Příběhy a fotografie kočiček z depozit
POPELKA (povídka)
23.dubna 2006, Eva Beranová
Bělavá kočka se dvěma mourovatými skvrnami na zádech ťapala v rozbředlém posoleném sněhu, který kola aut rozstřikovala až na chodník. Kočka zvedala opatrně tlapky, jakoby váhala, kam jít. Vyhlížela opotřebovaně, jak vypadají kočky žijící delší dobu bez domova. Byla ušmudlaná, pohublá a nervózní. Těkavě se rozhlížela, jestli se za ní někdo nerozběhne – člověk nebo pes. Před člověkem by utekla snáz. A navíc nejsou všichni lidé zlí…Jaro, léto a začátek podzimu trávívala v zahrádkářské kolonii za pilou. Dokázala zpovzdálí odhadnout lidi, k nimž se může přiblížit. Většinou jí hodili něco k jídlu. Nouzi nemívala, myší bylo všude dost. Jiní zahrádkáři ji odháněli, jakoby byla prašivá. I na ně „vyzrála“. Počkala, až večer odejdou, a pročichala místo, kde grilovali. Vždycky tam našla něco voňavého, co jim upadlo od úst.
Každý rok rodila koťata do světa, kde na ně nikdo nečekal a kde každé kotě bylo předem odsouzeno ke krátkému živoření a k pomalé smrti. Koťata byla začervená a průjem vysával jejich neduživá tělíčka. Kočka si to neuvědomovala, řídila se pudem neustálého rozmnožování. Měla tělo vysílené porody a ztrácela zuby.
Na zimu se dříve stahovala nahoru do kopců, kde se na samotách přiživovala se slepicemi. Naučila se zahánět hlad máčeným chlebem, rohlíky, studenou polévkou, mačkanými brambory se šrotem. Věděla, kde mají psa na řetězu a kde pobíhá volně. Takovým dvorkům se vyhýbala. Nevyhledávala ani střety s místními kočkami. Nemínila se tu usadit. Jak začal tát sníh,vracela se do zahrad za pilou.
Tuto zimu napadl sníh nezvykle brzy a kočka nestačila odejít do kopců k samotám. Schovávala se na pile a denně chodívala některou ze dvou uliček dolů k hlavní silnici. Nebylo tam zrovna bezpečno. Ale stačilo silnici přeběhnout a dostala se k nástupištím autobusů a odtud k velikému marketu.
Nedávno staré otevřené koše vyměnili za oranžové plastové, do nich si lézt netroufala, nemusela by se také dostat ven.
K marketu chodívala večer. Koš na odpadky tam byl prostorný, shora otevřený, tedy snadno přístupný. Několikadenní zkušenost ji naučila rychle probrat odpadky, než začnou uvnitř, za svítícími skleněnými tabulemi, vytírat dlaždičky. Potom vždy vyšel někdo z personálu a obsah venkovního koše přesypal do velkého igelitového pytle.
Kočka se vypracovala v probírání odpadků téměř k dokonalosti. Skočila do koše a přehrabovala, až všechno kolem lítalo. Kořist bývala chudá – jen špičky rohlíku, nedojedené jogurty, někdy kousky párků a sýra. Prodavači v marketu její řádění v odpadkovém koši brzy odhalili. Koš začali vysypávat při odchodu posledních zákazníků.
Kočka se lidí bála – i nebála. Tyto protichůdné pocity se v ní neustále svářily. Zkusila loudit na autobusovém nádraží. Někdy to vyneslo kousek přijatelného jídla, které jí nějaké dítě hodilo. Nepohrdla ani úlomky sušenek. Častěji ji odháněli. Některé děti po ní házely sněhové koule, ženy se oháněly nákupními taškami, muži ji většinou ani nebrali na vědomí.
Kočka začala obcházet pět popelnic ve dvoře u velkého činžáku naproti autobusovému nádraží. Pokud byly popelnice vrchovaté, tudíž nedovřené, vyhoupla se nahoru a vedena čichem, pustila se do obvyklé probírky. Mnohé odpadky padaly na zem, jak je obratné kočičí tlapky vyhazovaly. Kočka byla natolik zkušená, že nikdy nevyházela takové množství, aby za ní zaklaplo víko popelnice.
Tak kočku přistihla jedna žena nesoucí pytel s odpadky. Chvíli se na sebe překvapeně dívaly. „Ty jsi ale Popelka,“ řekla konečně žena. Její hlas nezněl vůbec zlobně. Kočka v něm postřehla pochopení. Vyskočila z popelnice a začala se ženě přátelsky otírat o boty a kalhoty. Žena trochu couvala, protože kočka byla ušmudlaná. Váhavě ji pohladila po hlavě. Kočka předla.
„Popelko, já si tě domů vzít nemůžu, já tam už jednu kočku mám…“ vysvětlovala jí provinile, protože bylo jasné, co kočka patrně očekává. Kočka pochopila, že je odmítána. Přesto za ženou běžela až k domovním dveřím. Žena byla soucitná, ale bezradná. Její rozmazlená žárlivá siamská kočka by Popelku sotva přijala…Žena zavřela domovní dveře Popelce před nosem. Aby nějak uchlácholila své svědomí, vynesla k popelnicím mističku granulí. Dávala ji tam potom pozdě večer každý den a brzy ráno, když šla do práce, mističku zase schovávala. Sousedé by neradi viděli, že láká do dvora kočku, která vyhazuje odpadky z popelnic. Kočku zrazovaly stopy ve sněhu. Kdosi z domu ji několikrát hrubě odehnal.
Kočka se vrátila zpět k horní silnici, kde cítila na zídkách, keřích, stromech, plotech a popelnicích kocouří značkování. Kde žijí kocouři, musí být i jídlo. Proto tedy ťapkala rozbředlým posoleným sněhem a čichala u každé značky, aby rozluštila kocouří vzkazy.
Poznala, že tu mají označené teritorium tři kocouři, kteří si své pachové značky neustále přestřikují. O kousek dál cítila značky jednoho kocoura. Znamenalo to, že si mu tam značkovat ti druzí netroufají.
Sedla si na zídku plotu u domku, kde bylo značení nejsilnější. Na schodech viděla mističky a tácky. Na dálku voněly mlékem. Přivřela oči a naprázdno se olízla. Trpělivě čekala. Něco jí říkalo, že mističky kdosi pravidelně plní. Dočkala se.
 |
 |
„Podívejme, máme tu dalšího strávníka,“ řekla žena a nalila do misek mléko s rohlíky. Na tácky rozdělila obsah konzervy a odkudsi z chodby vynesla misku granulí. Kočka hltavě jedla, předla a otírala se ženě o nohy. Nevěděla samým štěstím, co dřív. Žena se neustále rozhlížela. Pak začala volat:“Svůdo, Invi, kde jste?“ Z křoví za plotem se vynořili dva kocouři. Ten větší, zrzavý, slyšel na jméno Svůda, neboli Svůdník, a ten drobnější, kulhající černý, se jmenoval Invi, čili Invalida. Vyčkávavě sledovali cizí kočku. Obezřetně se blížili ke své večeři. Ozvalo se trojí syčení, vrčení a prskání. Nasycená kočka se majetnicky přitiskla ženě k nohavici a výhrůžně nahrbila hřbet. Nastalo vzájemné nedůvěřivé očichávání, otírání se bokem – a byl z toho smír. Kočka se ubytovala v chodbičce domku. Svůda a Invi neprotestovali. Blížilo se jaro…
Za měsíc už bylo zřejmé, že smír kocourů s kočkou nezůstal bez následků. Kočka začala vypadat nápadně blahobytně.
„Ty můro,“ ulevovala si její pečovatelka a hladila jí kožíšek, „nejsi už nejmladší – a nedáš si pokoj! Co budu s koťatama dělat?!“
Kočka jen spokojeně předla a dívala se na ženu doslova oddaně a s důvěrou. Takhle je uviděla paní, která měla doma siamku a v zimě dávala kočce granule k popelnicím. Zastavila se.
„To je dobře, že Popelka našla u vás domov,“ řekla radostně přes plot.
„Vy tu kočku znáte?“ pátravě se na ni podívala žena z domku.
„Já ji v zimě krmila. Protože vybírala popelnice, říkala jsem jí Popelka.“ A hned sdělila všechno, co o kočce věděla.
„Popelko, Popelko,“ zavolala na ni.
Kočka přiběhla k plotu a hlavičkou se otírala o prsty, které žena plotem prostrčila.
„Heleďte, ona na to jméno slyší,“ podivovala se žena z domku. „Tak jí budu říkat Popelka. Zatím jsem na ni volala jen Číčo nebo Můrko. Je to stejně můra hloupatá, bude mít koťata…ale já se ani nedivím, jsou tu tři kocouři, dva kocouří bezdomovce krmím a třetí je kocour tamhle v domku u trati. Musím ji po koťatech nechat kastrovat, vždyť by ji kocouři utahali. Už je stará, droboučká, zuby skoro nemá…“ vykládala žena a hladila Popelku po zádech.
Žena z činžáku si oddechla. Už nemusí mít výčitky, že tenkrát nevzala Popelku domů. Popelka je zvyklá na přírodu, to by jí nemohla ve druhém poschodí zajistit…tady je pro ni ten pravý domov…
Popelka porodila koťata někde v úkrytu, aby k nim nemohli žárliví kocouři. Nakonec přivedla jen jednu kočičku, která ze zrzavého a černého kocoura neměla na sobě ani chlup. Dostala jméno Líza.
Obě kočky jsou už kastrované. Staly se z nich nerozlučné kamarádky. Popelka se na stará kolena zbavila všech starostí. S Lízou běhají po louce za domkem, kočkují se, lezou po stromech, číhají na myši. Večer usínají v objetí v jednom pelíšku. Svůda a Invi si dál přeznačkovávají svá teritoria až k trati, kde narazí na značky silného kocoura Ramba, kterému Líza šedobílým zbarvením kožíšku jakoby z oka vypadla. Tak nevím, jak to tam s tím otcovstvím nakonec bylo, ale na tom u koček bez rodokmenu nezáleží.