První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

20.května 2006, Alice Oppová

kočička z útulku paní Kopáčové

Vypravila jsem se vyfotografovat nové přírůstky v útulku paní Kopáčové a zároveň se potěšit se všemi jejími přítulníčky. On to vlastně ani žádný útulek není, ale hotový kočičí ráj na Zemi. Kočičky obývají celý velký dům a běhají po ještě větší zahradě. Prostě kam se podíváte, všude vidíte kočky a kocoury všech druhů, barev a stáří, od rozjívených adolescentů prohánějících se domem i zahradou, po úctyhodné staroušky odpočívající v houpací židli, na pohovce či křesílkách vystlaných měkoučkými polštáři. Ale nejvíc jich bývá v kuchyni! Na nejvyšším postu secesní kredence trůní rezidentka, moudrá a ctihodná Minda, pod ní se hašteří Bezinka s Mášou, Babulkou a Helou, na židlích polehávají Jolanka a Růženka, na stole vždy bývá mazlivá Žofinka, nestorka kočičího společenstva a na ledničce se postrkují kluci Rambo a Princátko s trhlou Fifkou, zatímco hodný Mikýček sedává na dřezu, odkud má nejblíž k masíčku a konzervám na pracovní lince. Zrzínek, Píďa, Dinďa, Amínek a desítky dalších lítaj venku, nestor Péťa pospává v houpacím křesle a Hýta pozoruje cvrkot na zahradě z parapetu okna.

Přišla jsem fotit přírůstky, jenže než člověk rozdá všem chlupíkům pamlsky, pusinky a pořádně se s nimi pomazlí, uběhne pomalu půl dne, než se k tomu focení dostane. Noví nalezenci bývají vždy ve vlastních komůrkách, kamrlíčkách nebo v koupelně, která je hned za tou „kočičí kuchyní“. A právě v té koupelně byl objekt č.1 k fotografování – kočička Andulka se svými koťátky. Rozkošná mourinka zakrývala koťátka tělíčkem ve vystlané krabici a úzkostlivě pozorovala vetřelce s tou divnou věcí v ruce. Po patřičném obdivování těch jejích drobečků a obrovské chvále maminky, se Andulinka osmělila, vylezla z krabice, spapala masínko, nechala se hladit, blaženě předla a posléze vyprávěla příběh o svém kočičím štěstí v neštěstí, o zázraku, který ji a její děti potkal:

Bydlela jsem ve velkém městě, asi v Praze, říkali, u jedněch lidí. Byli docela hodní, to znamená, že mi nijak neubližovali a také najíst mi dávali, ale jinak se o mě nijak nestarali, nijak nezajímali, byla jsem prostě pro ně jen kočka. Nejdříve mi to bylo líto, ale pak jsem si zvykla a chodila jsem ven za kočičími kamarády a kamarádkami. Jéje, lidi, v tom parku kam jsem chodila, tam bylo koček! Některé tam opravdu bydlely, jiné chodily pravidelně jako já a jiní přišli jen velmi výjimečně – to když se jim podařilo utéct od jejich milujících páníčků (a byli potom za to kárání a zase dlouho nepřišli). Pak jsem se najednou začala cítit jinak. Ne divně, ale prostě jinak a začala jsem se na něco moc těšit, i když mi nebylo tak docela jasné na co. Také už se mi tolik nechtělo chodit ven a začalo mi hodně chutnat a ráda jsem si víc pospala- a jak tak jednou večer, namísto obvyklých toulek ležím doma v pelíšku, slyším, jak si pán a paničkou povídají: „Všiml sis, že ta naše kočka je nějaká tlustá? Asi bude mít koťata. Víš co? Někomu jí odnes nebo jí někde vypusť, co bychom si tou nadílkou počali?“
A tak už jsem věděla, na co se mám těšit a těšila jsem se ještě víc a umínila jsem si, že moje první koťátka se budou jmenovat chlapeček Jeníček a holčička Mařenka a další koťátka že budou Sněhurka a Budulínek a Bajaja a Popelka, protože mám moc ráda všechny pohádky. Současně jsem se ale začala strašně bát! Co se mnou jen bude, co bude s mými dětmi, co se mnou ti lidé chtějí udělat, přece mě teď nevyhodí, snad nemůžou být tak strašní!
Jenže byli. Druhý den mě vzal pán do auta a vyjel se mnou někam mezi domy. Najednou přibrzdil, otevřel dveře a vyhodil mě ven, na silnici. Naštěstí jsem kočka a umím dobře skákat a také jsem byla připravená na všechno a tak jsem dopadla tak šťastně, že se mně ani mým koťátkům v bříšku nic nestalo. Byla jsem nešťastná, bála jsem se, pobíhala jsem zmateně po silnici sem tam a nevěděla co dělat, kam se vrtnout, kam se schovat před těmi obludami, které jezdily všude kolem mě a strašlivě smrděly a jen na mě houkaly.
Potom se stal zázrak, štěstí v neštěstí, důkaz, že kočičí bůh a hodní lidé existují. Přišla hodná paní profesorka, která všechno viděla z okna svého bytu, navlékla si boty a auta-neauta, běžela mě zachránit. Přitiskla jsem se k ní jako k ostrůvku naděje a plačtivě jsem jí žalovala a děkovala současně. Paní mě odnesla nejprve domů, hladila mě a uklidňovala a pak mi dala najíst. Když bylo všechno v pořádku, říkala: „Co já s tebou ale holčičko mám dělat, nechat si tě bohužel opravdu nemůžu. Ale neboj, postarám se o tebe“. A pak šla a telefonovala nějaké paní veterinářce a pak jsem jeli k ní a paní doktorka mě prohlédla a řekla, že moje děti se narodí co nejdříve.
No a pak mě odvezli sem, do Černošic, do útulku paní Kopáčové. Dostala jsem krásnou, měkce vystlanou krabici v koupelně a spoustu dobrého papání a bumbání – a to už jsem začala být klidná, protože mi bylo jasné, že teď už se o svoje děti bát nemusím. A koťátka, jako by to také věděla, se hned druhý den narodila. První koťátko bylo mrtvé, ale další byl chlapeček a hned po něm vyklouzla holčička – a víte, že ty děti se narodily každé v jiný den? Jedno před půlnocí a druhé po půlnoci, takoví jsou to rošťáci hned od narození! A protože je paní Kopáčová móc a móc hodná kočičí máma, opravdu pojmenovala ty moje děti Jeníček a Mařenka.

A ty mě je teď, Alice, hezky vyfoť, protože ty moje děti jsou nejen nejhodnější a nejláskyplnější, ale také ty nejkrásnější na světě! Chovají se jako hodná koťata, pořádně pijí a pořádně rostou a pořádně se učí být kočkami a také se učí mazlit a příst a zachovávat čistotu……
A že se mi, Alice, ani nedivíš, když si na ty svoje původní majitele ani nevzpomenu? Jsem šťastná tady!

Zpět