První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

3.června 2006, Jana Petrželková

Tak vám řeknu, že mě asi co nevidět odvezou do blázince a pokud se to opravdu stane, bude moci mít Matěj pocit dobře vykonané práce.
Jako tuhle doma: přinesla jsem nákup a protože jsem z něj nic v tu chvíli nepotřebovala a byla jsem v časové tísni, odložila jsem tašku stranou s tím, že nákup prostě uklidím později a usedla honem honem k PC a pracovala na té nenadálé kvaltovce. Jaká vítaná příležitost pro Matěje! Do tašky se vloupal, nacpal a protrhl a pak ji podrobil první letmé prohlídce a vzápětí se jal podrobně prozkoumávat věci, které ho eminentně zajímaly. Ty si z tašky vytahal raději ven, aby ta prohlídka mohla být opravdu důkladná a ze všech stran a všemi smysly. Okousal nohu kuřeti, načal sýr, šunku vybalil z papíru a ozdobně rozložil po zemi a u vajec váhám: nevím totiž, zda je rozkousal, rozšlapal nebo s nimi hrál fotbal. Mezi nákup pečlivě rozložil obsah odpadkového koše, který prozkoumal a vybral. Na pokoji nechal jen ředkvičky a okurku, inu šelma. A na Čáru to házet nemůžu, ten mi celou tu dobu poctivě hamtal po klávesnici!

Anebo na chatě: zatímco Čára je opravdu kocour domácí a drží se u chaty a na naší zahradě, Matěj je prostě starý coural. Nechodí daleko, neopouští hranice osady, ale ve všech chatách už ho znají - zejména v těch, kde mají psa. Matěj si nedělá s ničím starosti -

hop a je v jedné zahradě, volným krokem přes ni projde šílejícímu psovi pod čumákem a hop a je v další zahradě a pak hop do třetí, volně, v klidu a beze spěchu projde a prohopkuje osadou a zkontroluje kde je co nového a pak se zas vrátí domů. Má to jistou výhodu, všichni ho znají a vědí že patří k nám a tak je v osadě naprosto bezpečný. Na druhou stranu se ovšem zase musím pořád dokola omlouvat majitelům psů, kteří si stěžují, že se jejich ať už pejsek nebo pořádný hafan Matěje bojí, protože náš kocour je bojovný a s každým psem si to vyřídí jednou provždy tak, že mu zkrátka jde po hlavě a po citlivém čenichu, inu šelma. Už nevím jak vše pořád obracet do humoru v rámci zachování dobrých sousedských vztahů.
A tuhle co se zase stalo! Byli jsme doma v Praze, počasí nic moc, dopoledne ubíhalo a já za pomoci obou kocourů vařila oběd pro syna, který chodí se školou na praxi do továrny a domů se vrací hladový jak lev.

Znáte takové vaření - jeden kousek masa do hrnce, jeden Čárovi, jeden Matějovi, jeden do hrnce, jeden Čárovi...konečně měli kluci kočičí dost a odplížili se do ústraní slastně trávit a bylo to, jak když doma ani žádné kočky nemáme. Syn přišel, najedl se, ještě jsem si chvíli spolu povídali a pak najednou Lukáš říká "A co kocouři, cos jim udělala, že mě nepřišli ani přivítat ke dveřím? Asi někde trucují, ne?"

Začala jsem se bránit a vykládat co a jak, že jsou oba kluci napucnutí jak vlk když sežral babičku a Karkulku navrch a v tom jak na zavolanou přišel Čárlíček a tak bylo zase všechno OK. Za další cca půlhodinu jsem šla do mého pokoje a strnula jsem: dveře byly pootevřené, což by samo o sobě nebylo žádné neštěstí, kdyby současně nebylo i otevřené dokořán okno na dvůr. Hrklo ve mě jak ve starých pendlovkách. Jak se tohle mohlo stát? Kocouři sice na tom okně sedávají i když je otevřené, ale to výhradně za mojí asistence, po loňské ztrátě a hledání Matěje nehodlám nic riskovat! Honem jsem okno zavřela a začala jsem počítat kocoury. Jednoho jsem viděla před půlhodinou, druhého před dvěma hodinami, ten půlhodinový leží u Lukáše na židli a ten dvouhodinový není nikde. Zavolala jsem "Matěji" a čekala, že se jako obykle odněkud přiřítí, že přicválá jak koníček, zvědavý, proč ho volám. Kdepak, nepřišel odnikud natož aby se řítil, mohla jsem se uvolat a všechno bylo zbytečné. "Kam ten darebák zase zalezl?" myslela jsem na ten lepší případ a poprosila syna "Prosím tě, zkus ho volat ty, třeba si zas Matěj myslí že půjdeme k doktorovi a schválně nevylézá". Syn se poslušně pustil do vyvolávání. Ale ať volal jak chtěl, vždycky přiběhl jen dychtivý Čárýček a natahoval uši, aby zjistil, co že se děje. "Jestli se zas Matěj ztratil, tak už se doopravdy zblázním" začala jsem zatím jen mírně hysterčit. Lukáš včas rozpoznal blížící se nebezpečí a jal se mě uklidňovat: "Matko, nešil, kam by se ztrácel, kam by utíkal, z tohohle okna se nikdy nepokusil vyskočit. Je to vysoko a on není žádný skokan!" S tím jsem musela souhlasit a tak jsme se jali prohledávat celý byt, každé zákoutí, každou skříň, každý šuplík ve všech místnostech v naději, že jsme toho chudáčka někde omylem zavřeli a nahlíželi jsme i do ledničky a do botníku a lezli pod postele a pořád jsme volali a volali......Čára běhal hned za mnou a hned za Lukášem a žalostně mňoukal s očima vykulenýma, protože cítil naši nervozitu a samozřejmě nevěděl proč. "Čáro, kde máš bráchu? Najdi Matěje" prosili jsme ho, protože nám bylo jasné, že pokud Matěj v bytě je, Čára o něm tutově ví. Nicméně agent Čára neprozradil nic a tak jsem vyběhla na dvůr a volala na všechny strany a pak jsem zas běžela do domu a vyjela výtahem až do posledního patra a prohledala celý dům od půdy až do sklepa. A když jsem se vrátila domů s nepořízenou, zajistila jsem Čáru v jednom pokoji a otevřela okno zas v jiném, protože to byla jediná cesta kudy se mohl Matěj sám vrátit z venku domů. A pak jsem seděla a napůl už zas pro toho darebáka brečela a nevěděla co mám dělat, tj. jestli mám zas začít běhat stejně jako vloni po ulicích a hledat ho, nebo zda mám raději začít vyrábět plakátky o ztrátě anebo zda mám ještě počkat, protože tohle kočky přece dělávají, že se jdou projít a pak zas přijdou. Ještě mi blesklo hlavou, že za tohle mě paní Oppová patrně nechá napnout na skřipec, protože jedna ztráta kocoura se dá možná ještě omluvit nezkušeností, ale druhá ztráta téhož kocoura už je neomluvitelná nedbalost a budu jednou pro vždy vyloučená ze všech kočičích spolků co existují a taky že bude Čárovi smutno, jestli se ten pacholek nenajde. A pak jsem zase šla a zase hledala, znova, už po kolikáté v bytě a zase jsem vyběhla do dvorků a volala a volala a z posledního patra v domě jsem se snažila dalekohledem prohlédnout okolí, jestli se uprchlík někde nezjeví. Uprchlík se nezjevil, zato jsem se začala jevit já a tak jsem nakonec zavolala na pomoc Jirku. Jirka přijel a zase jsme chodili po ulicích a volali, zase jsme nahlíželi pod auta, zase jsme se snažili dostat do všech dvorků a sklepů a setkávali se tu s ochotou a tu s neochotou a bylo to, jako kdybychom přišli nějakým časoprostorem zase do loňského léta a podzimu a bylo to smutné a beznadějné. Kromě toho se začala stahovat mračna a bylo jisté, že přijde déšť jak hrom a že nebude nijak teplý a já už zas začala natahovat, že ten náš chlapeček někde promokne a nastydne a bude se klepat zimou a dostane zápal plic - no prostě bláznivá ženská.
Jenže ať je jak je, jíst se zkrátka musí a tak jsem během té pouti po ulicích koupila nějaké pečivo a nesla jsem ho domů synovi, který držel hlídku u okna. Otevřela jsem dveře do předsíně - a Matěj mi skočil z botníku do náruče a tlapkami se mě chytil kolem krku!!!! Popadla jsem ho a vyzvedla do vzduchu. "Kde jsi byl?! Kde jsi byl ty pacholku, nadělám z tebe čtyři malý, víš co jsem zase zažila strachu, máš rozum?!!!!" zaječela jsem na něj a nevěděla, zda se mám smát nebo zlobit. Matěj dělal jako by nic a snažil se ze všech sil mazlit a z pokoje vyšel syn s pusou od ucha k uchu. "Kdy přišel domů, prosím tě?" vyptávala jsem se. "Nepřišel domů, protože vůbec nikde nebyl" usadil mě Lukáš.

A Matěj opravdu nikde nebyl. Celou tu dobu spokojeně spal v cestovní tašce, která byla zasunutá v polici a neměla zip úplně dotažený, takže se do ní mohl protáhnout. Lukáš se v těch místech zrovna pohyboval. když se Matěj probudil a začal šustit a tak bylo záhadné pětihodinové zmizení kocoura objasněno.

Je jisté, že nás Matěj musel slyšet když jsme ho donekonečna volali, jenže nedbal, zkrátka se mu nechtělo, byl příliš unavený na to, aby se hýbal. A že jsme se my všichni ostatní nejen hýbali, ale přímo lítali a to kvůli němu, je mu naprosto fuk. Tak řekněte, nepřivedl by vás takovýhle kocour taky do blázince?

Zpět