Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Příběh malé černé Mikešky.
 8. července 2006, autor Jana Rakušanová


Jednoho večera v únoru 2002, kdy byla ještě zima se silnými mrazy, jsme šly se sestrou domů a zahlédly jsme malou černobílou kočičku, jak z ulice zaběhla do přístupného dvorku (v Praze na Žižkově). Zvědavě jsme se šly podívat kam běží…. a našly jsme 6 kočiček, ať už na zídce dole nebo na asi 3 m vysoké zídce zahrady vedlejšího domu i na větvi stromku.
Misky žádné, jen cosi z lidského jídla v papíru. V té době jsme doma již měly kočku Míšu, osvojenou z depozitu. Utíkaly jsme domů "ukradly" jí konzervu, sucháče a hybaj zpět ke kočkám. Psalo se datum 10.2.2002 a tím dnem jsme adoptovaly 6, někdy i 7 kočičích krčků ke stravě. Přesto, že dvorek je zadním východem pro 4 domy, s cca 20 byty v každém, chodil je krmit jen jeden starý pán, nasypal číčám suché krmivo.
Bylo to sice jako když pocukruje, ale alespoň měl snahu i radost, že se tam pod jeho oknem scházejí. Nesoutěžila jsme s ním, jen jsem tam dávala jídla více, z konzerv, suché a hlavně vodu. V té době jsem pracovala blízko, tak jsem se po ránu stavila nejdřív u koček s jídlem a pitím. Někdy se někdo slitoval a hodil kočenkám kosti od kotlet, někdy jsem na zídce objevila nakrájený starý sulc a po Silvestrovském veselí i víko od krabice, plné chlebíčků. No měly se zkrátka moc dobře. Postupně jsme si s kočkami na sebe zvykaly, ta malá černobílá se nechala hladit hned, jakoby byla již u někoho doma. Časem jsem se dozvěděla, že boudičku na které sedávají, když čekají na jídlo, udělal mladík z protějšího domu. Sice v ní nikdy nebydlely, ale byla výborným odrazovým můstkem na strom a horní zídku. Mistrnými skoky přes ní vyskočily, šup nahoru na zahradu a pak do zahrad vilek nebo kam? V dubnu proběhla odchytová akce MÚ. Asi po 3 dnech se zpět po kastraci vrátila ta malá černobílá kočička a skoro stejně zbarvený o něco starší kocourek. Mezitím k jídlu přišly jen dvě velmi plaché mourinky, které byly vykastrované již dříve a drobná želvovinová kočka, o které jsme se postupně dozvěděly, že je matkou i dalších kočenek v místě a že je nepolapitelná. S ní přišel i maličký černý kocourek a nudlí u nosu, se srostlým víčkem, ale s velkou odvahou.
Přistihla jsem ho jednou s kapřím ocasem u tlamičky, snažil se z něj dostat alespoň něco k jídlu, tak s ním statečně zápasil. Nejdříve byl moc plachý a nepřišel blíž, ale nudle u nosu se nezmenšovala, tak jsem ho jednoho dne vyhmátly v otvoru domu, blízko země. Naše depozitní „teta“ ho přijala k sobě na léčení. Má více místa, zkušeností i klec na jeho oddělení od ostatních koček, které má doma. Dostal vše co potřeboval a asi za dva měsíce jsme si ho vyzvedly a stal se společníkem naší mourinky Míšenky, která byla do té doby skoro dva roky jedináčkem. Byl tak vstřícný, že ho přijala, líhali spolu v pelíšku, jedli spolu. O něm bude jiný příběh. Toto černé štěstíčko odešlo do Kočičího nebe dne 12.3.2003. Bylo to moc smutné i dramatické. Moc a moc jsme ho oplakávaly protože, i když byl u nás "jen" 9 měsíců, tak jsme ho moc milovaly. Míšenka ho hledala v přepravkách, bila nás do lýtek, protože věděla, že byl často odnášen pryč (na veterinu), pak po nocích poplakávala, až srdce usedalo. Naše "teta" poradila, abychom jí přinesly jiného kamaráda a že pro nás jednoho možného už má. Tak se k nám dostal kouřový kříženeček, nejdříve nepochovatelný, odbojný a syčivý, týden schovaný pod skříňkou, avšak nyní mazel a šmudla největší. Na památku strejdy Tima dostal jméno Timothy ml. Teprve nyní se dostáváme k malé černé kočičce, nyní Mikešce.
Protože ve zmíněných domech v roce 2003 probíhala velká rekonstrukce oken a fasád, trvající skoro 5 dlouhých měsíců, přesunuly jsme krmení na večer, kdy dělníci byli již pryč. Tak jsme jednoho březnového večera r.2004, cestou z krmení uviděly malé černé cosi pod auty. Číhalo to na nás a v mrazu poskakovalo, tak jsme tomu bázlivému tvorečku nabídly sucháče na kus novin. O odchycení nemohla být řeč, protože při natažení ruky to malé černé ihned uteklo.
Od té doby jsem každý den chodila s očima na stopkách a zhruba 1-2 týdně se mi podařilo to kočičí dítě uvidět. Pokaždé bylo jinde, tak jsem zkoušela narafičit tu i tam nějaké papání na zídku nebo do dvorka. Koncem dubna, to již bylo teplo, se náhle tahle černá potvůrka objevila u nás na dvorku, kam je volný přístup z ulice i okolních zahrad a hned z několika stran. Nařídila jsem jí ať počká, že jí donesu jídlo a běžela jsem 3 patra bez výtahu schody po dvou. Opravdu počkala. V povzdálí sice cenila krásné malé zoubky a pouštěla na mně hrůzu. Počkala až nastražím jídlo i vodu pod kamennou lavici, která tam vytváří jakousi malou stříšku. Když jsem ustoupila, běžela a hltavě se do toho pustila a od té doby začala k nám na zahradu na jídlo chodit. Vždy mě sledovala z povzdálí, až dám jídlo do „jídelničky“ a pak se teprve přiblížila. Někdy i zasyčela a ukazovala, že má pěkné zoubky. Na pohled byla hezky černá a z dálky se zdálo, že má i čisté oči. Zvykla si chodit na určitou hodinu a potom se začala na zahradě zdržovat i mimo krmení. Proháněla hmyz, lezla po stromech a navštěvovala okolní zahrady.
Velmi pozvolna jsme se k ní mohly přiblížit u jídla a jen letmo jí začít maličko hladit. Zjistily jsme odborným pohledem, že jí u zadních nožiček nic nepřekáží a že je to tudíž holčička. Na podzim začala za námi chodit na ulici, šaškovala u vchodu do domu, ale dovnitř se nalákat nedala. Jakoby byla nervózní, vždy před rukou ucukla a nakonec utekla. Pro její bezpečí jsem ji radši viděla v zahradě, kde jsme jí nainstalovaly dvě zateplené boudičky, ale nebylo to tak jednoduché. Poznala nás po hlase, později jsem okolo domu chodily tiše, ale vždy nás vyhmátla a skočila na ulici. Hladit u jídla na zahradě se jen trochu nechala, to už jsme jí krmily 2x denně. V té době jsem se již znala s paní D. z PSOZ, která byla naší oporou v řešení problémů v naší malé kolonii, ta mi slíbila pomoc s odvozem na kastraci. Během prosince proběhly dva neúspěšné pokusy o odchyt a následné znovuzískávání důvěry, až se jednou večer asi 3 metry od jídelničky objevil ON. Krásný tmavošedý kocour s bílou náprsenkou.
Miluška, jak jsme jí tehdy říkaly i když na to neslyšela, nechala hlazení i jídla a běžela s ním pryč. Potom jsme je spolu ještě několikrát viděly pozdě večer. Na jídlo chodila a nechodila, až v lednu zmizela na celých 18 dnů!!
Už jsme ji s výčitkami, že jsme při odchytu nebyly razantnější a ruka se rozklepala, obrečely. Jídlo jsme tam dávaly dále, kdyby se vrátila. Někdy jsme tam přistihly přespolního jedlíka, tak to nebylo úplně nadarmo. Světe div se, devatenáctý den se jako zázrakem objevila. Tato velmi malá kočička s krátkými nožičkami a....kulatá. Miluška již chodila na jídlo pravidelně, tak jsme musely jednat. Paní z PSOZ přijela a rychle a odborně Milušku odchytila. Odebrali jí vše, včetně malých. Měly jsme moc a moc velké vyčítání za ta nenarozená koťátka, ale při představě, že se narodí další pražští bezdomovci… Mikeško a koťátka nenarozená, ještě jednou moc prosíme za odpuštění.
Po kastraci se Miluška nechala postupně více a více hladit, pak sama skočila na klín a začala se i mazlit. Přesto v ní byl duch svobody, protože, vždy když jsem si myslela, že bych jí mohla vzít do náruče a odnést domů, tak to malé tělíčko vyvinulo nečekanou sílu k vyškubnutí a k úprku pryč. Pak zase znovu získávání důvěry atd atd.
Přestože si užívala krásného léta, když bylo trochu chladnější počasí skočila mi do náruče a vydržela až tři čtvrtě hodiny, jako by se chtěla ohřát. Bylo mi zatěžko jí opouštět čím dál, tím více. Začaly jsme vážně přemýšlet, jak to zařídit na zimu. Měla sice již od zimy minulé dva zateplené pelíšky, ale taková maličká, chtělo by se říci trpasličí kočička.
Jak to udělat, přinést jí domů a připravit jí tak o svobodu, kterou si užívala. Vzít domů do tepla, ale co na to řeknou naši Míša a Timothy ml., to byly úvahy, které nás zaměstnávaly až do odjezdu na dovolenou v září 2005. Krmení na 2 týdny převzala sousedka z domu, domácí plačící kočenky „teta“ na hlídání.
Po návratu mi Miluška hned první den věnovala skoro celou hodinu mazlení a její pohled byl dost vyčítavý. Jakoby říkala “kdes tak dlouho byla, s tou ženskou, co sem dávala jídlo jsem se nemohla pomazlit, když jí neznám“ nebo něco v tom smyslu. Dívala se mi do očí, na bradu mi dávala pacičku. To byl konec září. Ještě v říjnu jsme přemýšlely jak a co se zimou. Miluška se mazlila jako o závod, ale v náručí se k domu zanést nedala. I když…
Kožíšek jí voněl po dřevu a lehce smolou, přemýšlela jsem, kde asi tráví noci, když jí zateplené pelíšky nejsou dost dobré. Přes ulici je truhlář, že by tam? A pak se to stalo. Koncem října nepřišla 9x k jídlu. Nikomu nepřeji ten stres, když skoro všichni odjeli na prodloužený víkend ven a skoro není koho se v okolí zeptat. Po velmi dlouhém víkendu bez Milušky jsem hned ráno natrefila na paní od truhláře. Prý okénko do truhlárny je kvůli kotli stále otevřené a malou černou kočičku neviděli. Prosím ji ať zkusí otevřít dveře a okénka, která byla doposud zavřená, A světe div se! Večer Miluška přišla.
To bylo pondělí 30.10.2005.
Ve středu 2.11. jsme se mazlily, držela jsem jí v náručí, přepravku připravenou mezi dveřmi do domu. Přitiskla jsme jí k sobě těsněji a ve dveřích domu byla nacpána do přepravky a konečně donesena nahoru domů, odkud se už nikdy neztratí!!
Na Milušku neslyší a tak jsme jí začaly říkat Miki (Mikeška po tom kocourkovi od Lady). Lidi má moc ráda a mazlí se. Dobře a ráda papá, až jsme se po dvou měsících obávaly, že praskne. Ale upravilo se to a nepraskla, dokonce se zdá, že jí trochu povyrostly dosud krátké nožičky. Kočky však nemusí a postupně to začala dávat najevo dost razantně – proháněním kocourka Tima. Ten začal méně jíst, zhubl a měl nesmírně ustaraný pohled. Bylo taky znát, že jí chce vypudit. Teprve po dvou měsících zjistil, že to nepůjde, tak zkusil jinou taktiku. Začal lépe jíst a protože jsou oba zvyklí spát lidem v nohou, tak zkusil Mikině lízat hlavičku, ale ta zase nezvyklá na kočičí lásku, ho začala boxovat. Takže, konec spaní a dusot a lítání po bytě, občas kvičení a kdo z koho, všude chlupy. S Míšou se celou dobu ignorovaly a obcházely v bezpečné vzdálenosti.
Dva měsíce to bylo jak na budku. Přes den jsme se obávaly, aby se moc nepraly, tak jsme je oddělovaly. Bylo to velmi jednoduché v 1+1. Jen mít v každé místnosti záchodky, jídlo a vodu. Spolu byly jen večer, pod dohledem lidí. Případné útoky jsme ihned káraly zdviženým prstem, zasyčením nebo krůpějí vody. Voda ovšem Miki nevadí, venku taky mokla, to platí jen na Tima.
Pak jsme dostaly dobrou radu, že je již musíme spojit na celý den, jinak si na sebe nezvyknou nikdy. A tak přesně po dvou měsících, 2.1.2006, jsme je nechaly spolu samotné doma celý den.
Miki se s kocourem se stále honí, po návratu domů nacházíme Timečkovy chlupy na posteli i koberci, takže se perou. V naší přítomnosti taky předvádějí honitbu bytem. S Míšou po sobě až nyní začaly syčet nebo se fackovat, v lepším případě se opět ignorují a obcházejí.
Mazlíme a uklidňujeme ty naše domácí kočenky, aby si nemyslely, že je nemáme dost rády (Miki si pro pomazlení skočí na klín sama a je dost sebevědomá).
Je začátek března a Tim je pohublý a stále ustaraný. Opatřily jsme Bachovy květy připravené přímo pro Miki. Nechá si je dát přímo do tlamičky kapátkem a po nějaké době stačí kapátko ukázat a již běží a nastavuje tu svou malou mordičku. Neskutečně šikovná kočenka, stále nás něčím překvapuje.
Nyní čekáme (ne)trpělivě až se Miki zklidní a nebude si vyskakovat na domácí, až Míša nebude syčet a fackovat se s ní a nebude smutná, až Tim přibere na váze a přestane zvedat pravou pacičku ( je z této situace jaksi nervózní) a nebude se s Miki kousat.
Ale stejně jsme si celou tuhle dlouhou zimu nepřestaly říkat, že je to moc dobře, že jsme jí nakonec vzaly domů a už jí tam nikdy nevrátíme, protože ona ani jednou nešla plakat ke dveřím. Od balkonu, na který se domácí číči občas chtějí podívat, jestli je už jaro nebo ne, se drží v bezpečné vzdálenosti. Jen vyklopeným oknem čichá „čerstvý“ pražský vzduch a to jí stačí, takže to chce z naší strany jen a jen čas a spoustu trpělivosti.




Zpět