První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. května 2006, Jana Petrželková

Kocourům začala sezóna

Tak už se ti naši kluci kočičí konečně dočkali! Rtuť na teploměru se ocitla na stupni, kde už se kočka, natož nechlupatý lysý člověk nemusí bát zmrznutí a my slavně vyjeli na chatu. Pro Matěje to nebylo nic nového, ale Čára s námi tohle ještě nikdy nezažil.
Nastalo chystání - vyndávání tašek ze skříní, snášení věcí na hromady a v seznamu odškrtávání všeho, co člověk po zimě na chatě potřebuje: povlečení, ručníky a utěrky, sodovky, olej, sirup, kafe, cukr, sůl, kočkolit, ubrusy na verandu, čtení, křížovky, semínka a sazenice – no znáte to, tisíc věcí, o kterých si člověk není jistý jestli tam po zimě budou v pořádku. A kromě toho jídlo na několik dní….

Kocouři zdatně pomáhali. Vlezli předem do každé tašky, každý balíček museli očmuchat a prozkoumat, žádnou skříň kterou jsem otevřela nemohli nechat bez povšimnutí, no měli zkrátka plné tlapky práce a byli ukalupírovaní.
Matěj se spokojeně usmíval, protože už tušil co by mohlo následovat, Čára nevěděl nic, ale byl nadšený.
Konečně došlo i na přepravky pro kocoury. Matějíček se do té své začal cpát ještě dříve než jsem stačila otevřít dvířka, takový měl strach, abychom neodjeli bez něj.
“Počkej, klučíčku, otevřu ti” krotila jsem jeho elán a přitom vzpomínala, jaké jsem podnikala boje a úskoky, abych ho dostala do přepravky v době, kdy měl nemocná očíčka a chodili jsme k doktorovi.
“Kam se jde, kam se jde? Já taky půjdu!” povykoval vykulený Čára s snažil se procpat do stejné přepravky s Matějem.
“Ty se snad chlape do smrti nenaučíš barvy” smála jsem se Čáryklukovi a tahala ho z přepravky ven, “tvoje je ta vínová, Matějova ta zelená, vždyť je to jasný!” “Aha, hahaha” zamňoukal žertovně Čára, zaplul do svého kočárku a pohodlně se usadil v očekávání věcí příštích. Je to takový zlatý kocour, se vším spokojený.
Konečně byly všechny věci naložené do auta, kocouři usazení na zadním sedadle a přepravky připoutané a vyjeli jsme. Kocouři se chovali vzorně – žádné mňoukání, žádné kňourání, žádné zbytečné řeči či vyvádění, poslouchali náš hovor a jen občas Čára tázavě mňouknul a Matěj mu bručivě odpověděl. Cesta ubíhala rychle a bez problémů (bodejť by ne, mezitím bylo poledne) a brzy jsme dorazili na chatu.
“Tak už na dovolenou?” vítal nás soused, když viděl auto nacpané k prasknutí. Jeho pes smutně svěsil ocas a odplížil se pryč jen co zahlédl Matěje, protože s ním měl od loňska špatnou zkušenost. Matěj mu totiž vloni na naší zahradě skočil na krk a zakousl se mu za ucho a pak ho ještě kdykoliv byla příležitost proháněl po osadě po cestách, aby mu dal jasně najevo, kdo je u nás pánem a čí je to teritorium.
Než jsme vynosili věci z auta a vyvětrali chatu, seděli kocouři ještě v přepravkách na otevřené verandě. Nedočkavě vykukovali ven a bylo jasné, že jsou také rádi, že už jsou na místě. Když se konečně otevřela dvířka “klecí”, kocouři se soukali ven. Matěj o něco rychleji, zřejmě se brzo rozpomněl na loňské pobyty. Čára zprvu sledoval Matěje a chodil za ním jak pejsek.
První den jsme pustili kocoury jen na malou chvíli a pod naším dozorem. Matěj sice mírně protestoval, ale pak pochopil, že Čára se musí nejdřív trochu zabydlet a snažil se mu to vysvětlit a všechno mu ukazoval. Cítil se důležitý a dělal tak trochu ramena. Čára byl ze všeho mírně udivený, ale bylo vidět jak je současně nadšený.
A pak už byl pomalu čas na večerní krmení a to kluky vždycky dobře naladí a kromě toho bylo nutné prozkoumat a pročmuchat ještě chatu uvnitř a zjistit kudy v zimě běžela myš a shodit kde co - zkrátka kocouři se nenudili. A když ještě nakonec směli nocovat na palandě plné peřin, byli z pobytu na chatě nadšení.
"Já už jsem se rozhodl, budu bydlet s váma tady" přitulil se Čára z jedné strany a Matěj se hned přikocouřil ze strany druhé : "A já tady všechno obstarám a na všechno dohlédnu, protože to tady znám" kasal se. Věčně hladový Čáryfuk debatu ukončil: "Nebylo by ještě něco dobrého k jídlu? Víš, jako na oslavu..."
Další den bylo nádherně slunečno a kluci si udělali ze zahrady tělocvičnu a byli srandovní. Hráli na honěnou a schovávanou, šplhali po stromech, skákali z verandy a plížili se za domnělým nepřítelem. "Uááá" řval Máťa a vyrazil na Čáru z úkrytu za pampeliškou. "Uááá uááá" řval ještě víc Čára a proběhl rododendronem.

Najednou si Matěj přestal hrát a něco usilovně sledoval v trávě. Pak chvíli hrabal packou a běžel k nám na verandu a položil před nás ohromnou chlupatou housenku, tlustou jak prst a dlouhou nejméně 10 cm.
"Nesu kus oběda!" hlásil nadšeně a pyšně si nad svůj úlovek sedl a čekal na pochvalu. "No ty jsi ale šikovný kocourek" hlasitě jsem chválila jeho snahu a byla šťastná, že to housenka evidentně přežila bez úhony. "Blé" udělal otřesený Jirka, "jedeš s tou potvorou!" "Vám tak něco nosit, nic vám není recht" urazil se Matěj a šel zas řádit.
Den probíhal úspěšně a šťastně pro všechny zúčastněné a začalo se šeřit. Kocouři byli už po večeři a ještě chvíli směli běhat venku, ale byl čas, aby už šli pomalu domů. "Kluci, domů, žádný courání po nocích" rozhodla jsem. "Ještě chvíli, teď to začíná bejt teprve žůžo" žebrali kocourci a tvářili se, jako když vůbec nechápou, co se od nich očekává.
Hodňáček Čára se nakonec za chvilku nechal chytit a odnést do chaty, zatímco Matěj před námi zdařile uhýbal a kličkoval. "Ty pacholku" oslovila jsem vlídně kocourka na nechytatelnou vzdálenost 2 metrů, "copak já s tebou můžu hrát na honěnou?" "Jasně, na honěnou" zajásal Matěj a vyběhl přede mnou za plot zahrady. Tam zdvořile počkal než se opět přiblížím a pak se rozeběhl po cestě osady směrem k lesu a zase si sedl a čekal. Popoběhla jsem znovu za ním a on zas přede mnou a tak to šlo několikrát.

"Nemysli si, že takhle spolu poběžíme až na Vráž" ujistila jsem kocoura a zastavila se. Také se zastavil a vypadalo to, že přemýšlí. Pak se otočil, změnil směr a proklouzl kolem mě znova zpátky směrem k chatě. Před našimi vrátky přelstil Jirku, který se mezitím chystal ho chytat ze zálohy a uháněl zas od chaty na druhou stranu. "Fajn, tak se teď hoňte zas chvíli vy dva" myslela jsem si a šla volný krokem za nimi. Situace se do puntíku opakovala.
Nakonec Matěj přiběhl ke mě, lehl si na zem a nechal se bez nejmenších problémů chytit a odnést. Spokojeně předl a usmíval se od ucha k uchu jak liška, celý šťastný z toho, jak nás oblafl a jak si s námi pěkně hrál. Ani jsem netušila, že máme kocoura s takovým smyslem pro humor!
V noci a k ránu kocouři strávili mnohý čas tím, že chodili ke dveřím a snažili se nás přesvědčit, že bychom je měli pustit ven. Používali k tomu různé metody, od mňoukání a lísání a škrábání na dveře až k oznamování, že "nutně musí". "Nic takovýho, kluci, přes den utíkáte ze zahrady domů na kočičí záchod a teď tady na mě hrajete divadlo? Žádný courání po nocích netrpím, ven prostě půjdete až po snídani a basta fidli" udělala jsem konec jejich nadějím. Kocouři teda zalezli otráveně na palandu do peřin a bylo slyšet, jak si povídají:
"Já nevim, Matěji, ale nejsou nějaký . . . ."
Pak spali.

Další den jsme čekali význačného hosta. "Čáro, Matěji, pořádně si načešte kožichy a narovnejte fousky, přijde paní Oppová a bude vás fotit" oznámili jsme kocourům a kluci se začali těšit. Mají rádi všechny návštěvy, jsou společenští a vědí, že každá návštěva pro ně znamená chování, mazlení a drbání navíc a mnohdy ještě něco na zub. Matěj si vyleštil drápky, Čára si narovnal oboječek na krku, navzájem si ulízali hlavičky a uši a ulehli na sluníčko. "Moje fotky obletí svět" těšil se Čárýček, "už nebudu zatoulanej kocour z útulku, teď budu hvězda" sliboval si, zatímco inteligent Matěj se snažil tvářit povzneseně : "já na fotky kašlu". "Nepřehánějte" krotil je Jirka, "žádný obletování světa nebude, ale možná se objevíte na internetu na stránkách kočičí Společnosti a ty, Matěji, se za pár let rád podíváš, jaký jsi byl za mlada krasavec," vysvětloval jako by to znal z vlastní zkušenosti a ještě dodal k Čárovi: "A ty už přece dávno dávno nejsi žádný toulavý kocour, patříš teď k nám, máš svojí smečku, svojí rodinu a svůj domov a jsi náš móóóc důležitej člen!" "Tak to jo", upokojil se Čára. "Já jsem si to myslel, ale je příjemné to znova slyšet, víš?!"
Když paní Alice konečně dorazila, hned si kocoury koupila. Jednak jásáním nad jejich přítulností a kamarádstvím a hlavně kočičími tyčinkami. Kocouři se k ní hrnuli jeden přes druhého a domáhali se mazlení a chování - jak kdyby jí znali odedávna. No, nejsou hloupí a kočičího přítele poznají na dálku. Matěj chtěl svojí přítulnost dokázat ještě hmatatelněji. Seběhl na zahradu a za chvíli přinesl paní Alici malého slepýše. To se ale se zlou potázal! "Fuj, to se dělá, takhle trápit živého tvora!?" hubovala ho a pak odnesla hádka do lesa. Matěj se urazil. On dává najevo všemožně svou přítulnost a lásku, nosí dárky a nakonec je za to hubovaný? To se přece také nedělá! A začal trucovat a nechtěl se fotit a tvářil se jako vrah....no matěj.

Den přinesl ještě další zážitek. Na naší zahradu přišel cizí kocour, černobílý, místní, mnohem větší než naši kocouři a snažil se označkovat si teritorium. "Tak jsem si vzpomněl, že jsem si něco zapomněl v chatě" mňouknul tiše Čára a rychlým krokem zmizel, aby pak opatrně sledoval další děj zpoza sloupku verandy. Nevyčítala jsem mu to, vím že není žádný rváč. Matěj sklopil uši, naježil srst, prohnul hřbet a protáhl ocas. Opatrně se blížil k vetřelci. "Hele, co si myslíš že tu děláš a kdo vůbec jsi?" pokusil se nejprve diplomaticky vyřešit situaci po dobrém, ale když se nedočkal té správné reakce, nedalo se nic dělat. "Koukej odsud mazat a už sem nikdy nelez, tady to je moje!!!" zařval strašlivě a vrhl se na toho cizáka. Ten nelenil, zařval ještě víc a už se začali mydlit. "Do něj, do něj, jen mu to nandej" povzbuzoval Čára Matěje z hlediště pro VIP na verandě. A Matěj mu to teda nandal a vyhnal toho cizího kocoura od nás ze zahrady a když to ten cizí kocour zkoušel dostat se k nám ještě jednou, už na něj jenom zadupal a byl klid a Matějíček tak slavně ubránil naši zahradu a svoje teritorium. Přepsal pak ještě všechny značky po obvodu celé naší zahrady a bylo vidět, jak je sám se sebou spokojený.

Další den jsme museli posekat zahradu. Kosou nevládneme a tak Jirka popojížděl s elektrickou sekačkou po zahradě sem tam a dělal strašný randál. Kocouři byli otrávení. "Nemůžeš sekat potichu?" žádal Matěj. "My kocouři takovýhle hluk nemusíme, víš", doplňoval Čára. "A musíš vůbec sekat?" zkoušeli to oba. "Musím a nemůžu" odpovídal jim Jirka na všechny otázky najednou, "ale jestli chcete, můžete pomáhat, někdo musí nosit trávu na kompost". A kocouři najednou dělali jako když nerozumí a vytratili se dírou v plotě do lesa.
Večer už jsme odjížděli. Kocouři byli smutní. "Je tu zdravější vzduch než v Praze" argumentoval Matěj. "A mě se tu moc líbí" byl hned se vším hotový Čára - ale nedalo se nic dělat, pochytali jsme kocoury, naložili je do auta a odjeli. V Praze kluci kočičí usedli společně na okno a koukali smutně ven.
Dlouho smutní nebudou. Jen co tohle dopíšu, jedeme zase na několik dní ven. A tak to půjde až do podzimu. Doufejme.

Zpět