Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočka z Antik-bazaru
7. května 2006, Eva Beranová
Sedává za výlohou mezi kolovratem a dřevěnou máselnicí. Vypadá jako vycpaná. Sedí bez hnutí a upřeně sleduje lidi za sklem. Děti ťukají na výlohu a dohadují se, jestli je ta kočka živá. Nevím, zda ji pohled na lidi za sklem tak fascinuje, nebo je prostě lhostejná. Zjistila, že se nikoho už bát nemusí a lidi si může beze strachu upřeně prohlížet jako zajímavé bytosti, od kterých poznala mnoho dobrého i zlého. To zlé převažovalo. V ulici je známá jako Jenůfa z Antik-bazaru. Kdo tu bydlí, ví, že kočka není vycpaná, ale patří už delší dobu neodmyslitelně k prodejně. Majitel bazaru je docela "ostrý chlapík", proto si kočce nikdo nedovolí ublížit. Stačí jeho podmračený pohled mezi dveřmi a malí rošťáci se od výlohy rozprchnou jako hejno vrabců.
Když kočku omrzí civění na lidi, obrátí se k nim zády a stočí se do klubíčka na polštářek za starodávným kolovratem. Ten polštářek je tam jedině pro ni...Jenůfa si užívá zaslouženého kočičího "důchodu". Odhaduji, že předčasného, protože víc než čtyři roky jí nebudou. Chová se ovšem tak klidně a vyrovnaně, jako by jí bylo nejmíň osm. Zaslouží si dobré bydlo. Má za sebou strastiplný kus života. Je to vlastně zázrak, že všechno přežila. Byla to "kočka ulice". Narodila se mourovaté kočce z náměstí, která patřila všem, to znamená, že byla vlastně ničí. Děti z několika rodin si ji tam předávaly, většinou jí ubližovaly. Schovávala se v průchodech starých domů, odkud se dalo proběhnout na zadní dvory, skryté před očima lidí, kteří náhodně přes náměstí procházeli. Náměstí to bylo netypické, na kopci nad centrem města. Kočka nakonec našla útočiště na faře. Žena uklízející kostel jí začala na práh fary nalévat do plechovky mléko.
Jenůfa tedy byla jedno z koťat této kočky, které náhodou přežilo. Tenkrát se nejmenovala Jenůfa, neměla vůbec jméno, byla to prostě jen "kočka". Zase si ji předávali z rodiny do rodiny. Z drsných her dětí si odnesla drobné poškození prstíků na levé tlapce. Druhý a třetí prstík zůstaly chromé a s nezatažitelnými drápky, přitisknuté k sobě, takže to vypadalo, že kočka má jakýsi "dvojdrápek".
Za čas utekla z náměstí dolů do města. Přitahovala ji klidná ulice, kudy projížděla pouze auta se zásobováním. Tato ulice ústila na tak zvané "Malé náměstí" s bufetem, odkud voněla teplá sekaná a ohřáté párky. Tady byla poprvé "unesena". Chytil ji a odnesl kluk Dušan. Neodnesl ji zpět kamarádům z náměstí, nýbrž ji doslova "předhodil" na hraní svým mladším sourozencům. Bydleli v této klidné ulici. Kočce nastaly krušné časy. Naštěstí se ji zželelo Dušanově starší sestře. Kočku odnesla na druhý konec města a tam ji vypustila před hospodou v naději, že si ji někdo vezme.
Kočka se kurážně procházela po chodníků a přátelským kvíkáním oslovovala kolemjdoucí. Všimli si jí sourozenci Šárka se Zdeňkem.
"Zdendo, chyť mi ji," žadonila Šárka. "Já bych tak chtěla mít kočičku..."
"Máma tě požene," krotil ji starší Zdeněk. Šárka na kočku něžně mluvila a nechala jí na dřívku kousek nanuku, který právě lízala. Kočka se nenechala dlouho pobízet. Vděčně se holčičce otřela o kalhoty - a už se jí nezbavila. Kamkoliv děti vykročily, kočka za nimi. Šárka se v duchu radovala. Kočka šla za nimi až domů. Maminka ji nevyhnala, dokonce Zdeňka poslala do marketu, aby nakoupil kočce konzervy a granule. Vypadalo to, že kočka konečně našla domov. Dostala i jméno - Mourina.
Bydleli v přízemí. Mourině nechávali pootevřené okno, aby během dne mohla na dvůr, protože se domů vraceli až kolem třetí hodiny. Mourina však v sobě měla hodně kočičí zvědavosti, neklidu a touhy po toulkách. Asi to zdědila po generaci koček z náměstí. Brzy jí dvůr a zahrada nestačily a začala běhat po chodníku a po ulici. Tím se přímo nabízela, aby byla znovu "unesena". Bohužel, zase padla do rukou Dušana, který dokázal za odpoledne proběhnout celé město a nic mu neuniklo. Ani Mourina mu neunikla.
Dlouho v rukou jeho mladších sourozenců nezůstala. Dušan ji vyměnil za "kudlu" se svým spolužákem Milanem. Mourina, teď zas jen "kočka", se ocitla na samotě za městem. Bylo to horší než u Dušanových sourozenců. Milan ji přivázal na provázek, aby mu neutekla. V noci se jí podařilo z provazu nějak dostat a vrátila se zpět do města. Posadila se před vonící bufet. Zdeněk ji objevil dřív než Dušan. Poznal ji podle "dvojdrápku". Kočka ho také poznala a nechala se odnést zpět k Šárce. Prožila tedy další únos.
U Šárky se vykrmila, zesílila - a začala mít "roupy", jak se říká. Zase se v ní probudily "geny" koček z náměstí a Mourina vyrazila do ulic. Zaujaly ji vůně z nedaleké hospody a snažila se dostat dovnitř. Pro pobavení všech přítomných ji tam jakýsi vtipálek pustil. Číšník ji honil s utěrkou po hospodě. Kočku, celou zdivočelou, chytil do bundy můj soused a přinesl mi ji, abych se o ni postarala.
Nechala jsem ji přes noc v bytě, aby se uklidnila. Kočka se najedla a chovala se ke mně důvěřivě. Vypadalo to, že dokáže přilnout ke každému, kdo ji nakrmí a je na ni hodný. Druhý den jsem ji chtěla odnést v přenosce na zahradu k ostatním kočkám. "Dvojdrápku" jsem si hned všimla, protože se kočka nechala ochotně prohlédnout. Ne, blechy neměla. Vyhublá také nebyla. Určitě někomu utekla. Než jsem ji stačila odnést, ozval se zvonek. Za dveřmi Zdeněk a Šárka, jestli jsem prý nenašla jejich kočičku. V ulici jsem známá tím, že se starám o kočičí bezdomovce. Byla to jejich kočka - poznávací znamení: dvojdrápek. Kočku si odnesli. Marné bylo moje nabádání, aby ji nenechávali dopoledne, když není nikdo doma, běhat venku... Dušan, který denně "prošmejdil" skoro celé město, záhy kočku uviděl. Počíhal si na ni a znovu ji "unesl". Po vzoru Milana se snažil ji také přivázat na provaz, ale kočka se na provaze vzpouzela, syčela, prskala, ocas naježený jako veverčí, tělo bokem prohnuté do podkovy.
Skrze výlohu vše uviděl majitel bazaru. Vyšel ven, založil si ruce, přimhouřil pronikavé tmavé oči a kluka podmračeně sledoval. Pak zaburácel:
"Ty grázle! Už tě chvíli pozoruju, co tu vyvádíš! Pamatuj si, že v ulici, kde mám bazar, nebude nikdo tejrat ubohou kočku!"
Dušan znejistěl. Majitel bazaru měl v ulici náležitý respekt. Bodejť by Dušana neznal a všechny ty jeho kamarádíčky z náměstí! Stejně tak dobře znal Dušan jeho a věděl, že s ním nejsou žerty. Majitel bazaru byl muž středních let, zápasnické postavy a drsnějšího jednání s každým, kdo mu nějak "nepadl do oka". A s Dušanem si rozhodně do oka nepadli.
"Přiveď mi tu kočku!" poručil Dušanovi.
"To je mo-moje kočka," blekotal kluk.
"Něco jsem ti řek´!" trval na svém muž. Zle zablýskl očima.
Dušan táhl vzpouzející se kočku k prodejně.
"Okamžitě jí sundej ten provaz!" poroučel dál majitel bazaru.
"To nejde...já nemám čím..." snažil se vzdorovat kluk.
"Tak bude to!" zahulákal "bazarista".
Dušan vytáhl kudlu, za kterou před časem kočku vyměnil s Milanem, a začal "pižlat" provaz. Kočka se odevzdaně přikrčila. Její odpor byl zlomen. Trpně čekala, co bude dál.
"Teď mi ji podej!" poroučel majitel bazaru, jako by si chtěl Dušanovu nedobrovolnou poslušnost náležitě "vychutnat".
Kluk popadl "přidřeplou" kočku za kůži vzadu na krku a podával ji majiteli bazaru. Oči měla nehybně upřené před sebe a nohy toporně natáhla, jako by zdřevěněla.
"Od teď je ta kočka moje!" zahřímal "bazarista" a přitiskl ji ke své zápasnické hrudi. Rozhodl se, že udělá dobrý skutek. Ostatně, taková kočka v bazaru, kde muzejní zatuchlina láká myši, se mu jen hodí.
Nechal kočku kastrovat a ona se zklidnila. Už ji nelákalo běhat po ulicích. Držela se bazaru jako svého království. Manželka majitele ji pokřtila na Jenůfu a volají na ni "Jenko"!
Dobrou stravou a blahobytem se kočka jaksi zvětšila, jako by ještě rostla. Zkrásněla, zmohutněla, hustá srst se jí jen leskne. Ven také chodí, ale pouze v ulici, kde na ni majitel bazaru přes výlohu dohlédne. Kočka si zvykla, dál nechodí. Jinak se ozve od prodejny velitelské: "Jenko, kde vězíš?! Domů, papat! Na čičiči!"
A Jenka zvedne ocásek, koketně kroutí zadečkem a pomalu kráčí do svého království. Prochází krámem, skladem, posedává na starých lenoškách, malebně se usazuje na vyřezávaných skříňkách a šicích strojích, zdobených perleťovými intarziemi.
Šárka se Zdeňkem ji ovšem chtěli zpátky, ale majitel bazaru byl neoblomný. "Nedovedli jste se o ni postarat, nemáte nárok ji chtít. A teď ven! Ať už vás tu podruhý nevidím!"
Děti odešly jako pokropené, protože měl vlastně pravdu.
Kočka si dál prohlíží v krámu zákazníky, potom si jde zdřímnout do výlohy. Na polštářku mezi kolovratem a máselnicí sní své kočičí sny...
Jednou jsem se zastavila u výlohy. Kočka nespala. Seděla tam úhledně jako těžítko, s ocáskem obtočeným kolem předních tlapek. Chvilku jsme se na sebe skrze sklo dívaly. Potom kočka zívla, labužnicky se protáhla. Vyhrbila hřbet, natáhla přední tlapky před sebe...nebylo pochyb, je to ona! Poznávací znamení: chromý dvojdrápek. Tak vidíš, holka, zase jsme se potkaly...Tvůj život je jako příběh z nějaké "kočičí červené knihovny". Příběh o tom, jak se z "chudé" a odstrkované micky z ulice stala sebevědomá a blahobytná Jenůfa z Antik-bazaru.