kočkám a pak dětem a všichni se v klidu nají. Oba dva podstoupili kastraci u velice šikovného doktora. Oba jsou po ní v pořádku a jizvičky se tak zahojily, že už nic není poznat. Toníčka jsme nechali kastrovat až když mu bylo něco přes rok – dřív by to bylo riskantní, přestože už dospíval a dělal značky. Než došlo ke kastraci, všimli jsme si, že má Andulka větší bříško. Nevěřili jsme, že by mohla čekat koťátka, protože to vypadalo, že Toníčka od sebe odhání. Nicméně opak byl pravdou a náš veterinář potvrdil, že Anička bude mít koťátka. 29.6.04 se Andulce
narodily čtyři zdraví kocourci. Tři se nám podařilo rozdat do dobrých rodin a jeden kocourek podobný na Aničku nám zbyl. Jmenuje se Pavlíček a tak máme kočičky tři. Nepouštíme je ani ven, jenom na balkón, protože jsem to párkrát zkusila, ale nechtěli být evidentně venku a brečeli, že chtějí jít domů – doma se cítí nejjistěji. To je asi tak vše o Aničce a Toníčkovi.Mějte se hezky
Renáta Rečičárová s rodinou