Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Konec vánočního setkání
Prosinec 2018, Jana Petrželková
Bum! Práskla jsem za sebou dveřmi od bytu. Řach! Hodila jsem na zem veletašku se špinavým nádobím, tácy a výslužkou v podobě kuřízku a brsalátu. Bylo 9 večer a já se právě vrátila z podnikového vánočního setkání. „No to je dost že jdeš! Kde se couráš, nevidíš kolik je hodin?“ ozval se vyčítavě botník. Konečně jsem rozsvítila a trochu zmateně pohlédla na botník. Že by oživl? Nic takového, jen na něm seděli jak 3 sudičky naši kocouři, hezky seřazení jeden vedle druhého. „Nevíš, že se o tebe bojíme?! A nevíš, že máme hlad?!“, vedl si dál svou boss Matěj. Čára se tvářil utrápeně (asi z hladu), zatímco Míša statečně přikyvoval.
„Tak už se kucí nezlobte, už jsem doma! Sakra, je to jednou za rok a děláte jak kdybych procourala celé noci“ snažila jsem se je oblomit. „Vezla jsem ještě holky domů, ale už jsem tady a běžím servírovat večeři“. VEČEŘE. Kouzelné slůvko, které kocouři slyší nejraději. Klidně i víckrát denně. Seskákali z botníku a upalovali k miskám. A byl klid a mír, málem vánoce.
Došla jsem do obýváku, usedla do křesla a dala se do telefonování. Najednou jsem koutkem oka zahlédla, jak kolem běží Čára, v tlamě myš. Proboha, kde sebral myš? No to snad néééé, pomyslela jsem si. Čárýček si myš donesl do kouta, položil na zem, řádně prohlédl a očuchal a už začal pradávný kočičí oslavný tanec nad úlovkem. Svůj poklad zasekl packou a pak vyhodil do vzduchu a zase chytil……Rychle jsem dokončila hovor a šla to prozkoumat. Hurá, žádná myš! Moje výslužka, můj kuřízek. Čára si ho ulovil z tašky na zemi v předsíni. Statečný chlapec, pomyslela jsem si chmurně, ale to už přibíhal Matěj. „Okamžitě mě tu myš vydej“ zkoušel to na bráchu, ale ten byl lakomý. „Tůdle nůdle, je moje, najdi si svojí“, oponoval. Matěj teda plný naděje běžel do předsíně a rovnou do tašky. Byl zklamaný. Žádná další myš, žádný další řízek. „Co je tohle za pořádek, co je tohle za úctu k seniorovi a veliteli domácnost?!“ mňoukal trpce, až: „A hele, on je tu salát. A s majonézou, mňam. To bych sice neměl, ale ono se to mňau nezblázní“. A pustil se do něj.
Malinký Míša běhal z předsíně do obýváku, od Matěje k Čárovi a žebral: „Kluci, pusťte mě taky, na mě nic nezbylo, dyk jsme bráchové, no né?“ Jenomže mouráčci v tomhle bratra neznají. A to zas nevydrželo moje mateřské srdce. Šla jsem, Matějovi sebrala salát a Čárovi řízek. Ten jsem rozkrájela na malé kousky, vložila do 3 mističek a ještě u toho postála, aby ti raubíři toho prcka od jeho misky nevyhnali.
A zas byly u nás doma skoro vánoce, klid a mír.