Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Nedělní adrenalinový nářez
19. července 2019, Jarka Svobodová
Nastalo bohužel opět horké léto. A protože kdykoliv zajdu na zahradu, najdu tam válet se na lehátku kočku Myšku, usoudila jsem, že k svátku si nechám dát pořádné lehátko. Bude jenom moje. Ale jako vždycky, všechno je jinak. Jednak jsem to nevydržela a lehátko koupila už o pár týdnů dřív, neboť v Bille měli padesátiprocentní slevu na lehátka. To nejde nekoupit! Tak jsem ho přivlekla domů autobusem. Naštěstí bylo zřejmě z lehkého kovu, možná hliníku. I proto mi teď přijde takové fórové, akorát pro lehkou váhu kočičí. Ale hlavně: naše kočka ví, co je dobré, neboť když teď jsou na zahrádce pod třešní dvě lehátka , hned je jí jasné, na které si vyskočí. Samozřejmě si vybrala to původní, které rozhodně unese i osobu zvící stopadesáti kilogramů. Asi se kapánek přeceňuje.Fenka Nora má smůlu, protože psi si na lehátkách nehoví, dokonce asi ani při terapeutických sezeních /nebo leženích/, která pro ně už dlouho fungují, tedy aspoň v Praze. Někdo holt objevil díru na trhu. Ale našinec se už dnes ničemu nediví.
Zato má Nora na zahrádce svůj bazén, který je původně dětské pískoviště. Bazén má více využití, například když přijde pes z procházky, je tam zaručeně studená voda na pití, a ne ta uvařená, co je v misce na dvoře. Taky jsou tam lístky a stébla, aby se v bazénku netopil hmyz. Zvláště čmeláků a včel by mi bylo líto. A v neposlední řadě si v bazénku můžou ráchat nohy vnoučata.
Takže kočka ani pes u nás netrpí diskriminací, kdyby si náhodou někde stěžovali. Já se snažím mít všechno promyšlené, aby náš život, lidský i zvířecí, plynul v pohodě a radosti, ale jak se říká: Člověk míní a Pán Bůh mění.
A tak je to asi čtrnáct dní, co jsme s kamarádkou a s našimi fenkami šly takhle poránu, jako každou neděli, na procházku. Můj pes byl navolno, neboť jsme šli krátkými bezpečnými uličkami. Pak ale kamarádka potřebovala dát něco ode mne domů do lednice. Dala mi pohlídat svou fenku s vodítkem, a já nechala Noru, aby jen tak běžela s ní, neboť nebyl provoz a obě by byly během chvíle za plotem areálu, kde kamarádka bydlela.
Ale když byla Nora na druhé straně jinak docela frekventované silnice, místo aby letěla za kamarádkou do areálu, otočila se na mě. A v jejím pohledu bylo:“Co tam děláš na tý druhý straně ulice, jak to, že nejdeš se mnou!? Z toho pohledu se mi zastavil dech. Hned jsem prudce zareagovala:“Zůstaň! Zůstaň!“ křičela jsem na ni a zuřivě gestikulovala, že tam na té straně musí zůstat. Ostatně, měla víc jak před rokem dvouměsíční výcvik, a ten povel dobře znala. Jenže jako napotvoru zrovna začala jezdit na té celkem úzké, do té doby prázdné, silnici, auta z obou stran. Nora se vřítila mezi ně. Hrůzný pohled mě i kamarádku přimrazil k zemi. Asi už nás bylo víc, co měli tenhle hnusný zážitek. Stojíte, víte, co přijde, a nemůžete s tím nic udělat. Naprostá bezmoc!
Brzdy zaskřípěly, chudák řidič prudce brzdil, ale stejně nemohl za to, že Noru nabral. Ozval se dutý náraz, a pes letěl kotrmelcem pár metrů. Přistál na chodníku vedle zkoprnělé hrůzou kamarádky. Já s jejím psem, ani nevím jak, jsem se ocitla u nich na chodníku, a obě jsme prohmatávaly šokovanou a vykulenou Noru. Z toho, jak k nám běžela, se zdálo, že kulhá na přední pacičku, ale byla živá!
Z procházky už nic nebylo. Šly jsme si sednout k jezírku opodál u lesa. Jaly jsme se fenku prohmatávat a já jí hned nabídla piškoty. „Hele, žere! To snad na tom nebude špatně!“ radovala jsem se. Kamarádka však moc nevěřila, že jí nic nebude. Ten dutý náraz, který slyšela pár metrů od sebe, ji strašil. Pozorovaly jsme Noru, mluvily na ni, ale i ona byla asi ze všeho docela vykolejená. Až na to kulhání však nejevila žádné známky bolesti nebo strachu. Zato my jsme měly rozklepané ruce i nohy. Takový mžik, a všechno mohlo být jinak! Nora, veselý a šťastný pejsek, takové psí štěstíčko, už nemusela existovat. Nechci si to ani představovat . Snad skutečně existuje něco, možná Bůh, kdo mi dal další šanci v životě? Takový malý zázrak v neděli poránu?
Cestou domů jsem Noru neustále sledovala. Opravdu občas napadala na pravou pacičku. Jenže když jsme došly domů, uviděla na zahrádce kočku a hup! Už ji začala honit a pajdání bylo rázem to tam! Taky když jí kočka, jako skoro pokaždé, utekla přes plot k sousedům, začal mi hyperaktivní pejsek nosit své míčky, co má rozházené po zahradě, a vyžadoval, abych mu je házela.
Kamarádka mi několikrát ten den psala: „Tak co Nora?“ a abych hned zítra ráno šla k veterináři. Leč druhý den ráno jsem zjistila, že můj veterinář tam bude až za dva dny. Jeho zástupkyním moc nevěřím, mám dost hroznou zkušenost. Tak jsem to konzultovala s dcerou, která má k veterině hodně blízko. Usoudila, že po takové době nebude mít fenka následky. Že by se mi náš veterinář vysmál,kdybych mu ji tam po třech dnech přivedla. Tím snad nenastane dojem, že jsem se rozhodla na Noře ušetřit. Stála by mi za všechny peníze, jak se říká.
Hlídala jsem ji jako oko v hlavě a vzala si z toho hororu s dobrým koncem ponaučení. Škoda, že se nemůžu také omluvit chudákovi řidiči, který sice viděl, jak pejsek odběhl po kotrmelci po svých, ale stejně z toho musel být v šoku. Kdo si ale z toho nevzal žádné ponaučení, to je Nora. Dál se vůbec nebojí aut, a kdyby viděla na druhé straně frekventované silnice někoho z našich, určitě by tam letěla hlava nehlava. Tak ji držím na vodítku na všech i jen málo nebezpečných místech.
Také naše kočka je šílené nátury. Kvůli ní i v těchhle hicovatých dnech nemůžu větrat jinak, než hořejším malým okenním větráním. Neboť Myška je schopná v našem prvním patře skočit na parapet, a pak usoudit, že je Pérák a že se jí nic nestane, když si to skočí dolů. Už se mi to párkrát snažila ukázat. Náš soused vždycky žasne, když vidí, jak Myška balancuje na konci větviček naší meruňky. Jednou jsem ji chytala do náruče, málem mi skočila do obličeje. A zrovna nedávno, když jsem nevydržela dusno a otevřela okna s muškáty dokořán, jsem včas, čili na poslední chvíli, přišla do pokoje, kde kočka, zaklíněná v truhlíku s muškáty s očima navrch hlavy, čekala, co s tím udělám. Kdybych včas nepřišla, truhlík s muškáty by se s ní převážil a kdoví, jak by to s ní dole dopadlo!
Prostě život se zvířaty je věčný adrenalin. Takže všichni, kdo s nimi žijeme, můžeme doufat v dlouhý život. Protože adrenalin v umírněných dávkách ne zase tak často, skutečně život prodlužuje. Ale zatím se ví jen, že ten lidský. Doufám, že vědci brzy pokročí ve výzkumu toho zvířecího.