První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

3. května 2006, Veronika Tesařová

Ferdýšek byl nalezenec. Našli ho jistí dobří lidé, jak se jako malé miminko schovává před bouřkou pod domovní rohožkou, asi ho někdo vyhodil. Zželelo se jim ho, vzali ho k sobě domů a poskytli mu azyl. Nemohli si ho ale nechat natrvalo, a tak Ferdýšek putoval do

dalšího azylu, kde by sice mohl mít i trvalý domov a laskavou pečovatelku, avšak ve společnosti dalších nejméně čtyř koček a řady jiných zvířátek (která zde rovněž nacházela azyl po neradostných zážitcích na ulici). Zde pobýval několik týdnů, prý sice vyrostl, ale jinak byl hodně sám a vzhledem ke strachu z koček si ani svobodného pobíhání venku moc užít nemohl. Byl smutný a pomalu i přestával jíst. My jsme se tehdy akorát vrátili z dovolené a rozhodli se dát mu domov. (Upřímně řečeno – zpočátku se nám do toho moc nechtělo, protože nám půl roku předtím zemřelo milované morčátko a my jsme po něm truchlili, a také proto, že jsme v brzké době nechtěli podobné loučení s miláčkem zažívat znova. Také jsme nikdy předtím potkana neměli a vůbec jsme si nedokázali představit, co život s takovým zvířátkem obnáší. Ale teď tady byl někdo, kdo potřeboval domov, a my jsme to volné místo měli. Nebylo tedy co řešit.)
Když jsem se s Ferdýškem seznámila (jela jsem za ním nejprve sama), byla to láska na první pohled. Nechal se bez problémů vzít do ruky, hladit, hned si mě označkoval (což je potkaní pocta) a usnul mi v náručí. O pár hodin později si podobně schrupl i u přítele již ve svém novém domově – tj. naší garsonce. Ještě dlouho mu ale trvalo, než opravdu pochopil, že my jsme jeho trvalá rodinka a že ho už nikomu dalšímu nedáme. Začátky totiž vůbec nebyly jednoduché – vzhledem k tomu, že k nám přišel tak náhle a my jsme nebyli připraveni, bydlel ještě nějakou dobu v provizorní půjčené kleci, nepříliš veliké. I zde si ale dokázal zařídit pěkný bejváček – většinu času trávil v půlce skořápky od kokosu, zavěšené jako houpačka, do které vždy neuvěřitelně obratně zalezl. Zde odpočíval, spinkal i baštil (od té doby jsme mu říkali „kokosák“). Občas tam byl rozvalený tak, že koukaly jen nohy a na druhé straně kus čumáku, chyběl už jen doutníček, noviny a

barevná televize. Pak přišla nová klec, kterou jsme mu pečlivě (po dlouhém předchozím lítání po chovatelských potřebách) vybrali proto, že byla dost vysoká na potkaní řádění a zároveň se nám do garsonky vešla. Zařídili jsme mu ji se 4 podlažími, umístili po dlouhém přemýšlení mezi 2 skřínky (tak aby byl krytý od okna a zároveň ne blízko kuchyňské linky s vařičem) a jako střechu mu dali papundeklovou desku, aby se cítil v bezpečí. Vzhledem k tomu, že naše garsonka se skládala z pouhé jedné místnosti o rozloze 20 metrů čtverečních, jsme mu jeho 4 + 1 tiše záviděli. První seznámení s novou klecí ale byl dost horror – nebyl zvyklý na takové výškové budovy (mimochodem od jednoho kamaráda dostala klec název Manhattan), a tak se moc bál. Mysleli jsme, že to snad vůbec nepůjde. Při druhém seznámení už ale statečně vyskočil do dalších pater, jednoznačně osídlil podkroví a klec byla od té doby Jeho. Podkrovní pokojíček i nadále trvale vedl v oblibě (přestože byl tak nízký, že se sem žádná boudička nevešla), měl zde koberečky, hadříky, nosil si sem jídlo, takže časem to byl i špajz.
Do přízemí si chodil jen pro jídlo a do vedlejší přízemní „místnosti“ na záchod. Boudička v přízemí mu sloužila jen jako jídelní místo (když jedl například vločky, se kterými nestálo za to chodit nahoru), boudičku ve 3. podlaží s dvěma okny využíval jen občas jako vycházkový altán. Ostatní hračky a prolézačky, které jsme mu zde nainstalovali, ho příliš nezajímaly. I z kokosu už vyrostl a nová větší houpačka vyrobená z malého košíku ho nechala chladným. Jako správné dítě ho prostě absolutně nezajímalo

to, co jsme mu podstrojili jako tu nejúžasnější hračku na světě, zato ho náramně zajímaly jiné věci (což ne vždy bylo k naší libosti). Nejraději stejně běhal po bytě a průzkumničil, přičemž si během těchto pochůzek občas něco přivlastnil.
První procházky po bytě byly však dost náročné. Ferdýšek si zřejmě vzal hodně k srdci myšlenku, že počítač potřebuje kvalitní myš, z čehož je jasné, kam směřovaly jeho první kroky. Bylo to místo pro moderního potkana vskutku lákavé, neboť kromě počítače byla v jedné zásuvce zapojena ještě fůra dalších zajímavých věcí. Naštěstí kabely přežily – a my tři taky. Bylo by ale naivní si myslet, že to bylo díky stále dokonalejším zátarasám, kterými jsme se snažili opakovaně dané místo chránit před ničivým živlem. Ten si vždycky našel způsob, jak nás „oblafnout“ a v nestřežené chvíli šup – a už byl tam. Nebyl přece žádný hlupák! Další místo, které ho fascinovalo, byl prostor za rozkládací pohovkou (která nám sloužila i jako postel). I když jsme se původně báli ho tam pouštět (abychom ho pak vůbec vylovili), chtě nechtě jsme museli ustoupit. Bránit mu v přístupu sem by se totiž rovnalo týrání zvířat. Nemohli jsme ale přece dát svoji porážku tak najevo, a tak jsme mu to raději přímo zařídili a zkolaudovali jako samostatnou bytovou jednotku určenou Jemu. Sem si nosil jídlo, kapesníky, občas i ponožky či jiné kusy prádla, které se sušily vedle na topení. Tady si mohl prolézat

složeným sušákem na prádlo opřeným o stěnu, jehož kovovou konstrukci jsme pořád museli obalovat hadry, aby nenastydl, když se rozhodl uprostřed svého prolézání lehnout si právě na ni. Tady trávil většinu času, když nebyl v kleci a když zrovna neběhal a nelumpačil, tady měl spižírnu. Když se tu prospal, než vylezl, vždycky nejdřív několikrát vykoukl kouskem tělíčka zpoza pohovky, jako pes čuchající, zda je vzduch čistý. Proto dostal další přezdívku – „půlpes“ (což se dynamicky podle situace měnilo na „čtvrtpes“, „třičtrvtěpes“ atd.) Jednou za čas jsme odtud vybírali hromadu oříšků (nejvíce kešu, které miloval). K naší společné oblíbené hře totiž patřilo nošení oříšků z různých míst pokoje – vždycky si přišel pro oříšek, odnesl ho, přišel pro další, a takhle sportoval. Postupně mu ale nestačil jeden oříšek – jako správně ekonomicky myslící myšák si uměl dobře spočítat poměr nákladů a zisků a jednu cestu pro jeden ořech zhodnotil jako silně neefektivní. Takže pokud to šlo, napěchoval si do pusy oříšků a mandlí, co to šlo (ani by jeden neřekl, co tak malá papula pobere). Brát oříšky ze země nebo rovnou ze sáčku ho ale moc nebavilo (to jen v případě krajní nouze), chtěl je z naší ruky, případně si na nás i vyskočit, při té příležitosti vyfasovat i nějaké to pomazlení, prostě získat co nejvíc výhod to šlo. Vzhledem k tomu, že ořechů nanosil mnohanásobně více, než snědl (nasyslil jich skutečně tuny), kdyby je prodával, docela slušně by si vydělal. Časem hru vylepšil ještě tak, že vylézal po vnější stěně klece na její střechu a tam čekal, dokud nedostal tolik oříšků, kolik právě uznal za žádoucí, a pak zase čekal – jako malé dítě – až mu nastavíme dlaň a bude po ní moci slézt dolů a oříšky si odnést do špajzu za pohovkou.
Další oblíbenou hrou byla schovávaná v peřiňáku, kam vlezl malou skulinkou (a to nebyl vždy zrovna hubeňour!), odkud pak jednou za čas vítězoslavně vykoukl, jen aby o sobě dal vědět, a pak v mžiku opět hlava spokojeně zalezla. Nezapomenutelné bylo jeho „plachtění“, když takový prcek letěl za postel s něčím, co bylo větší než on – třeba s kapesníkem nebo kusem salátu musel při běhu vyskakovat tak, že si vysloužil další přezdívku „klokan“ a u nás se pak ujala poněkud slaboduchá říkanka „potkani jsou klokani.“ K dalším jeho kouskům patřilo v létě vyskočit do košíku s letními jablky a nějaké

ukrást – rychle běžící potkan s jablkem v zubech, které mu samozřejmě neustále padá, takže ho pak kutálí před sebou, totiž vypadá jak dokonalý fotbalista. O vánocích mu pro změnu jako míč posloužila rumová koule, pro kterou si vylezl na stůl. Tady už jsme museli zakročit – alkohol a sport, to k sobě nejde. Místo rumové koule se musel spokojit se sušenou meruňkou (což ho zjevně urazilo, ale co naplat).
Náš brouček ovšem nepečoval jen o tělo, ale i o ducha. Exkurze do knihoven – na chalupě i doma – ho nikdy neomrzely. Pečlivě všechny knihy zkoumal a kde to šlo, tam se po nich prošel (aniž by je ovšem jakkoliv ničil). Velice rád mi lezl do skřínky se studijními materiály a přípravami na hodiny, oblíbil si zvláště jednu, kam musel vždy vyšplhat po pevném podlouhlém polštáři, původně patřícím k sedačce. Suverénně si zoubky otevřel dvířka a než zaklapla, už byl uvnitř. Tam se obvykle rozhodl udělat mi v těch věcech pořádek (docela se mu nedivím), proto bral papír po papíru, složku po složce do zoubků a jal se je vyhazovat ven nebo mi je podávat, pokud jsem stála vedle skřínky. Takže další přezdívka: „automatický

podavač papíru“. Brigáda v tiskárně by nebyla marná.
Cestování v autě bylo vždy zážitkem – jezdil se mnou na zadním sedadle v rukávu. Tam ale jako zvídavý cestovatel nikdy dlouho nevydržel, většinou se vydal na obchůzku po sedadle, koukal z okna a hlavně sledoval cestu! Kolikrát mi vyšplhal na špičku loktu a mezerou mezi předními sedadly kontroloval řidiče. Jednou jsme zastavili na benzínové pumpě a ve vedle stojícím autě se vášnivě líbal mladý pár. To ho zaujalo natolik, že se opřel packami o okno a celou dobu šmíroval. (Jen škoda, že se ta slečna neotočila – vidět uprostřed romantického náručí upřeně civící krysu by pro ni byl jistě obohacující zážitek).
Takových i jiných zážitků jsme měli požehnaně. Prožili jsme ale i nemoc (respirační onemocnění), kterou Ferdýšek úspěšně zvládl. Pak přišlo stěhování (tentokrát nás všech) do pronajatého 4+ 1. Tolik místa najednou! Po počátečních problémech s adaptací se mu tady moc zalíbilo. Jakmile jsme přišli domů, byl v tu ránu u dvířek klece a hned vyrazil na obchůzky. Občas ráno, když jsme si přispali, už rumploval napáječkou, kdeže jsme. Chodil za mnou do pracovny, když jsem pracovala na počítači, téměř každý den se přišel podívat, co nového v obýváku a zda mu něco „nekápne“ v kuchyni. Nejraději měl ale

postel v ložnici, která měla pod sebou 2 šuplíky a matraci nasazenou na příčkách tak, že se mezi ní a příčkami dalo úspěšně běhat. Brzy jsme mu na jednom konci postele matraci nadzvedali a nechávali opřenou o okraj postele tak, že to vypadalo jako otevřené střešní okno. To pak vždycky vylezl ze šuplíku na příčky, opřel se pacičkami o okraj postele a koukal z okna. Začali jsme mu říkat „vikýřová myš“. Ta postel se stala jeho skutečným eldorádem, tady si prolézal, sem si nosil jídlo a špajzoval oříšky, na příčky jsme mu pak dali dřevotřískovou desku jako „odpočívadlo“. Nikdy nezapomenu, jak jsme spolu dělali přípravy na hodiny a opravovali testy – to mi kradl papíry přímo z ruky a odnášel si je do svého šuplíku. Asi byly ty testy hodně špatně napsané, že mi je chtěl odnést. Tak jsme tu spolu prožili krásných více než 7 měsíců.

Ale pak jako by si osud řekl, že už toho štěstí bylo příliš - přišla druhá nemoc. I z té se Ferdýšek zotavil a po pár dnech byl chlapík jako lusk. Jenže pak se brzy nemoc objevila na jiném místě (o té nemoci jsme podrobně - jako zkušenost a varování pro chovatele- napsali jinde), a to se mu již stalo osudným. Bojovali jsme všichni tři statečně, s přítelem jsme si vzali volno z práce, krmili Ferdýška stříkačkou, když nemohl jíst sám (byl chudáček hodně zesláblý), zahřívali ho a chovali na srdci, léčili, jak se dalo, s nadějí, že získá sílu a uzdraví se. On byl nesmírně vděčný za to, že jsme s ním. Kdykoliv jsme se jen na moment vzdálili, snažil se – i když skoro nemohl chodit – jít za námi. Ještě den a kousek před jeho smrtí jsme ho jen na chviličku nechali v pokoji samotného a šli do kuchyně něco připravit. Brzy jsme ho pak našli, jak čeká vysílen u dveří kuchyně. Dal jednu z posledních dávek energie do toho, aby byl s námi. Vůbec nelitujeme toho, že jsme ho v těchto chvílích neopustili, i když poslední kapka naděje na uzdravení se záhy rozplynula a Ferdýšek zemřel. Bohužel, nebyla to lehká smrt, ale zemřel v domově, který měl rád, nebyl sám a byl obklopen největší láskou, jaká existuje.
Věříme, že láska a radost, kterou jsme si vzájemně po necelé dva roky dávali, kterou si s sebou vzal a kterou nám tady zanechal, přehlušila všechny těžké a bolavé chvíle na začátku a konci jeho života. Vždyť láska je silnější než smrt. Ferdýšku, díky za všechny krásné chvíle, za to, co všechno jsi nás naučil, i za to, že jsi mnohým kolem nás ukázal, co může takový jeden potkan – bytost, které lidské pokolení od věků křivdí – člověku dát.

Zpět