První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

24. března 2006, Eva Beranová

Nikdo neví, odkud přišel. Jednoho dne tu prostě byl – velký bělozrzavý kocour. Bílá v jeho kožíšku převládala. Sytě zrzavá měl jen záda, ocásek a zezadu hlavu. Byl to kočičí fešák.

K lidem se choval přátelsky, ale spíš na ně pohlížel svrchu jako na bytosti, které se mají starat o jeho blaho. Jedince svého druhu ignoroval. Kočky ho nepřitahovaly, s kocoury se nepral. Byl patrně kastrovaný. Zajímavé také bylo, že se ho žádný z místních kocouřích kavalírů nesnažil napadnout a vyhnat. Kocoury asi odradila jeho robustnost a pohrdavá nevšímavost.
Určitě pocházel z rodiny, kde o něho od malička dbali. Jak jinak vysvětlit, že je kastrovaný, dobře živený a že narostl do takové velikosti. Jaká nepřízeň osudu změnila jeho život, že se najednou ocitl na ulici města, kam nikdy nepatřil? Nikdo ho totiž nehledal, nikdo podobného kocoura u nikoho neviděl.
Kocour zatím s bohorovným klidem obcházel dvory v naší ulici. Berzy se našly ženy, které ho začaly krmit. Kocour od té doby vysedával na zeleném obdélníku kovralu před prodejnou drobného zboží. Kobereček byl původně určen pro zajištění bezpečnosti kupujících, aby ve vlhkém předjaří neuklouzli na dlaždicích u vchodu. Kocourovi to na koberečku barevně ladilo – zelená, bílá a sytě zrzavá. Mně to připomínalo Velikonoce a rozkvétající louku.
Prodavačky začaly kocourovi říkat Péťa. Protože měl decentní chování a na lidi se díval málem jako na své lokaje, upřesnily jeho jméno na Pan Péťa. V prodejně se neprodávalo nic od potravin, nechaly kocoura chodit i dovnitř. S panskou samozřejmostí vcházel do prodejny, prohlížel si zboží jako majitel a ukládal se k odpočinku do vystlané krabice u radiátoru. Pan Péťa měl vybrané způsoby. Nesnažil se drápky trhat krabice, když si potřeboval ulevit, šel ke dveřím a ohlížel se, jestli mu prodavačka spěchá otevřít.
Pan Péťa vůbec nemňoukal. Asi bylo vše v pořádku jako v té anekdotě o mladém lordovi, který prvně promluvil až v 17 letech, kdy stručně pronesl nad polévkou: „Je přesolená“. Když se ho ptali, proč dřív nemluvil, řekl: „Až dosud bylo všechno v pořádku“. Zrovna tak se choval Pan Péťa. Nemluvil. Proč taky. Nic mu nechybělo. Jestliže měl chuť se pomazlit, v prodejně našel vždy čtyři ochotné ruce, které mu vyhověly. Pan Péťa se však mazlil málokdy, jako by nějaká větší důvěrnost s lidmi byla po jeho úroveň.
Prodejna se zavírala v šest hodin. Pan Péťa se pak přesouval k sousední vilce, jejíž majitel nedávno zemřel. Byl tu klid. Vzadu na dvorku zbyla prázdná králíkárna nacpaná voňavým senem. Pan Péťa se v něm vyležel pelíšky. Pospával a odpočíval.
V noci nebo časně zrána chodíval na výpravy do luk. Musel přejít silnici. Kdo ho sledoval, jak pomalu a klidně přechází silnici, muselo mu zatrnout. Už viděl kocoura pod koly aut. Pan Péťa totiž ignoroval auta stejně jako kočky, psy i lidi. Naštěstí přecházel silnici v místě, kde se rozdvojovala, tudíž tam většina řidičů zpomalovala. Mnohá auta kvůli pomalému majestátnímu kocourovi přibrzdila. Ale jak se říká – potud až dotud, po jihočesku „pocaď až docaď“. Nepředbíhejme. Zatím Panu Péťovi všechno vycházelo. I na víkendy byl zajištěný. Prodavačky mu misku s granulemi nechávaly v rohu u vchodových dveří. Je jisté, že mu na granule začaly chodit i jiné kočky, které „žily“ jen v noci. Přes den kdesi pospávaly, proto zůstávaly lidským očím utajené..
Pan Péťa dál nevzrušeně přecházel silnici a sestupoval dolů do luk k řece a věnoval se lovu. Prožíval kočičí noci naplněné báječnými zvířecími vůněmi, šramoty, šumy a chvěním vesmírných vln, které, my lidé, ani nevnímáme. Během dne do luk nechodil. Lidé z paneláků tu venčili psy a odpoledne si tudy zkracovala cestu na autobus hlučná školní mládež. Pan Péťa měl vše časově přesně zmapované a dodržoval zaběhnuté zvyklosti.
Následující jaro však v něm probudilo touhy po rozšíření teritoria, které měl pod kontrolou. Ze dvorku opuštěné vilky se vypravil vzhůru do svahu a dostal se k silnici, která vedla do pily. Horní silnice nebyla nijak frekventovaná. Po obou jejích stranách stály domky a vilky se zahradami, za nimi dlouhé družstevní bytovky, doslova přilepené ke svahu, takže zahrádky za nimi se podobaly stupňovitým políčkům čínských zemědělců, každičká píď půdy využitá. Pan Péťa začal systematicky prozkoumávat zahrady. Probouzející se země opojně voněla, myšky se jen hemžily, jarní slunce hřálo. Kocour zanedbával prodavačky z obchůdku u dolní silnice a více se zdržoval v zahradách a dvorcích u silnice horní. Poznal místní kočky, kocoury a psy, ale blíž k tělu si nikoho nepřipouštěl. I tady ho místní znali, od prodavaček věděli, že slyší na jméno Péťa. Ženy se dokonce přebíhaly v podstrkování mističek na práhy svých domků a vilek. Pan Péťa všude jídlo zdvořile ochutnal. Brzy začal pohrdat rohlíkem ve vlažném mléku a vyhledával jen maso, konzervy či granule. Nejchutnější lahůdky mu servírovala paní z krajní vily. Tak se tam usadil. Aby úplně neztratil přízeň prodavaček, občas za nimi také zacházel a nechával se milostivě pohostit.
Vypadalo to, že život pana Péťi poplyne i nadále v poklidném rytmu. Ve vile, kde se zabydlel, mu poskytli ubytování v hale, kde měl svou měkce vystlanou krabici hned vedle tělesa etážového topení. Ve vile bydleli manželé Vopálenských. Děti už měli odrostlé. Péťův samotářský klid nikdo nerušil. S paničkou chodíval rozvážně po zahradě a se zájmem sledoval její zahradničení. Sedl si vedle záhonu, nic nerozhraboval a s odpovědností vlastníka nově nabytého pozemku přihlížel setí a sázení. Znechucovalo ho jen kropení záhonů. Štítivě se odtahoval a nechápal, proč si ti dvounozí tvorové dělají déšť, jako by nestačilo, když začne shůry padat sám.
Přestože to teď měl k řece do luk trochu z ruky, vlastně spíš z tlapky, zacházíval tam, ale nepravidelně. Také čas nedodržoval. Kontroly hlodavců v lukách nyní prováděl v kteroukoliv dobu, prostě kdy ho to napadlo. Pouštěl se dolů k silnici zahradami a s obvyklým klidem ji přecházel, jako by auta rovněž patřila mezi jeho sluhy. Prozatím mu žádné neublížilo, ale znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. V případě pana Péťi se „ucho utrhlo“ jednoho jarního dopoledne. Kocoura srazilo auto.
V celém tom neštěstí měl i štěstí. Snad proto, že byl poměrně velký a bylo jaksi nepatřičné, aby tu tak ležel na silnici, stal se zázrak. Auto zacouvalo, zastavilo u krajnice. Vystoupil muž středního věku a sklonil se nad zraněným kocourem. Péťa na tom byl špatně. Jeho oči barvy medového jantaru se udiveně dívaly na člověka, který mu něco říkal, a začaly se zamžívat. Ten muž měl zvířata rád. Navíc byl úspěšný podnikatel. Dlouho se nerozmýšlel. Kocoura naložil do auta a zavezl k veterinářce. Odmítl euthanázii a trval na léčení – ať to stojí, co to stojí. Kocour potřeboval náročnou operaci, a to ne jednu.
Druhý den zajel podnikatel s dcerou do míst, kde kocoura srazil, a poslal ji, aby se poptala, komu takový výstavní macek chybí. Dívka na to šla prakticky. Nejdřív zašla do prodejny, dál pátrat už nemusela. Od prodavaček se dozvěděla vše. Pak zajeli nahoru k vile, kde Péťa našel domov. Podnikatel Vopálenským slíbil, že léčení kocoura plně uhradí. A splnil to.
S Péťou to bylo zlé, velmi zlé. Měl rozdrcenou pánev a mnohočetná vnitřní zranění. Prodělal operace, potácel se na prahu kočičího nebe, ale naštěstí mu tam dvířka neotevřeli. Prý mají přeplněno obětmi lidské neopatrnosti a nenávisti ke kočkám. Péťa se vrátil na zem.
Když si ho Vopálenských přivezli, byl hubený, zadní nohy ho neposlouchaly, celou polovinu těla měl na kůži vyholenou a jizvy jak zdrhovadla. Jeho jantarové oči se dívaly vyčítavě. Péťa naříkal. Poprvé ho slyšeli mňoukat.
Kočičí čas plyne asi rychleji než ten lidský. Péťa se neuvěřitelně rychle zotavoval. Dostával na přilepšenou lipánek, sardinky, libové masíčko, smetánku, kočičí vitamíny. Zanedlouho se postavil na zadní nohy a kulhavě chodil. Oholená srst mu dorostla a zakrátko byl z něho statný kocouří fešák, Pan Péťa.

Šla jsem v létě kolem vily Vopálenských. Sluníčko zběsile pálilo, až se rozehříval asfalt. Pan Vopálenský myl auto. Zastavila jsem se. „Jak se má Pan Péťa?“ zeptala jsem se víc ze zájmu než zdvořilosti. „Chtěl bych se mít jako on. Tamhle leží v chládku pod rybízem,“ ukázal bradou směrem do zahrady pan Vopálenský.
„Péťo, pane Péťo,“ zavolala jsem. Jen líně otočil hlavu. Jeho oči barvy medového jantaru si mě lhostejně prohlédly. Poté je přivřel a obrátil hlavu na druhou stranu. Jasně mi naznačil, že ho ruším a že se kvůli mně rozhodně zvedat nebude.
„Tys měl ale štěstí, Péťo, díky bohu,“ řekla jsem tiše. Péťovi to bylo jedno. Zvířata žijí přítomností. Ale musíte uznat, že Péťa je šťastný kocour. Mám ráda šťastná zvířata. Pohled na ně mi dodává energii… Tak se drž, kocoure Péťo!

Zpět