16. dubna 2006, Jana Petrželková
Že už snad konečně opravdu začíná letos jaro, vědí kocouři ze všech nejlíp. Čistí si kožíšky ze všech sil aby byli opravdoví fešáci a přitom pouštějí chlupy rychleji, než já je stačím uklízet. Poposedávají a polehávají po okenních parapetech, chytají přes sklo sluníčko, nahřívají se a toužebně vyhlížejí ven. Netrpělivě čekají, kdy už konečně zase půjdu větrat – ať ve velkém pokoji, který je do ulice a kdy je vezmu každého pod jedno křídlo a koukáme pak společně ven a oni jsou celí blažení, nebo u mne v pokoji, kde je mohu na otevřeném okně nechat sedět i samotné, protože tam odtud nemůžou utéct, ale kam zase jde – k jejich lítosti - málo sluníčka. Zkrátka jaro ty kluky kočičí opravdu volá a oni chtějí ven, ven, ven a dávají mi to patřičně po kočičím způsobu najevo. Kromě toho Matěj, který je znalý situace, snad i sleduje v televizi zprávy o počasí a odhaduje, kdy už začneme zase jezdit ven, zatímco Čára, který zatím žádný výjezd z Prahy s námi nezažil, se snaží jednat na vlastní pěst. Číhá v předsíni za vchodovými dveřmi, sedí skrčený jak oukropeček těsně u rámu dveří a tma v místnosti je jeho spojenec a trpělivě čeká. Jednou přece musí někdo jít! Dobrá je listonoška, která předává doporučený dopis, ale u toho jsem já, bdělá a ostražitá, takže lepší je manžel – s berlemi je málo pohyblivý a vstup do bytu je procedura. Před bytem musí odložit jednu berli, vyndat klíče, odemknout a otevřít dveře, natáhnout ruku a rozsvítit v předsíni, vyndat klíče ze zámku, znovu uchopit berli…..a milý Čárlínek má mezitím spoustu času mu proklouznout mezi nohama a frnk do světa. Ten svět se prozatím naštěstí skládá jen z domu, v 95% ze sklepa, ale řeknu vám, už mě to nebaví, 2x denně prolézat s baterkou sklep, který je navíc průchozí kolem dokola, takže s Čárou hraju na honěnou. Nebo taky schovávanou, to když zaleze do některé kóje. A tak ho hledám, bojím se a nahlas nadávám. Hledám Čáru protože mám o něj strach, zlobím se na lidi z domu kteří si chodí do sklepa vymontovávat žárovky a já se pak ve sklepě, kde bohatě řádili bezdomovci a ve snaze zpeněžit co jde rozmlátili dveře všech kójí a všechno roztahali bojím, a nadávám na chytrého architekta, který dům navrhl bez dveří mezi malinkou předsíní a kuchyní a do sklepních prostor je také vstup volný, bez dalších dveří. A co až někdo z domu, kde je víc než 20 partají, nechá jednou za teplého počasí otevřené dveře na dvůr nebo na ulici? Kde pak budu s Čárou tyhle hry hrát, kde ho budu hledat? A to už vůbec nemluvím o tom, že se po každém útěku kocoura s manželem samozřejmě pohádáme.
Po dalším úspěšném lovu jsem si posadila Čárykluka před sebe. „Čáro, ty pitomečku malej“ povídám mu, „proč proboha pořád utíkáš? Co si myslíš že tě tam čeká za štěstí? Ty už si nepamatuješ jak jsi byl na ulici a pak v útulku? Vždyť je to snad u nás lepší! Nebo ne? Co ti tu chybí, co bys rád? Buď hodnej kocourek!“ domlouvám mu a kocour na mě stydlivě kouká.
Pak mňoukne: „mě se u vás líbí, ale víš Jano, já bych rád aspoň na chvíli ven“ a jde si sednou zase na okno a teskně zírá ven. K němu se přidá Matěj a tak tam oba sedí jak hromádky neštěstí. Jsem asi příliš mateřský typ, kromě toho dítě odrostlé, zatímco kocouři jsou malí – a tak mi to jejich neštěstí rve srdce.
„Dobře, kluci, ať je po vašem“ říkám a přináším kočičí kšírky. „Máme jen jedny, tak na střídačku, zkusíme to na dvorku a když to půjde, vezmu vás do parku k Rokytce“. Prvního zkusím nacpat do postroje Matěje. Je chytřejší a tak doufám, že to dříve pochopí a Čára to od něj okouká. Chyba lávky! Matěj je sice chytřejší, ale taky osobnost a velitel, takže nakonec v kšírkách za vydatné synovi pomoci končí Čára. Chvilku si je sice snažil sundat, ale pak toho nechal a byl v pohodě a běhal v nich vesele po bytě. „Prima, první krok jsme zvládli, tak teď dál“ myslela jsem si, připjala na kšírky vodítko a s kocourem přes ruku vyšla na dvorek.
Kocourek zůstal bez hnutí ležet přikrčený v trávě. Nějakou dobu se nedělo nic, jen se rozhlížel a mapoval terén. Pak se opatrně rozešel. Mířil přes kousek trávníku a betonovou cestičku zpátky k domu a pak podél stěny až k zídce, která odděluje dvory. Cestou pečlivě očuchal a prozkoumal každý kamínek, každý lísteček a pak se vyhoupl na zídku. Šla jsem pomalu podle něj, klidná, protože vodítko bohatě stačilo délkou Čárovu rozletu a měla radost, jak to krásně jde. Chvíli jsme popocházeli sem tam, kocour po zídce, já pod zídkou a najednou se Čára rozeběhl. Vodítko přestalo délkou stačit, zarazilo Čáru v rozletu, ten se otočil – a vyvlekl se hladce z postroje! Kšírky byly málo utažené! Hmátla jsem po kocourovi – ale kdepak, ten jak blesk utekl do míst, kam jsem na něj nemohla dosáhnout. „Fakt bezvadný“ myslela jsem si mrzutě, „na manžela se zlobím když mu kocour proběhne mezi nohama a sama ho pak vynesu dokonce ven“ . Kocour na moje volání a lákání nedbal. Proč by to dělal? Konečně se dostal kam chtěl a tak si to užije, není tak hloupý, aby se hned nechal chytit. Přemýšlela jsem, zda mám kocoura stopovat nebo zda mám běžet domů pro pohyblivějšího syna, protože co když Čára začne přeskakovat zídky? Po zkušenosti s Matějem a jeho loňskou „ztrátou“ asi přece jenom trochu zmatkuju. Čára zatím tajtrlíkoval po zídce, která končí kousek od okna manželova pokoje a tvářil se napůl blaženě, napůl nejistě. A právě tu chvíli si naštěstí vybral manžel k tomu, aby se šel z okna podívat, jak probíhá krocení dravé zvěře. Otevřel u sebe okno a milý kocour šup – a byl zas doma. Šupala jsem domů s úlevou také, jen jsem zvolila tradičnější cestu dveřmi. „Tak to vidíš, ty moulo, to byla ta tvoje svoboda“ říkám doma kocourovi, ale ten druhý už se stavěl do řady. „A teď já ven, teď zas já“ dožadoval se Matěj a sápal se po kšírkách, které se houpaly na vodítku. „Jedině přes mojí mrtvolu“ vzepřela jsem se vehementně a plácla syna, který se smál a křičel „ano, ano“. Řeknu vám, to je život, jedna ženská mezi 4 chlapama!
„Kluci, nedá se nic dělat. Musíte počkat. Za chvíli jsou velikonoce a jestli bude hezky, pojedeme na chatu a tam budete venku“ obrátila jsem se na kocoury. Matěj posmutněl že dnes ven nepůjde a Ćára si přede mne sedl, nastražil uši a vyvalil oči. „Co to jsou ty velikonočky? To se jí?“ zajímal se. Matěj se snažil vybít si svoje zklamání a začal se posmívat: „Ty jsi hloupej kocour! To je hned vidět, že tvůj
tatínek byl netopýr, podívej se na svoje uši!
Jinak by ti muselo dojít, že velikonoce znamená, že budou velký dlouhý noci, to je jasný, ne?!“ Čára se otočil, nahrbil hřbet, sklopil uši a zatvářil se jako zlý kocour. „Ty jsi hloupý a tvůj tatínek byl netopýr, ne můj“ mocně zařval a už se kluci začali mydlit.
Chvíli jsem je nechala vyjasňovat si situaci a pak je od sebe roztrhla. „Nechte toho, pacholci, velikonoce jsou prostě svátky jara a velikonoce proto, protože v pátek je velká noc, kdy se prý země otvírá a dají se najít poklady“ vysvětlovala jsem jim. Do křesťanských výkladů jsem se raději ani nepouštěla. „Hurá, půjdeme hledat poklady“ jásali kocouři a zapomněli na rvačku i netopýřího tatínka. Musela jsem zase zchladit jejich nadšení. „Nic hledat nepůjdeme. V Praze už stejně žádné poklady dávno nejsou, je tu moc lidí a všechny poklady jsou vybrané. Kromě toho máme poklad doma, počkejte“. A pak jsem šla a přinesla nakoupená zlatá čokoládová kuřátka a pestré zajíčky a malovaná vajíčka. Kocouři zírali ohromeně na tu krásu a sahali na všechno opatrně pacičkami. Vajíčka se koulela po stole sem tam, kocouři z toho měli legraci a hráli s nimi fotbal. „Jenže k čemu nám to všechno je?“ zeptal se za chvíli Matěj. „K čemu, k čemu?
Uděláme si hezkou výzdobu a budeme mít jaro i doma. Upečeme beránka, koupíme mazanec, dáme si do vázy žluté narcisky a zelené větvičky a na ty větvičky navěsíme ptáčky…“ „Já ty ptáčky venku nachytám“ nabízel se ochotně Matěj, který doufal, že se tak přece jenom dostane ven. „A já k tomu na ty větvičky nachytám ještě myši“ dodával Čárlíček, který se po předchozí zkušenosti asi přece jenom cítil lépe v tom sklepě. „Žádný chytání a věšení ničeho živého se konat nebude, ty ptáčky si sami vyrobíme“ usměrnila jsem je. A pak jsem šla a přinesla čtvrtky a bílý papír a pestré kousky látky a lepidlo a za pečlivého dohledu a posedávání po stole pomáhání packama kocourů jsem polepila čtvrtky z obou stran hezkou látkou, vystřihla obrysy ptáčků a z papíru poskládala křídla a protáhla je tělíčkem. Ještě jsem přidala kousek niti na zavěšení a bylo hotovo. „Líbí?“ ptala jsem se kocourů. Čára přestal žrát lepidlo: „líbí, ale proč neděláš taky kočičky, koťátek se přece na jaře narodí taky spousta!“ „Jasně! Žádná diskriminace koček! Koukej udělat taky koťátka!“ nařizoval mi vzdělaný Matěj a ohlížel se po něčem, z čeho by si udělal transparent pro případnou stávku, kdybych snad v té ohavné diskriminaci hodlala pokračovat. To má z toho koukání na televizi, asi jim to budu muset zakázat. Nejdříve jsem na kocoury zírala ohromeně, ale pak jsem se zasmála. „Proč ne, kluci, klidně! Ať je po vašem, ať máte radost, ať mi nemůže nikdo vytknout, že šidím kočky!“
A protože kočku jen tak vystřihnout neumím, šla jsem a obkreslila na polepenou čtvrtku formičku na vánoční cukroví ve tvaru běžící kočky a hned jsme měli kočičky červené a zelené a puntíkaté a kytičkové a kostkované. „Co to je za rasu“ zajímal se Matěj, „pruhované kočky jako jsme my dva neumíš?“ „Tohle je kočka velikonoční, moc vzácný druh“ vymýšlela jsem si, „ale počkej“. A pak jsem vystřihla kočičky jen z čisté tvrdé čtvrtky a pastelkami domalovala z obou stran pruhy. Na jednu jsem napsala Matěj a na druhou Čára. „Tak už spokojeni?“ ptala jsem se a navázala jsem na ty jejich podobizny nítě a zavěsila je na větvičku břízy ve váze. Kocouři byli celí blažení a hráli s kývajícími se kočičkami pinkanou.
Pak jsem si uvařila kafe a seděla a sledovala tu pohodu. Matějovi to ale za chvilku stejně nedalo, je to koumák. „Hele, Jano, a odkud se tady ty zvláštní velikonoční kočky berou? A jak?“ vyzvídal. „Přiletí z Velikonočního ostrova, to je přece jasný!“ byla jsem rychle hotová s odpovědí a Matěj zajásal až poposkočil, protože měl dojem, že mě konečně doběhl. „A jak můžou přiletět, když nemají křídla!?“ bafl na mě vítězoslavně a já na něj bafla zpátky : “Jenže tyhle naše velikonoční kočičky ještě nejsou hotové“ . A pak jsem šla a vyrobila z papíru další křídla a protáhla je tělíčky těch puntíkovaných a kytičkovaných a kostkovaných velikonočních kočiček a všechny jsem je rozvěsila společně s těmi ptáčky větvičkách a po bytě. Vypadá to báječně, nevěříte?
Kocouři jsou spokojení a já taky. S velikonočními lítajícími kočkami jsme jaro ještě nikdy neslavili. Třeba z toho ale uděláme tradici.
Tak pěkné svátky vám i vašim kočičkám!
|