První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

25. června 2006, Soňa Jahelková

Tak nejprve musím pro vás, nezasvěcené čtenáře, popsat jak to u nás vypadá.
Bydlím v rodinném domku na vesnici s devíti kočičími miláčky a manželem (pořadí prosím nepřehodit) a tak je jisté, že je u nás pořád veselo. Kočičky jsou kastrovaní domácí mazlíčci a naše zlatíčka a štěstíčka, i když trochu strádají, protože mají pro sebe „jen“ dva pokoje, kuchyň a koupelnu, tedy asi 70m2 . Ven nechodí. Proto jsem chtěla ,aby jim manžel jejich bydlení nějak vylepšil. Pořád jsem o tom přemýšlela a nevěděla jak a kudy na to, aby to těm našim kočičím holčičkám a klukům opravdu vyhovovalo a aby to bylo proveditelné systémem „domácí kutil“.
A pak jsme s manželem v pořadu Animal planets viděli "Kočičí dům" a to byla pro nás ta pravá a správná inspirace. Vysloveně jsem se do toho kočičího domu zamilovala!
Majitelé rodinného domu tam měli vybudovaný kočičí ráj kombinovaný s Matějskou poutí, chyběl snad jen autodrom a ani tím si nejsem jistá. V horních třetinách místností byly vybudované kočičí stezky a chodníčky a prolejzátka a hezky to bylo pospojované, kočičky procházely celým domem.
Naše kočičky sice také měly jakés-takés horní stezky a hojně je používaly, ale to byly jen přirozené plochy - všechny horní desky skříní, kuchyňské. linky, chladničky, stoly, knihovny a naše těla, ale chtěla jsem jim to také průběžně spojit, chtěla jsem pro ně zkrátka něco extra, to je jasné. Pro extra kočky extra chodníčky!
Manžel je tak trochu domácí kutil a tak se nechal mým žadoněním a kočičími zamilovanými pohledy obměkčit a k akci přemluvit a já už v duchu viděla šťastné kočičky a byla jsem šťastná také. Hned pro mě slunce svítilo více, manžel nabyl nebývalého lesku a přitažlivosti a já se vznášela v růžovém obláčku představ.
Jenže růžový obláček štěstí a představ je pořád jen růžový obláček, zatímco realita je poněkud tvrdší a po růžové ani stopa. Jeden šplhací sloup v kuchyni z kobercové roury polepené kovralem a vybavený odpočívadly vyrobil ten můj ochotný kutil již dříve.To byl základ. Potom udělal ještě jeden do pokoje a doplnil ho dole malou skříňkou, která slouží jako pelíšek.

Na půdě rozřezal boky starých skříní,vyrobil dlouhé police a polepil je samolepící tapetou v barvě nábytku. Upevnění podle něj už nebylo složité. Hmoždinky a ozdobné úhelníky ve sladěné barvě se báječně hodily. Ještě upravil konzoly záclon, aby stezka překlenula okna a chodníčky byly nahoře okolo celých místností hotové k mojí i kočičí spokojenosti.

Horší bylo propojení místností. Manžel hrdě slíbil: "Žádný problém, probourám pod stropem průlezy a začistím je dřevěnými lištami.

Začneme z kuchyně, neboj se, prášit se nebude,podržíš mě lux u vrtačky". Vymyšleno to tedy bylo a tak jsme se do toho spojenými silami dali.Rachot vrtačky a řev luxu kočičky odehnal do všech koutů. Některým se to nelíbilo a snažily ten hluk přemňoukat. Manžel i já jsme sledovali příklepový vrták a přehlédli, že u luxu praskl sáček! Červený cihlový prach předvedl co všechno dovede, v mracích kroužil po místnosti a usazoval se na všem, a když říkám na všem, tak opravdu myslím NA VŠEM, pokrýval kuchyň s připraveným obědem a pokoj s prostřeným stolem, pronikal zákeřně do skříní a šuplíků, barvil naše vlasy a některé kočičky se začaly barvou podobat veverkám-zrzkám, vnikal do knihovny, lepil se na okna……Hrůza!!!!
To byl tedy začátek! Když jsme se probrali z mrákot, vše jsme uklidili,snědli skřípavý červený oběd a s novými nadějemi a novou silou jsme pokračovali dál. Nemohli jsme se nechat zdrtit takovou „malou“ nepříjemností, nemohli jsme prostě ty naše kočičky ošidit o radost. Kovový zvuk uvnitř zdi manžela zaskočil. Co by tam jen, sakra, mohlo být? 80 cm od futra? Pravda byla ještě horší než jsem se obávali. Hrozná. Původní majitel domu pracoval na šachtě, byl patrně drobný střádal a škudlil a tak použil nepozorovaně na stavbu co se kde našlo.Překlad dveří (jak mě manžel objasnil) byl vytvořen z kolejnice delší než je obvyklé (asi šetřil stavitel na řezání) a ta vyplňovala vnitřek plánovaného průlezu. Stáli jsem před rozhodnutím – buď o kus dál spáchat novou díru, nebo kolejnici rozbrušovačkou uvnitř zdi přeříznout. Protože jsme si však nebyli příliš jisti tím, co najdeme pro změnu ve zdi o kus dál (třeba kus lokomotivy) a podle manžela byl druhý způsob rychlejší, přistoupili jsme k variantě B. "Podrž mi Soňo z druhé strany starý ubrus, ať to nelítá ven, já to uříznu" zavelel manžel a já zaujala svoje postavení s plachtou v ruce a s patřičným očekáváním věcí příštích. Moje očekávání stálo za to. Nikdy bych si nepomyslela, že se můžu něčeho takového dočkat! Ve vteřině hořel ubrus plamenem! Běžela jsem s ním přes pokoj jak olympijský běžec s pochodní, plamen šlehaly kolem a za mnou na dovytvoření dokonalé iluze pekla jen saze, kouř a strašlivý smrad. Kočičky nejprve udiveně koukaly, pak kašlaly a pak ohrnovaly nosíčky a nakonec žádaly ozdravný pobyt na Štrbském Plese Co následovalo potom, už ale dál raději vykládat nebudu…….všechno je jasné.....

Na další průlez mezi pokoji nám už nezbyla ani odvaha, ani síla, ani úklidové prostředky, ale kočičky o něj nepřijdou, nebojte. Mají ho slíbený, jen co se trochu zotavíme. Přes to všechno je výsledek skvělý.

Mazlíčci si nahoře hrají na honěnou i tam šťastně spinkají. Jen my jsme si museli zvyknout, že když potřebujeme, aby nešli do kuchyně, nestačí zavřít dveře, protože s radostí přiběhnou horem, kolem stropu. Proto manžel slíbil příští průlez vybavit patentními dvířky.
Dám vám pak zas vědět, jo?

Tímto bych také chtěla manželovi poděkovat za trpělivost se mnou, za jeho obětavou práci na "Kočičí stezce" a za velkou lásku ke kočičkám a doufám, že i ke mě.
Vaše dopisovatelka z Lázu Soňa Jahelková

Zpět