Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Martin
27.května 2006, Eva Beranová
Kdo je Martin?Martin není kluk. Martin není ani pes. Jen tak, mezi námi, slyšeli jste někdy volat na psa „Martine“? Já tedy ne. Vy snad ano? No, dobře, dobře, máte pravdu. Lidi mají prapodivné nápady.
Ale nebudu vás napínat. Martin je kocour. Docela obyčejný černobílý kocour. Hlavičku a ouška má černá, tvářičku bílou a s černou skvrnou u levého oka, čumáček bílý. Na zádech černý kabátek, přední tlapky bílé, zadní černé, ocásek také černý. Vypadá to, jako by měl na zadních nohách navlečené slušivé černé kalhotky.
Martin vždy připomínal pana vrchního z lepší kočičí restaurace. Košile bílá, kalhoty černé, k tomu černá vestička – to byste ho museli vidět!
V naší domácnosti nežije samotný Martin. Po půl roce přibyla Lucie, potom Světlana, Zrzek a naposled Čmelda. Lucie se v létě odstěhovala. Ale o tom až později.
Jak to všechno začalo
Všechno začalo Martinem.I na začátku tohohle povídání stál Martin. Nemůžu ani říct, že stál. Spíš ležel. Krčil se ve svém pelíšku, kašlal, těžce dýchal a mrzutě se na nás utrhoval.
Musela jsem si zase jednou udělat na Martina čas, večer si k němu sednout, povídat si s ním. Martin totiž každý večer polykal pěkně hořkou tabletu. Co to říkám „pěkně hořkou“! Přímo ošklivě hořkou! A bylo jich dokonce osm! Taková nepříjemnost se musela Martinovi trochu osladit.
Tablety Martinovi předepsal pan doktor v bílém plášti, který mu koukal do krku, mačkal na mandle, poslouchal dech a vůbec nedbal na jeho důstojnost.
„Dej pozor,“ vrčel Martin, „je mi už sedm let, říkej mi „pane“! I když byl pan doktor samý vtip a kníry měl jako parádní kocour, Martinovi se nelíbil. Navíc stůl v ordinaci studil do tlapek i bříška, pan doktor páchl desinfekcí a v chodbě čekalo několik naštvaných psů.
ČERNÁ HODINKA ZA KAMNY
Aneb První tableta pro Martina obalená sýrem Madetka
Doma mi Martin povídá: „Člověková (tak mi totiž říkal), nevezmu tabletku dřív, dokud mi ji neobalíš sýrem Madetka a nedáš mi k zapití mléko. Podotýkám, že plnotučné. A pak mi budeš vyprávět!“
Nemocnému se musí vyhovět. Šla jsem koupit Madetku, vypila se Zrzkem, Světlankou, Lucií a Čmeldou netučné mléko, Martinovi nalila kondenzované.
„Ujde to,“ poznamenal Martin, když polkl tabletu a vylízal mističku. „A teď to povídání.“ „O čem?“
„Vezmi to od začátku, ať tihle věčně hladoví nalezenci slyší, z jakého pocházím rodu!“ A pohrdavě koukl po ostatních.
„Promiň, Lucie, tebe jsem nemyslel,“ dodal omluvně, když uslyšel vzteklé zasyknutí.
Čmelda nic nechápal, škytal, jak hltavě dopíjel zbylé mléko. Světlanka se nafrnila a šla si lehnout na televizi. Zrzek, který měl pradědečka perského kocour, se usadit na skříni, kde bylo jeho oblíbené místo. Lucka zůstala s Martinem za kamny.
„Tak poslouchejte,“ začala jsem. „Dnešní povídání bude o černé kočce Míce. Nazvu ho „Kočičí rod“. ………… Žili byli jednou člověk a člověková. Děti neměli. Poznali se v době, kdy už člověčice nevozí vlastní kočárky. A když taková člověčice veze kočárek, říkají lidé: „Je, paní, vám to sluší, vy jste ještě mladá babička!“
Aby nebylo doma tak ticho a aby tam někdo dělal nepořádek, rozhodli se vzít na byt kocourka ………
„A to jsem byl já, viď!“ přerušil mě Martin.
„Ano, to jsi byl ty!“ A začala jsem vypravování z jiného konce, protože mi Martin svou otázkou všechny věty v hlavě zamíchal. ………
……. Martinova pra-pra-pra-pra-prabába pracovala v plzeňském pivovaru jako služební kočka. Tenkrát si lidé ještě koček považovali. Narodila se v době, kdy lidem na obranu stačila jen pádná hůl, jadrné slovo a pravá česká facka.
Časy se změnily. Vy žijete v době kapesních sprejů se slzným plynem, alarmů, bezpečnostních zámků a velkých drahých a zlých psů. Kdykoliv Měla služební pivovarská kočka koťata, lidé si je ochotně rozbrali. Vždyť říkám, že to bylo tenkrát, kdy si ještě koček považovali … Tak si i na Šumavu přivezli v krabici od bot malou černou Mícu.
Brzy se z ní stala velká paní. Vlastnila půdu, sklep, dvě garáže, kůlnu, dvůr i sad. Když chtěla, mohla ležet na gauči a sledovat televizi. Když chtěla, mohla nepozorovaně zalézt do myčáků a prospat se v hrnci. Mohla se nechat tajně zavřít ve spíži, kde se jí až točila
hlava z těch vůní.
Za pár let se půda, sklep, dvě garáže, kůlna, dvůr i sad zaplnily jejími dětmi, vnuky, vnučkami a nekonečnou řadou dalších potomků. Už nebyli jen černí. Byli černobílí, mourovatí, bělošedí a co já vím, jaké barvy se jim v kožíšcích pomíchaly!
Jednoho dne jsem si tam přijela pro Martina. Ale o tom až zítra.
PŘÍJEZD MARTINA
aneb Druhá tableta pro Martina obalená sýrem Lipno
Tak se, chlupáčkové, usaďte, ty Martine, zažívej tabletu a poslouchejte, jak k nám Martin cestoval.Cestování nebylo snadné. Martin byl už půlroční kocourek. Nacpali jsme ho do tašky, tašku zavřeli na zip a čekali, až se tam Martin uklidní. Pak jsem vyrazila k autobusu. Jak se taška v rytmu kroků pohupovala, Martin začal protestovat.
„Pusť mě ven! A hned! Poručil vysokým přeskakujícím hláskem.
„Martine, budeš bydlet u nás ve městě. A koupím ti párek.“
„Nechci,“ mňoukl Martin, „chci ven!“
„Martine, pojedeš v autobuse, to žádná kočka z vašeho dvora ještě nejela!“
„V autobuse, v autobuse,“ brumlal Martin, „ale to jsou člověčí autobusy a já budu stejně zavřený v tašce. Když mi nebudeš říkat, co je vidět z okna, začnu nahlas mňoukat,“ vyhrožoval Martin.
„Martine, až budou autobusy řídit fešáčtí kocouři s placatými čepicemi, pak si sedneš na sedadlo ty a já se skrčím v nějaké obrovské tašce pod sedadlem. Ale v tomhle autobuse to nejde!“
Martin mlčel. Trucoval.
Nastoupili jsme a usadili se u okna. Tiše jsem Martinovi říkala, co je vidět za oknem.
Lidé se začali po mně ohlížet, protože nebývá zvykem povídat si s taškou. Zmlkla jsem. Martin splnil svou hrozbu a začal pronikavě mňoukat. Někteří cestující se usmáli, jiní zamračili. Hlavně, že už mě zase pokládali za normální!
Martinovi se u nás moc nelíbilo. Chyběla mu společnost houfu kočičího příbuzenstva z rodného dvorečku. Tady mu patřil celý byt. Sedával často na okně, kde mu člověk udělal dřevěný balkónek. Někdy mohl i do zahrady.Když podřimoval stočený do klubíčka na gauči, často se mu zdálo, že u něj leží další teplé kočičí kožíšky. Začal příst. Pak přiotevřel oči a poznal, že se mu to jen zdálo. Bylo mu z toho někdy smutno... Odmlčela jsem se, abych nechala doznít dojem ze svého vypravování.
„Zato teď, tolik přivandrovalců,“ zabručel Martin.
Nikdo se tentokrát neurazil. Čmelda mu vlepil vlhkým nosíkem pořádnou kočičí pusu, Lucka mu půjčila svůj polštářek, Světlanka ho kamarádsky plácla přes záda, až se rozkuckal, a Zrzek se ho zeptal, jestli nechce zahřívat, neboť byl pyšný na svůj hustý jemný kožíšek po pradědečkovi peršanovi. Martinovi bylo teplo u kočičího srdíčka. Než usnul, přemýšlel o tom, jak se docela dobře stůně, když nemoc není tak zlá a všichni nás obskakují, člověková podstrkuje lahůdky a dokonce přede tichým hlasem svoje vypravování.
LUCIE
aneb Třetí tableta pro Martina obalená sýrem Veselá kráva
„Dneska, Martine, budeme vypravovat o Lucii.“ Všichni se pohodlně usadili, Lucka si sedla na svůj polštářek a tvářila se důležitě. „Tiše, začínám.“ ……
…… Martin žil u nás už skoro půl roku. Protože byl sám, vynikal hlavně v mlsnosti. Při jídle se způsobně usadil u své mističky, všechno nejdříve očichal, několikrát si lízl, pak pomalu ochutnával. Často od misky pohrdavě odešel a začal vřískavě nadávat. Vydržel celé hodiny sedět v předsíni u ledničky a snil o tom, co je naskládáno uvnitř.
Ale po červencové pouti se klidný život změnil. Člověk a člověková vyrazili na radovánky do Martinova rodiště. Martina nechali doma podřimovat u ledničky a naslibovali mu, že mu přivezou, co si přál, i když si o tom mysleli své. Martin chtěl v tom červencovém vedru nanuk, játrovku a myšku na klíček!
Z pouti se vozí perníková srdce, balónky, turecký med a plno třpytivých zbytečností, které se vůbec nepotřebují, ale na pouti se zdá, že je to právě to, po čem toužíte.
Člověků si místo perníkového srdce přivezli koťátko. Už po cestě pokřtili mourovatou kočičí holčičku na Lucii. Vešla se tak akorát do dlaně. Martin čekal za dveřmi a hned spustil: „Co jste mi přivezli? Chtěl jsem plyšovou myšku na klíček, nanuk a játrovku!“
„Martine, nanuk by v horku roztál, játrovka by zakysla a myšky neměli, ale … Ale máme překvapení!“
Martin se tvářil otráveně. Po očku zvědavě koukal, co vybalíme z krabičky. Překvapením až couvl, když se před ním rozpláclo světlešedé koťátko s tmavšími proužky na zádech.
Martin do něj strčil tlapkou, převalilo se, ale hned se rozčílilo. „Ty si myslíš, když jsi velkej, že se budeš vytahovat!?“ Najednou se polekaně rozhlédlo kolem. „Kde je máma, sestřička, bratříčci? Kde to jsem?“ Koťátko začalo hlasitě plakat.
Člověková vzala Lucinku do náruče a chlácholila ji. Dostala trochu masíčka a usnula na gauči.
Martin chodil pohoršeně po všech místnostech, mrskal ocáskem, prskal, frkal, občas se podíval na gauč, kde oddychovala mourovaná kulička. A měl se proč zlobit! Bylo po klidu. Lucka mu dokázala vybrat nejchutnější kousky z misky rovnou před nosem. A co všechno naprováděla! Člověkové spadla do vany plné vody a prádla, vypadala potom jako mokrý potkan, dále sebrala z tašky 15 deka játrového salámu, který snědla docela sama, dvakrát spadla z okna do zahrady, převrhávala hrnečky s kávou a čajem, shazovala tužky, korále, řetízky, prstýnky a cvrnkala je rovnou pod všechny skříně, nutila člověkovou, aby si s ní hrála na schovávanou a člověk si zase s ní musel hrát na honěnou, při které často Martinovi šlápl na tlapku. A dělo se ještě plno divokých věcí, které narušovaly Martinův klid.
Když to shrneme, tak léto s Lucií stálo za všechny drobné. S přicházejícím podzimem se Lucinka pomalu měnila v kočoslečnu. Čistila si kožíšek, způsobně se usmívala, sedávala na hromádce knih jako půvabné těžítko, chystala se na kočičí bály, protože každá správná kočka aspoň jednou na bále poztrácela korále ……….
Končím dnešní vypravování. Ať se vám každému zdá o tom, po čem toužíte …… Pomalu jsme upadali do spánku. Martinovi se zdálo o kočičí restauraci, Lucinka chovala ve snu tři koťátka, Světlana se ve snech proháněla v lese, Zrzek seděl na vyšívaném polštářku a jemné ruce mu vyčesávaly kožíšek, Čmelda ve snu viděl celou řadu mističek s kondenzovaným mlékem a Kitekatem, člověková ve snu měla chaloupku s dvorem plným nalezených koček a člověk ve svém snu kráčel s černým vlčákem u nohy směrem k lesnímu srubu ……
KOČOTELEVIZE
aneb Čtvrtá tableta pro Martina obalená sýrem Hermelín
„Dva večery za sebou vám budu povídat, jak spolu trávili volné chvíle Martin s Lucií. Kulturu nezanedbávali. Dneska si povíme o kočičí televizi. Poslouchejte …“
…Jednou kolem páté hodiny se Martin na gauči protáhl, otevřel levé oko. Lucka se protáhla na křesle a otevřela pravé oko.
„Uá-mňauú,“ řekl Martin.
„Uá-uí-mňauuuuú,“ odpověděla Lucka.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Martin.
„Půjdeme na kočotelevizi,“ navrhla Lucka.
Oba udělali kočičí hřbet a skokem přes stolek měkce přistáli na okně. Sedli si hezky vedle sebe za sklo a koukali do zahrady. Přírodopisné filmy měli nejraději.
V zeleni poletovali kosové, vrabci, pěnkavy, hrdličky, v trávě se dokonce občas mihla myška.
Martin a Lucka otáčeli hlavy zprava doleva a zleva doprava, někdy zvedali hlavy zdola nahoru a zas je klopili shora dolů. Ocásky se jim jen mrskaly, oči otevřené dokořán, aby jim nic neušlo. Ta kočotelevize je mnohem lepší než člověčí televize. Zvuk nemá silný, ale kočičí ouška jsou jemná …
Zmlkla jsem. Lucie se tvářila zasněně, ostatní už podřimovali. To jsem to dneska nějak vzala zkrátka!
KOČODIVADLO
aneb Pátá tableta pro Martina obalená sýrem Niva
 |
 |
 |
„Tak poslouchejte ……“
…… Jednou povídá Martin: „Lucko, už delší dobu ležíme jen v novinách a knížkách, už mě to tlačí do bříška. Měli bychom zajít do divadla. Právě začala sezóna.“
Lucka vstala z naučného slovníku, na kterém lehávala celý týden.
„I mě to už nebaví, slovník je tvrdý, od zítřka lehnu do časopisů. Ale s tím divadlem to není špatný nápad.“
Sedli si vedle sebe na gauč a začali se strojit do divadla. To dalo ale práce vyčistit si kožíšek! To bylo lízání, slinění, rovnání chloupků!
Asi po půlhodině byli spokojeni.
Počkali, až člověková nechá otevřené dveře do komory. Vplížili se dovnitř. Sláva! Okno dokořán! Vyskočili tiše nahoru a pohodlně se usadili. Vysoko pod balkónem si slepily hnízdo jiřičky, ještě o něco výš v okapech bydleli kočovní rorýsi.
Ptáci měli rozlétáno, krmili mladé. Byl to přímo balet, co ve vzduchu předváděli!
Martin s Luckou, lépe řečeno kočopán Martin s kočopaní Lucií (neboť byli svátečně naladěni), otáčeli hlavičky na všechny strany, aby jim nic neuniklo. Za chvíli jim ocásky jen šlehaly, očka svítila. To byl zážitek!
Po návratu z divadla lehla Lucka do časopisů a Martin do novin. Oba přimhouřili oči a nechali si zdát o ptačím baletu ……….
Večeře nebyla valná. Polévka s těstovinami a tak malými kousky masa, že ho rozespalý Martin ani neviděl. Proto si vůbec nevšiml, jak šikovná pruhovaná pacička si všechny kousky masa přitahuje na svou stranu …
SVĚTLANKA
aneb Šestá tableta pro Martina obalená sýrem Madeland
 |
 |
Ozvalo se dvoje hlasité spokojené mňouknutí, jedno kvíknutí a dvoje mňouknutí trochu rozmrzelé, ale přesto zdvořile souhlasné. Rozhodnuto. Začala jsem povídat o Světlance …
… Pod mostem stojí dřevěný kiosek. Za mostem se zvedá porostlý lesem. Tam žije kolonie opuštěných koček. Tam někde měla kočičí mámu Světlanka.
Uviděli jsme se začátkem října. Lidi nakupovali v kiosku a koukali na kotě pohyblivé jako kulička rtuti.
Byla to malá kočička. Svrchu celá tmavošedě pruhovaná, čumáček, bříško a ponožky na všech tlapkách bílé, nosánek růžový, očka jiskřila přemírou energie. Kdo chtěl na ni sáhnout, dostal tlapkou. Pochopitelně tlapkou s vytaženými drápky. Při každém seknutí začala jódlovat „iú-iú-iúiú“, jako by rány nerozdávala sama, ale naopak je dostávala.
Prodavač byl hodný člověk. Každou chvíli vystrkoval hlavu z okýnka a volal: „Lidi, nechcete někdo to kotě? Ráno se mi tu objevilo, jako by spadlo z nebe a nechce jít pryč!“ Zamlčel, že mu kočička počurala cukr. Shodila džusy a nakousla dva trojúhelníčky sýra.
„Chceš ke mně?“ zeptala jsem se potichu, protože umím kočičí řeč. „Co mi dáš?“ zajímalo se kotě.
„Dám ti dvakrát denně plný talířek jídla, mlíčko podle chuti, budu tě chránit, nebudeš už „ničí“, ale budeš „naše“.“
Kočička se zamyslela. „Máš doma myši?“
„Naštěstí nemám. Ale mám pro tebe vařený pajšlík.“
„To neznám, dáš mi ochutnat?“
Prodavač znovu vysunul hlavu z okýnka. „Lidi, kdo chce to kotě?“
„Dejte mi ho!“ vyhrkla jsem.
Prodavač radostně vystartoval. Tentokrát nikoliv okénkem, ale dveřmi. Nahnal kotě do kiosku, zavřel za sebou a bylo slyšet: „Iú-iú-iú-iú, ssssss, mňauuuuuuú!“ Pak zase: „Au-aú-aú… ouvejs!!!“ A cosi tam padalo, cinkalo a sypalo se.
Po chvíli vyšel ven rozcuchaný prodavač a v poškrábaných rukou držel zmítající se a prskající zvířátko.
Já nastavila tašku a místo nákupu přinesla kočičku. „Budu ti říkat Světlanka,“ oznámila jsem slavnostně, když jsem ji v předsíni doslova vysypala z tašky.
„To je fuk,“ odpověděla s plnou tlamičkou, jak ihned domlaskávala zbytek mléka v misce.
Martin a Lucka přišli blíž. Martin se uklonil jako pan vrchní nad stolem a natahoval tlapku, aby se představil.
Plesk! „Iú-iú-iú-iú!“ Světlančina tlapka vylétla tak rychle, že Martin nestačil couvnout, Lucka skočila na stůl a zasyčela.
Přišel i člověk podívat se, co člověková přinesla. Zvedl Světlanku do náruče, chtěl na ni udělat nějaké to „ťuťuťu-ňuňuňu“, ale nedořekl.
Plesk! „Iú-iú-iú-iú!“ udělala Světlanka. Člověk ji okamžitě pustil na zem a držel si nos.
Světlanka se obrátila ke mně: „A kde je ten slibovaný pajšlík?“
Vidíte, tak jsme našli Světlanu…
…Skončila jsem dnešní povídání a všichni se chichotali. „Taková jsem vážně byla?“ mňoukala smíchy Světlanka.
„Byla. A ještě někdy jsi!“
Ale už spát, zítra povídáme o Zrzkovi.
ZRZEK
aneb Sedmá tableta pro Martina obalená sýrem Primátor
Večer se mi Zrzek pohodlně usadil na klíně, protože bude řeč jedině o něm. Poslouchejte ……… Začátkem prosince bylo psí počasí. Vracela jsem se z města. Od autobusového nádraží směrem k našim popelnicím přeběhlo rezavé kotě. Červené auto naštěstí přibrzdilo. Jeli v něm hodní lidé. Kotě poskočilo a už se natahovalo k popelnicím.
„Ahoj,“ řekla jsem, „kdo jsi?“
„Jsem Zrzek,“ odpovědělo kotě a skočilo na popelnici. „Otevři mi to, mám hlad!“ poručilo netrpělivě.
„Zrzku, jsi hladový, špinavý, pojď k nám, najíš se, ohřeješ … a možná si vzpomeneš, čí jsi.“
„Ničí,“ posmutněl. „Byl jsem jedné holčičky, přivezla si mě z prázdnin. Líbil jsem se, protože můj pradědeček byl perský kocour a já byl pěkně huňatý. Když jsem trochu vyrostl, už mě nechtěla, tak mě vyhodili na ulici …“
„Kdy?“
„V říjnu …“ Najednou z něj byl prochladlý uzlíček slepených zrzavých chlupů. Pod bříškem měl chlupy šedé. Nechal se odnést v náručí.
Dostal mlíčko, pajšlík s nudlemi. Pak nastalo koupání, sušení, česání. Zabalený do starého ručníku, uložený v krabici za kamny se zdál docela spokojený. Když uschl, podivila jsem se, že není pod bříškem šedý, ale krásně bílý.
Tak jsme našli Zrzka …
…Končím své dnešní povídání. Nechte si zdát o plných miskách Kitekatu! Dobrou noc, dobrou předoucí noc s vůní teplého mlíčka!
„Mňau, mňau, mňau, mňau, kvík!“ odpověděli mi postupně. Kvík patřilo Čmeldovi, neuměl ještě dobře mluvit.
ČMELDA
aneb poslední Osmá tableta pro Martina obalená sýrem Maratonec
Čmeláčku, dnešní večer povídám o tobě. Sedni si mi na koleno, neruš kvíkáním a všichni tiše poslouchejte ……Opuštěná mourovatá kočka Běta dlouho vybírala, kam si schová koťata. Nakonec si vyhlédla tichou půdu jednoho starého domu na náměstí.
Začátkem dubna se v rohu půdy na kupě hadrů ve staré bedně objevila čtyři koťátka. Nejdříve byla maličká a slepá jako myšky. Za měsíc se batolily po půdě čtyři huňaté kuličky. Dvě hnědorezavé a dvě bělošedé. Už je bylo i slyšet, proto je brzy objevili lidé z domu.
Běta odvykla lidem, měla s nimi špatné zkušenosti. Zmizela za trámem jako duch. Z úkrytu sledovala, co bude dál. Cítila hroznou úzkost. Lidé z domu se tam chodili dívat a jejich nápady nebyly zrovna nejlepší. Některé nápady byly kruté. Běta tiše plakala za trámem.
Přišla stará paní a přinesla koťatům misku mléka. „Budeme jim hledat nový domov,“ rozhodla. Lidé z domu ochotně přenechali starosti s koťaty na staré paní.
Běta přestala plakat. Chodila své děti tajně krmit, hřála je, čistila, stará paní denně nosila misku mléka. Za pár týdnů běhala koťata po půdě jako čertíci. Jednoho dne je lidé pochytali. I mně jedno koťátko přinesli. Krčilo se na dně špinavé nákupní tašky, celé zpocené a uslintané. Otevíralo tlamičku naprázdno, jak marným křikem v tašce ochraptělo.
Vyndala jsem ho v předsíni z tašky a postavila na ledničku. Než jsem se ohlédla, spadlo dolů. Nebylo to nejlepší seznamování.
Jeho barva připomínala tmavý lesní med. Bylo zvláštně vybarvené. Předvládala medová barva a sem tam černozrzavý nádech. Připomínalo mi současně čmeláka a mládě lesní kuny.
„Vítej u nás, Čmeláčku,“ pokřtila jsem ho při uvítání.
„Kvík,“ odpověděl. Ale nejlepší přivítání byl přece jenom kousek vařených kuřecích jater a talířek mléka.
Tak jsme našli Čmeláčka …
Čmeláček, zkráceně Čmelda, se slastně protahoval, nastavoval bříško k podrbání a byl tak malý, že nechápal, o čem se povídalo. A bylo to asi dobře …
Jinak vládla nálada trochu slavnostní. Martin spolkl poslední tabletu. Na oslavu jsme načali mléko z krabice a podával se Kitekat z konzervy.
Kočičky se zdvořile divily, že nechci talířek Kitekatu, ale v duchu se radovaly, že zbude pro ně víc.
CO BYLO DÁL
Martin se úplně uzdravil. Už mu nemusím každý večer vypravovat, aby mu lépe chutnala tableta obalená sýrem. Teď budu vypravovat jedině vám …
Než jsme se nadáli, přišlo léto. Martin lehával na sluníčku, byl dokonce milý na ostatní a dny plynuly s kočičí leností. Jen Lucka byla jaksi neklidná. V noci sedávala na okně a dychtivě naslouchala všem nočním zvukům. Cítili jsme, že Lucka potřebuje větší volnost. A protože jsem měli Lucku moc a moc rádi, našli jsme jí domeček na kraji města.
LUCKA SE STĚHUJE
„Odcházím,“ řekla Lucie takhle jednou v srpnu ráno.
„Kam?“ zeptal se líně Martin. „Slíbili mi bydlení v domku za pilou. Byla jsem se tam podívat, je tam víc místa. Vyjdu z chalupy, přede mnou dvůr, zahrada, sad. Co tady? Jídlo pořád stejné a už si tu šlapeme po hlavách.“ Lucka se přitom významně podívala na všechny tři nalezence.
„Pché!“ udělala Světlanka. Čmelda žižlal tkaničku od bot a Zrzek dělal, že neslyší.
„Tam si pořídím koťátka,“ pokračovala Lucka. Chodila po bytě a skládala si věci do uzlíčku.
„Teto Lůco, co si všechno bereš?“ zajímala se Světlanka a poskakovala za ní.
„Beru si věci, které mi na pile nedají. Patery korále na kočičí bály. Tam se prý scházení kocouři z celého okolí. I přespolní. Mají dokonce kocouří kapelu a jak krásně zpívají!“ Světlanka mňoukala nadšením.
„Nesmím zapomenout vyšívaný polštářek, malovaný talířek, mističku…“ pokračovala trochu nervózně Lucka.
„Této Lůco, nech mi něco na památku,“ škemrala Světlanka.
Lucka zaváhala. Všechno, co má v uzlíčku, to může mít Světlana od člověků také svoje. Jen kdyby se trochu snažila a starala! Je moc lehkomyslná.
Nakonec se u ní přece ozvala lítost. Žila tu přece jenom dlouho, každý koutek bytu jí něco připomíná. Tady spadla jako malá do vany a sušila se u teplometu, tady se vyhřívala s Martinem u kamen, na tomhle křesle spávala …Podala Švětlance jedny korále. Ostatně, má ještě čtvery.
Přišlo loučení.
Člověková ji objala a obě začaly plakat. Inu, ženské! Člověk jí bodře poplácal po zádech, Martin, Zrzek, Světlana i Čmelda jí dali pusu na nos.
„Lucinko, nastup, taxi je tady!“ Člověková otevřela pohodlnou kočičí přenosku, Lucie s ranečkem nastoupila a člověk z pily jí nesl, jako kdysi nosili egyptské královny v nosítkách ….
Sbohem, Lucinko, buď šťastná. Snad budeš mít i koťátka …