První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

22. března 2005, Redakce

aneb co vypráví starý kocour Péťa z útulku paní Kopáčové.
Pokračování vyprávění kocoura Péťi, tiskového mluvčí.

Milé kočky, co vám mám povídat, ani ve snu by mě nenapadlo, že existuje takový kočičí ráj!
Narodil jsem se před mnoha lety a zároveň se svými sestřičkami a bratříčky žil ve staré rozbité kůlně a moc jsme se báli těch dvounohých obrů. Maminka o nás láskyplně pečovala, ale jednoho dne se nevrátila a bylo zle. Marně jsme na ni čekali, hladoví a promrzlí, sourozenci kašlali, pšíkali a pak se přestali hýbat. Zůstal jsem sám, protloukal se životem jak se dalo. Toho hladu, strachu a zimy, no to si nedovedete představit!
Jedné, obzvlášť kruté zimy, když se zase objevila ta paní s taškou úžasně vonící potravy a já, polomrtvý hladem, jsem pozoroval jak se moji kolegové bezstarostně cpou, jsem konečně nabyl odvahy, opatrně se přiblížil k miskám a v tom okamžiku se přede mnou objevila moje první miska plná nepopsatelných dobrot. Shltnul jsem jídlo na to šup a rychle zmizel, protože s lidmi jeden nikdy neví. Ale zapamatoval jsem si místo, trpělivě tam čekal a když se „zázrak“ opakoval celičký týden, ztratil jsem ostych a nechal se i pohladit. Do smrti nezapomenu zděšení té paní nad mým vychrtlým tělíčkem: „Péťulko, drahoušku, takhle bys zimu nepřežil, pojď, odnesu tě do teplíčka...“. Jenže věřte lidem? Rozmýšlel jsem se celý týden, pak nastal třeskutý mráz a bylo rozhodnuto. Nechal jsem se nacpat do jakési bedničky a po pár strastiplných minutách se ocitl v tom kočičím ráji na zemi. Víte, on je totiž i druhý Kočičí ráj, kde nikdo kočkám neubližuje, ale tam se dostaneme až po smrti a pak, kdoví zda tam mají tak dobré jídlo?

A tak jsem se dostal do útulku paní Evy Kopáčové, která mě hned odnesla do teploučké a čisťounké místnosti, pohladila, pochválila, vyčistila ouška, nakapala něco hnusného mezi lopatky, kam jsem jazýčkem nedosáhl a nemohl to olízat. Pak jsem dostal misku masíčka, zavřely se dveře, zůstal jsem sám a blaženě usnul. Druhý den nebyl nic moc, zase mě dala do té bedničky, odvezla hřmotící potvorou se spoustou lidí do nepříjemně páchnoucí místnosti, kde se mě nějaký pán všelijak dotýkal a čímsi mě píchnul do kožíšku se slovy: „ nebojte se, bude z něj zas junák, každý den pilulku, držet dietu, kontrola za týden“. Návrat byl mnohem veselejší, cítil jsem, že se vracím domů, zase jsem dostal misku masínka a spokojeně usnul v té teploučké místnosti. Strávil jsem tam 21 dní, během nich jsem si zvykl na cestování k tomu pánovi i na různé ty nepříjemné věci, které mi dělal, prý v můj prospěch. Nu, v tom mu nyní dávám za pravdu, protože se mi daří opravdu skvěle.

Kočky, představte si, že žiju ve velkém domě se zahradou, mám tady mnoho kamarádů, kamarádek a koťat, která já přímo zbožňuji a starám se o ně jako chůva.
Je nás tu hodně, občas si pro někoho přijedou, ale pořád přibývají další více či méně zbědovaní nalezenci a máme se vzájemně rádi. Patří nám celý dům, velká zahrada a veliká louka, takže o měkounké postýlky, křesílka, nejrůznější kukaně, košíky a krabice a hlavně lovecká teritória není nouze.
Ale tím největším štěstím je pro nás ta naše Eva Kopáčová, která, jestli to nevíte, je skutečnou bohyní všech opravdových koček. Je úžasně moudrá, něžná a laskavá. Pečuje o nás obětavě, krmí, léčí, hladí a miluje nás všechny bez rozdílu. A když se ozve její volání: „holky, holky...,“ můžeme se přetrhnout, abychom nezmeškali všechny ty laskominky, pusinky a mazleníčko.

Příště vám budu vyprávět o přípravách na povodeň.
Tiskový mluvčí koček z útulku paní Kopáčové, kocour Péťa v.d.

Pokračování kocoura Péťi,
tiskového mluvčí kočičáků z útulku pí. Kopáčové

Milé kočky, tak vám teda povím, že jsem z toho blázince okolo těch příprav na povodeň byl dočista tumpachový. Voda v Berounce stále stoupala, na vlastní ouška jsem slyšel, jak nějaký křaplavý hlas říká: v Dolních Černošicích nastal druhý stupeň povodňového ohrožení... To víte, v Horních Černošicích, nad kostelem, tam kde jsem se narodil, se nám o takové hrůze nezdálo ani ve snu a tak mně dočista vstávaly všechny chloupky hrůzou, když mi o tom rezidenti, Mikýček, Amínek, Minda, Máša, Rozárka, Bezinka, Žofinka a další vyprávěli.
To vám prý najednou přijde strašlivá potopa a běda těm, kteří se nestačí včas vrátit domů. Všude se valí voda, na zahradě, ve sklepě, po schodech do domu, no hotová katastrofa, jeden se nemůže ani vyčůrat venku, natožpak proběhnout, lovit myšky. Prostě z ničehož nic se dům ocitne v jakémsi jezeře a navíc potmě a v chladu, protože vypnou elektrický proud, který vyrábí světlo a teplo. A co horšího, zásoby potravy, pitné vody a steliva do WC bedýnek ubývají, neboť voda je všude a ta naše Eva nám nemůže nakupovat masínko, dobrůtky, papáníčko - hrozí nám hlad!!! A kdyby jen to, prý dokonce i evakuace, což musí být něco příšerného, protože to vás popadnou, vrazí do těch bedniček a odvezou do neznámého prostředí, mezi spoustu cizích lidí, no děs a běs!!! A co teprve prý potom, když voda opadne a všude kam tlapka došlápne jen hnusné, mazlavé bahno, takže jeden nemůže vystrčit nos z domu, aby si neznečistil kožíšek.
A tak jsem se moc bál a snažil se ze všech sil pomáhat té naší Evě chránit zásoby konzerv, rýže, ovesných vloček, křupek, vody, steliva, které se postupně vršily na těch nejvyšších schodech, kam žádná voda nedosáhne.

Dohlížel jsem i na ty nové přenášecí bedýnky, které nám sehnala moc hodná paní magistra Fenclová, za což jí moc děkujeme. A byl jsem strašně moc hodný, mazlil se a pořád předl a také prosil pradávného boha kočičího počátku, Felinur-urle-urtiho, o pomoc.

Věřte, nevěřte, nakonec všechno dobře dopadlo,

sluníčko se rozzářilo, sníh odtál, voda opadla, rozkvetly kytičky, přišly velikonoční svátky a s nimi kočičí radovánky, chlupaté kotrmelce a nadílka dobroučkých kapsiček od hodné paní Klimkové, které jménem všech kočičáků moc a moc děkuji. Kóčky, to vám byla dobrota, to jsme si pochutnali, všude se ozývalo mlaskání a poté vzájemné olizování. Žofinka, Bezinka, Amínek se samou láskou div nesnědli a Mlýnek se způsobně krmil pacinkou, zatímco šťávičku rozstřikoval jako to prasátko po celém okolí.

A po sváteční hostině se někteří z nás věnovali příjemné siestě na pohovce, v pelíšcích a křesílkách, jiní řádili na zahrádce,

zatímco já s Mikýčkem, Mauglím a Fančou soupeřil o prvenství na kočičím stromě, který pokládám za ten nejúžasnější vynález a ochotně bych jeho vynálezce nominoval na Kočičí cenu vzájemnosti, zábavy a míru.

Jsem konečně šťastný a totéž mohu říct i o svých kámoších. Je nás tady už téměř 40 porůznu posbíraných, nemocných, hladových a leckdy těžce poraněných kočičáčků. Díky té naší Evě, se z nás stala skutečně nádherná a moudrá stvoření – kočičí bytosti nadané kouzelnou silou, vesmírnou energií a hlubokou důvěrou k člověku. Jsme nesmírně vděčné naší paní a svojí přítulností jí pomáháme se vyrovnat se samotou, zklamáním a bolestí duše.
Přeji vám krásné jaro a ještě lepší léto. Váš kocour Péťa v. d.

Zpět