První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

10. června 2006, Eva Beranová

KOČOTELEVIZE

aneb Čtvrtá tableta pro Martina obalená sýrem Hermelín

„Dva večery za sebou vám budu povídat, jak spolu trávili volné chvíle Martin s Lucií. Kulturu nezanedbávali. Dneska si povíme o kočičí televizi. Poslouchejte …“
…Jednou kolem páté hodiny se Martin na gauči protáhl, otevřel levé oko. Lucka se protáhla na křesle a otevřela pravé oko.
„Uá-mňauú,“ řekl Martin.
„Uá-uí-mňauuuuú,“ odpověděla Lucka.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Martin.
„Půjdeme na kočotelevizi,“ navrhla Lucka.
Oba udělali kočičí hřbet a skokem přes stolek měkce přistáli na okně. Sedli si hezky vedle sebe za sklo a koukali do zahrady. Přírodopisné filmy měli nejraději.
V zeleni poletovali kosové, vrabci, pěnkavy, hrdličky, v trávě se dokonce občas mihla myška.

Martin a Lucka otáčeli hlavy zprava doleva a zleva doprava, někdy zvedali hlavy zdola nahoru a zas je klopili shora dolů. Ocásky se jim jen mrskaly, oči otevřené dokořán, aby jim nic neušlo.
Ta kočotelevize je mnohem lepší než člověčí televize. Zvuk nemá silný, ale kočičí ouška jsou jemná …
Zmlkla jsem. Lucie se tvářila zasněně, ostatní už podřimovali. To jsem to dneska nějak vzala zkrátka!

KOČODIVADLO

aneb Pátá tableta pro Martina obalená sýrem Niva

„Dneska pokračujeme v kultuře. Povídám o kočodivadle.“ Martin si ulízal bílou náprsenku, Lucka si došla pro červené korále, ostatní se snažili tvářit trochu vychovaně – až na Čmeldu, který se usadil teprve po Světlančině pohlavku.
„Tak poslouchejte ……“
…… Jednou povídá Martin: „Lucko, už delší dobu ležíme jen v novinách a knížkách, už mě to tlačí do bříška. Měli bychom zajít do divadla. Právě začala sezóna.“
Lucka vstala z naučného slovníku, na kterém lehávala celý týden.
„I mě to už nebaví, slovník je tvrdý, od zítřka lehnu do časopisů. Ale s tím divadlem to není špatný nápad.“
Sedli si vedle sebe na gauč a začali se strojit do divadla. To dalo ale práce vyčistit si kožíšek! To bylo lízání, slinění, rovnání chloupků!
Asi po půlhodině byli spokojeni.
Počkali, až člověková nechá otevřené dveře do komory. Vplížili se dovnitř. Sláva! Okno dokořán! Vyskočili tiše nahoru a pohodlně se usadili. Vysoko pod balkónem si slepily hnízdo jiřičky, ještě o něco výš v okapech bydleli kočovní rorýsi.
Ptáci měli rozlétáno, krmili mladé. Byl to přímo balet, co ve vzduchu předváděli!
Martin s Luckou, lépe řečeno kočopán Martin s kočopaní Lucií (neboť byli svátečně naladěni), otáčeli hlavičky na všechny strany, aby jim nic neuniklo. Za chvíli jim ocásky jen šlehaly, očka svítila. To byl zážitek!
Po návratu z divadla lehla Lucka do časopisů a Martin do novin. Oba přimhouřili oči a nechali si zdát o ptačím baletu ……….
Večeře nebyla valná. Polévka s těstovinami a tak malými kousky masa, že ho rozespalý Martin ani neviděl. Proto si vůbec nevšiml, jak šikovná pruhovaná pacička si všechny kousky masa přitahuje na svou stranu …

SVĚTLANKA

aneb Šestá tableta pro Martina obalená sýrem Madeland

„Martin má spolykat ještě tři tablety. Navrhuji abychom tři večery věnovali povídání o Světlance, Zrzkovi a Čmeldovi. Souhlasíte?“
Ozvalo se dvoje hlasité spokojené mňouknutí, jedno kvíknutí a dvoje mňouknutí trochu rozmrzelé, ale přesto zdvořile souhlasné. Rozhodnuto. Začala jsem povídat o Světlance …
… Pod mostem stojí dřevěný kiosek. Za mostem se zvedá kopie porostlý lesem. Tam žije kolonie opuštěných koček. Tam někde měla kočičí mámu Světlanka.
Uviděli jsme se začátkem října. Lidi nakupovali v kiosku a koukali na kotě pohyblivé jako kulička rtuti.
Byla to malá kočička. Svrchu celá tmavošedě pruhovaná, čumáček, bříško a ponožky na všech tlapkách bílé, nosánek růžový, očka jiskřila přemírou energie. Kdo chtěl na ni sáhnout, dostal tlapkou. Pochopitelně tlapkou s vytaženými drápky. Při každém seknutí začala jódlovat „iú-iú-iúiú“, jako by rány nerozdávala sama, ale naopak je dostávala.
Prodavač byl hodný člověk. Každou chvíli vystrkoval hlavu z okýnka a volal: „Lidi, nechcete někdo to kotě? Ráno se mi tu objevilo, jako by spadlo z nebe a nechce jít pryč!“ Zamlčel, že mu kočička počurala cukr. Shodila džusy a nakousla dva trojúhelníčky sýra.
„Chceš ke mně?“ zeptala jsem se potichu, protože umím kočičí řeč. „Co mi dáš?“ zajímalo se kotě.
„Dám ti dvakrát denně plný talířek jídla, mlíčko podle chuti, budu tě chránit, nebudeš už „ničí“, ale budeš „naše“.“
Kočička se zamyslela. „Máš doma myši?“
„Naštěstí nemám. Ale mám pro tebe vařený pajšlík.“
„To neznám, dáš mi ochutnat?“
Prodavač znovu vysunul hlavu z okýnka. „Lidi, kdo chce to kotě?“
„Dejte mi ho!“ vyhrkla jsem.
Prodavač radostně vystartoval. Tentokrát nikoliv okénkem, ale dveřmi. Nahnal kotě do kiosku, zavřel za sebou a bylo slyšet: „Iú-iú-iú-iú, ssssss, mňauuuuuuú!“ Pak zase: „Au-aú-aú… ouvejs!!!“ A cosi tam padalo, cinkalo a sypalo se.
Po chvíli vyšel ven rozcuchaný prodavač a v poškrábaných rukou držel zmítající se a prskající zvířátko.
Já nastavila tašku a místo nákupu přinesla kočičku. „Budu ti říkat Světlanka,“ oznámila jsem slavnostně, když jsem ji v předsíni doslova vysypala z tašky.
„To je fuk,“ odpověděla s plnou tlamičkou, jak ihned domlaskávala zbytek mléka v misce.
Martin a Lucka přišli blíž. Martin se uklonil jako pan vrchní nad stolem a natahoval tlapku, aby se představil.
Plesk! „Iú-iú-iú-iú!“ Světlančina tlapka vylétla tak rychle, že Martin nestačil couvnout, Lucka skočila na stůl a zasyčela.
Přišel i člověk podívat se, co člověková přinesla. Zvedl Světlanku do náruče, chtěl na ni udělat nějaké to „ťuťuťu-ňuňuňu“, ale nedořekl.
Plesk! „Iú-iú-iú-iú!“ udělala Světlanka. Člověk ji okamžitě pustil na zem a držel si nos.
Světlanka se obrátila ke mně: „A kde je ten slibovaný pajšlík?“
Vidíte, tak jsme našli Světlanu…
…Skončila jsem dnešní povídání a všichni se chichotali. „Taková jsem vážně byla?“ mňoukala smíchy Světlanka.
„Byla. A ještě někdy jsi!“
Ale už spát, zítra povídáme o Zrzkovi.

Celý soubor příběhů o Martinovi

Zpět