Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Z příběhů opravdových kocourů
29. dubna 2006, Honest Injun /duben 06/
Je doba daňových přiznání. Sedím vedle Matěje, Matějík se nechal hladit a jen jemně mě kousal do prstů který jsem pak nastavoval už schválně, ve snaze o hru a snad to tak pochopil, neni pitomej.
Tak pane Matěj, podáte to přiznání? Ale já nic neudělal, k čemu se přiznávat? Ty seš teda matěj, snad jsi něco sežral a něco lidem zas na oplátku poskytl, ne? Ale já nevim jak to mám vědět, to si mám započítat každou noc kdy spim na stejnym loži s pani Janou, nebo mám tam nějak jak řikáte zohlednit to jak se perem s Čárou nebo jak každej z nás si najde jiný místo na stejnym obrtlíku, takovym tom tyjátru, kde je horní plošinka a pod ní tunýlek?
Například dneska jsem seděl na tý horní pozorovatelně já a Čára byl pode mnou, dyť já ho mám docela rád, von to neni špatnej kluk, akorát že já umim minimálně do dvaceti a když jsem se tuhle zeptal Čáry kolik si myslí že má nožiček, neřek nic, jen něco ve smyslu, já to zkusim zapsat:
/mluví Čára/ hele Matěji já nevim a potřebuju to vědět když umim chodit? Já vlastně nevim jak chodim, to už jsem se s tim asi narodil, a k tomu se teda mám daňově přiznat? Spočítat šlápoty po tomhle bytě a kde jsem co sežral a kolikrát jsem mňoukal a … já můžu jen přiznat, že tu kapsičku jsem tuhle za Matěje dojed sám, ale dyť von sám řikal, že už nechce, takže jsme se víceméně domluvili, a Matěj mi nic nevyčítá! Mezi náma je to teď už jakžtakž v pohodě , dyť už sedí na tý horní pozorovatelně. Hele já nechci bejt žádnej vůdce, já vim že tu nic neřídim, mám jenom trochu jinou povahu než Matěj ale sakra dyť to voba víme a podle toho jednáme. Jsme takový ne bratři, tam je něco jako že máme stejnýho tatínka, a to skoro nabeton nemáme, ale sakra to přece neznamená, že nemůžem brát na sebe ohledy. A proč bysme se nemohli semtam prát? Dyť je to příjemná zábava, a POZOR – co taky můžem dělat jinýho, lidi nás zdomácnili, tak hergot co jinýho si na tom světě počít, než prostě bejt a chodit z místnosti do místnosti a hledat teplo a klid a jídlo a vědomí vo lidech co sou kolem a který tyhle věci zajišťujou a ještě maj zdá se radost když nás můžou vzít na klín a hladit a poslouchat naše mru-mru. Vono se ten zvuk blbě přepisuje, to už tuhle řikal
Matěj, že by rád napsal aspoň povídku, ale - ne, to je moc složitý, ať vám to zkusí vysvětlit von, dyť my neumíme jak to napsat krom toho, že, jak řikala Jana – mluvíme jak děti celym tělem. No vidite kluci a holky, jak z Lukáše, co kdysi jako dítě mluvil celym tělem, jakej velkej kluk z něj vyrost a jak se má k světu. Ale my už nevyrostem, leda ztloustnem, musíme se teda trošku hejbat, takže furt tak různě rucháme z místnosti do místnosti a semtam se perem a jindy zase jen tak ležíme a necháme se hladit a pak třeba usnem a zdaj se nám sny.
Teď si ale na žádnej sen nevzpomínám, kterej bych vám moh vyprávět, vono se mi to totiž nějak zvláštně prolíná s tím co se stalo doopravdy, a já to nedokážu rozpoznat. Máťa řikal že Jana nebo kdo řikal, že Vondráček nebo jinej z těch vzdělanejch lidí psal, že sen a to co je – realita – jsou často málo odlišitelný. Navíc Matěj řek abych teď v týhle eseji nebo jak to nazývá, psal prostě co se mi honí hlavou, snad furt ještě zdravou. I když mě dneska bylo nějak divně a všimla si toho Jana, a já nevěděl co mi je, a ji to trápilo, to jsem cejtil, ale dovnitř si nevidim, možná mi chybí vitamíny? nebo že to jaro propuklo? Co vlastně bylo před rokem? To jsem prej byl ještě kotě, teď jsem už jinoch a sice, že mě udělali tu operaci, ale to neznamená, že se mi holky kočičí i lidský nelíběj!
A vůbec bych řek že jsem ke světu přátelsky nakloněnej a budu, ledaže – ale ne, to by zas byly ty Matějovy věci jak do něj vobčas vjede taková ta chmurná – skeptická tomu říká – nálada, a vono to je nakažlivý. Tak já mu řikam Matěji dyť snad neni tak zle, hele dyť sme mohli dopadnout hůř, a jsem vždycky hrozně šťastnej, když se mi toho Matěje smutnýho podaří trochu rozesmát. I když von je asi po tom co prožil skeptik fakt hodně velkej a když to do něj vjede,
tak buď má svoje děsný litanie anebo – a to je pro mě jako jeho kocouří okolí ještě horší – neřiká nic, jen tak leží a jenom na těch jeho vočích vidim jak je smutnej, respektive jak se mu něco honí hlavou, co ho trápí nebo tlačí a co by možná rád někomu řek ale neví jak. Nebo řekne třeba - Čáro mám tě rád ale tohle bys stejně nepochopil, ta moje hlava je nějaká divná a proč bych tě měl zatěžovat svejma divnejma problémama, který nechápu sám. Von je vlastně po citový stránce takovej trochu depre, a kdybyste viděli ten jeho trojúhelnikovej obličejíček a smutný voči…. A když pak zahlídnete aspoň tu jiskřičku, která vás utvrdí, že je živej a že vás cejtí, že s váma cejtí a že je mu prostě smutno a vy nevíte proč, tak si myslíte, že je asi smutnej i proto, že to prostě nedokáže druhýmu sdělit. To jsou vždycky chvíle, kdy se ho buď snažim pozvbudit nějakou přátelskou rvačkou, anebo jsem z toho smutnej sám. Ale já jsem taková optimistická povaha i přes to, co jsem zažil v dětství. Mám na to dost matný vzpomínky. Tátu jsem určitě měl – to řikal Matěj, že otec je vždycky, ale o mámě nic nevim, první dojmy co si teď dnes pamatuju jsou z toho místa, kde jsem se nějak ocit a kde byla strašná spousta koček a kocourů jako já, a každej si tam hledal svůj azyl, svoje místečko kam zalízt, a pak mi Máťa řek, že to byl takzvanej útulek pro ztracený kočky, takže jsem byl vlastně ztracený kotě. JENŽE ALE je to správně říct ztracený? i o tom Máťa mluvil, že někde čet – von asi čte kočičí noviny – že sice se můžou kočky zatoulat, ale že je možná stejně víc těch případů prasentuálně, kdy lidi tu kočku vyhoděj a nechaj svýmu osudu! To se mě vždycky tak divně tkne a ptám se Matěje: je to vůbec možný a proč? A Matěj už neřiká nic leda “no víš Čáro” a je smutnej, tak já hned se ho snažim nějak rozesmát, a někdy to nejde, možná že z toho má ten Matěj debrecín – což je ale pitomost, von to vyslovuje trochu jinak. A na debrecín si pamatuju, to byl takovej sice hodně kořeněnej, ale v zásadě dobrej salámek, i když jsem z něho pak měl sračku pardon kakot. No prostě než jsem se z toho přesolenýho šmejdu vočistil, trvalo to mýmu tělu snad tři dny – už jsem vám řikal že umim trochu počítat? A Máťa kde může už mi dává lekce, a já jsem rád že mám takovýho učitele. Přitom v tom útulku byli fakt ty lidi hodný, ale doma je doma, a snad tu doma jsem, a kdoví zda ten Matěj furt nepřemejšlí, jestli se zas neztratí a zas se bude toulat ulicema a bude totálně (to slovo je samozřejmě Matějovo, znamená to sakumprdum) v prdeli s nervama a vůbec se všim a bude usychat – ne, ne nebude, jsem přece Čára a tak ČARUJU aby byl Matěj v pořádku a v pohodě a slibuju si, že i já budu v pohodě co mi budou síly stačit! Tuhle jsem slyšel vod jednoho starýho kocoura místo v pohodě říct “v cajku”, ale to mi nějak nesedí, je to z dávný doby kdy jsem ještě nebyl na světě. A proč se mi do cajku plete slovo “verpánek” moc nevim, ale Matěj vlastně řikal, teď se mi to vybavuje, že ten druhej Jirka, ten co ho snesu, povidal o tom, že verpánek jak se dočet je z německýho werkbahn. A že to původně asi bylo u truhlářů a kdoví zda to dřív znamenalo to na čem se ty boty vyráběly anebo – to spíš, jak říkal Matěj – že ta “pracovní dráha” se přenesla na ten předmět. Hergot já jsem nějakej chytrej, ten Matěj mi teda dává zabrat, ale mě to docela těší, fakt! Já vim že jsem jenom takovej prostej kocour a Máťa má převahu co se týče hlavy, a i proto ho mám rád, že mi to nedává najevo. Akorát ve vztahu k lidem von přece jen asi touží po uznání a když já furt ťuťuťu ňuňuňu a von jenom tak smutně “intošsky” kouká…. na ten termín co přesně znamená se zeptejte Matěje, já jen tušim, že prostě kocouři jako Matěj jsou intoši, ale hned se ho zastanu, slyšel jsem totiž i o intoších, co je to za blbce, a to teda Matěj neni, jakkoli se semtam perem. Mám ho prostě rád a hotovo, a běda tomu kdo by mu chtěl ublížit, je to muj skoro brácha, už jenom jak máme podobnou srst, i když Jana mluví o tom, že jsme oba mackové smíchaný všelijak, takovej ten “evropskej typ” (to mi všechno přes Janu řek Matěj, já bych to nevěděl).
No už jsem řikal o jeho obličeji jakoby zvláštnim trojúhelníku nebo rovnolichoběžníku, já ho mám takovej normálně kočičí, nebo ne? Ale dyť je to jedno, copak musíme bejt oba stejný? já jsem prostě Čára - a zde Matěj jest - a je to tak, já zas jdu dělat svoje čáry po bytě, svoje linky po kterejch se pohybuju. A vždycky když přijde někdo jinej, tak ty linky naruší a já se furt snažim po těch svejch čarách hejbat, ale nějak to vadí, tak si prostě pak najdu nějaký místo a snažim se nepřekážet. To je stejně divný jak když přijde nějakej člověk, jakýho zbytečnýho povyku je kolem toho, a to musim říct, nejhorší je, když se ty lidi, ten domácí a ten příchozí, nebo vůbec, začnou hádat. Já nevim o co jde, jsem smutnej z toho že je to snad kvůli mně, tak se ty hádaře snažim nějak udobřit, ale moc mi to nejde. A Matěj je z obliga. Jasněže se ho to dotejká taky, ale taky neví co s tim, tak jde prostě pryč a je smutnej jinde a jinak_ _ _ _ _ _